1. Ekumenismus jako theologický pojem, jako organizované sociální hnutí a jako náboženské konání je největší herezí v dějinách. Jedná se o nejobsáhlejší panherezi, amnestii pro všechny hereze, o skutečnou a opravdovou panherezi. Je tím nejzákeřnějším protivníkem všech místních pravoslavných církví, nejnebezpečnějším nepřítelem spásy člověka v Kristu. Neboť v rámci synkretických hranic ekumenismu není možné, aby spolu v nerozdílné jednotě existovaly pravda a život v Kristu.

2. Ekumenismus je plodem protestantismu (od 19. století). Vytváří prostředí, ve kterém dochází k relativizaci Kristem přinesené pravdy, života a spásy. Popírá tak v podstatě katholicitu a jedinečnost Církve. V jeho základu se nachází lživá nauka o „neviditelné Církvi“ s nejasnými hranicemi, jejíž údové mohou náležet k různým „denominacím“. Nebo to může být jiná varianta téhož - tzv. „teorie větví“. Ta praví, že jednotlivé křesťanské denominace tvoří větve jednoho stromu Církve. Každá větev obsahuje část pravdy a dohromady tak tvoří celek Církve.

3. Nehledě na různé teorie, se kterými ekumenismus přišel, je jeho základním cílem pěstovat synkretické soužití a spolupráci a posléze splynutí nejdříve všech křesťanských společenství (mezikřesťanský ekumenimsus) a potom všech náboženství (mezináboženský ekumenismus). Jedná se o proces, který je v přímém protikladu vůči evangeliu a který nevyhnutelně směřuje k vytvoření jakéhosi pan-religionistického tělesa, jež připraví půdu pro pokušení posledních časů tedy pro příchod epochy „bezbožného“ (2 Te 2, 8) Antikrista.

4. Svým synkretickým charakterem je ekumenismus úzce příbuzný se zednářstvím. To prezentuje samo sebe jako nenáboženské hnutí, tolerantní ke všem denominacím a náboženstvím. Ve skutečnosti se však ukázalo, že se jedná o náboženství či lépe řečeno nad-náboženství přímo či nepřímo přispívající k prosazování ekumenické vize. Svobodné zednářství napomohlo k vytvoření širokého, společného základu zahrnujícího všechny denominace a náboženství. Zde byla Bohem zjevená pravda zrelativizována a postavena na roveň všem lidským a duchovním omylům, bludům a dohadům.

5. Počátek útoku ekumenismu na Pravoslavnou katholickou církev se datuje sklonkem 19. století. Roku 1920 konstantinopolský patriarchát publikoval synodální prohlášení „Ke všem církvím Kristovým“, které se stalo, jak je všeobecně uznáváno, „zakládající listinou ekumenismu“. V tomto prohlášení byla „otevřeně a bez zábran“ proklamována nauka ekumenismu. Západní heretické denominace jsou zde charakterizovány jako „ctěné křesťanské církve“. Nejsou již více vzhledem k Pravoslaví považovány za „cizí a odlišné“, ale za „příbuzné a blízké v Kristu“ za „spoludědice a část společného těla mající v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia“. Jako první krok na cestě praktické aplikace této nové nauky se zde navrhuje používání společného kalendáře. Takto budou moci pravoslavní a jinoslavní slavit svátky společně.

6. Výsledkem realizace této ekumenické výzvy a také nekanonického rozhodnutí proti-pravoslavné Konference z roku 1923 bylo zavedení v podstatě gregoriánského kalendáře, byť prezentovaného jakožto upravený juliánský kalendář. A to bez ohledu na to, že od svého zavedení na Západě (1582) byl gregoriánský kalendář odsouzen jako závažná latinská inovace třemi Vše-pravoslavnými sněmy na Východě (1583, 1587, 1593). Tato rozhodnutí jsou i nadále v platnosti a jsou závažným břemenem pro schismatické novostylníky.

7. Kalendářní a svátková inovace zavedená 1924 řeckou církví, rumunskou církví a konstantinopolským patriarchátem a později také dalšími místními církvemi napadá katholicitu Pravoslavné církve nejenom způsobem zavedení (jednostranný a antikanonický), ale také svým záměrem (synkreticko-ekumenický). Tímto skutkem obdrželo těžkou ránu vnější působení a svědectví, které jedno Tělo Pravoslavné církve přináší po celém světě. Neboť toto svědectví přinášejí jednotlivé místní církve také tím, že dodržují jednotný svátkový kalendář.

8. Pravoslavná katholická církev skrze nejvyšší - synodní autoritu vyjádřila svoji pevnou a neoblomnou vůli k tomu, aby byla její jednota demonstrována také tím, že všichni křesťané budou společně slavit největší a hlavní svátek - Paschu. Za tímto účelem na I. ekumenickém sněmu roku 325 s konečnou platností rozhodla a schválila tzv. paschální kánon.

9. Tento synodní akt, který je ve své podstatě hluboce eklesiologický a dogmatický vzal za základ pro určování Paschy jarní rovnodennost. Církev tehdy rozhodla, aby napříště byla jarní rovnodennost ustanovena jakožto pevné datum na 21. března, a to podle juliánského kalendáře, který byl užíván. Tímto způsobem byl juliánský kalendář zaveden jako církevní kalendář a jako osa celého ročního svátkového cyklu. Na tomto základě pak bylo postupně do konce 6. století dosaženo kalendářní jednoty jednotlivých místních pravoslavných církví existujících v různých kalendářních prostředích.

10. Na základě Božího vnuknutí, ale také jako prorocký hlas, vyjádřili sv. Otcové I. ekumenického sněmu v Niceji anti-synkretický duch Církve. Jejich rozhodnutí „neslavit svátky společně s Židy“, což v širším smyslu znamená nesnažit se slavit svátky společně s heretiky, zabezpečilo a zajistilo vnější-viditelnou jednotu jednoho a jediného Těla Církve a položilo hranice mezi pravdu a hereze. A to je zcela v protikladu s kalendářní reformou 1924, jež byla provedena právě za účelem společného slavení svátků s jinoslavnými věřícími heretického římského katolicismu a protestantismu. Záměrem bylo, aby se domnělá jednota mezi nimi a pravoslavnými stala viditelnou.

11. Pravoslavní ekumenisté a zvláště krajní zastánci ekumenismu již na sobě nesou zhoubné následky rozkladného synkretismu. Domnívají se, že prý jedna, svatá, katholická a apoštolská Církev Kristova ztratila svoji jednotu, a to na základě theologických a kulturních rozdílů a sporů. Snaží se a předkládají návrhy vedoucí k rádoby obnovení této ztracené jednoty na základě kompromisního sjednocení pravoslavných s heretiky. Takto dosažená jednota by pak měla obnovit eucharistické společenství samozřejmě však bez jednotného vyznání víry podle vzoru řecko-katolické unie. Umírněnější ekumenisté se omezují na to, že zahrnují také jinoslavné spolu s pravoslavnými, když mluví “o celém těle Kristově“. Podle jejich názoru se i jinoslavní nachází uvnitř hranic Církve. Jakožto zastánci konceptu „rozšířené Církve“ či „Církve v rozšířeném a širším slova smyslu“ totiž neztotožňují charismatické a kanonické hranice Církve. To je pak vede k tomu, že nacházejí či uznávají existenci „církví“ či „Boží milosti“ / „spásy“ také mimo hranice pravdy, tedy Pravoslavné církve (ecclesia extra ecclesiam, extra muros).

12. Účast pravoslavných ekumenistů v takzvané Světové radě církví (1948 a dále) podobně jako v dalších ekumenických organizacích je ve skutečnosti v praxi provedeným zapřením Pravoslavné církve jakožto plnosti pravdy a spásy v Kristu. Neboť základním předpokladem organické účasti v těchto mezi-konfesijních organizacích je třebas i mlčenlivé popření existence autentické církevní katholicity v dnešní době, stejně jako uznání skutečnosti, že je nutné znovu-ustanovit rádoby ztracenou církevní katholicitu, jinými slovy, že je nutné znovu založit Církev.

13. V základě těchto nepravoslavných a zcela novátorských pojetí se nacházejí tzv. „theologie křtu“, dogmatický synkretismus, zrušení „hranic“ Církve, pocit „ekumenického bratrství“, teorie „sesterských církví“, tzv. „theologie dvou plic Církve“, teorie “jedné a rozdělené Církve“, překonání staré heresiologie atd. Tyto a mnohé další mylné teorie zavedly pravoslavné ekumenisty postupně do stavu, kdy zapřeli eklesiologickou a soteriologickou výlučnost Pravoslavné církve a kdy na synodní úrovni uznali jinoslavná společenství a jejich svátosti. Společně se s nimi modlí, umožňují jim účast na sv. Tajinách. Jako výraz společného svědectví s nimi podpisují společná prohlášení. Cítí se povinováni společně s nimi sloužit světu, jako by byli s nimi spoluzodpovědní (Pravoslaví a hereze) za jeho spásu.

14. Vlivem všech těchto skutečností došlo k úplnému překroucení a zničení významu evangelijní lásky praktikované v pravdě a skrze pravdu. Došlo k zakořenění hlubokého a neustále se prohlubujícího synkretického relativismu. Ve jménu pokřiveného pojetí oikonomie budují postoj, který zahrnuje pravoslavné spolu s jinoslavnými. Došlo ke smíšení nesmíchatelného. Ekumenisté různých vyznání a denominací již mezi sebou dosáhli reálně existující jednoty. Vytvořili jedno tělo věřících, ovšem nikoliv na základě té jediné pravdy, tedy pravdy Pravoslavné katholické církve, ale na základě humanistické vize. To vše uskutečnili bez misijního rozměru a bez pozvání těch, kteří žijí v klamu, k pokání a k návratu do Otcova domu, tedy do jedné, svaté, katholické a apoštolské Církve.

Zdroj: Pravá pravoslavná církev tváří v tvář herezi ekumenismu