poslal Nepřihlášený Žena 21. století stále vaří, pere, uklízí, rodí děti, pečuje o rodinu
a k tomu navíc, což je z historické perspektivy relativní novinka -
chodí do práce. Zároveň však také stojí v čele politických reprezentací
některých států, vede týmy vědeckých odborníků, sportuje na vrcholové
úrovni atp.
To vše je výsledek relativně krátkého vývoje posledního století.
Postavení a role ženy se během dvacátého století radikálně proměnily.
Jak k tomu došlo? Bylo cílem emancipačních snah žen skutečně jen
"obléci si kalhoty"? A proč je i poté, co se žena v mnohých oblastech
vymanila z podřízeného postavení, ženská otázka stále velice živá?
Od Héry po Marii Terezii
Bouřlivému vývoji předchozích dvou staletí předcházely celé dlouhé
éry, v nichž postavení i základní společenské role ženy zaznamenaly jen
"minimální" změny. Žena coby slabší pohlaví byla "přirozeně" podřízena
muži, její hlavní doménou byla péče o děti a hospodářství, drobné domácí
práce a hlavně rození nových generací. Sňatek a manželství byly
středobodem její existence. Jejich neuskutečnění znamenalo hlubokou
společenskou diskvalifikaci - postavení neprovdaných starých panen bylo
ve všech obdobích, hned vedle osamělého vdovství, tou nejkomplikovanější
pozicí.
Rovnoprávnost bohyně Héry s jejím manželem Diem bývá někdy
interpretována jako důkaz obdobného vztahu v běžné antické řecké
domácnosti. Řecké právo však ukazuje na podřízené postavení ženy v
manželství. I pro starověký Řím souvisela hlavní role žen s domácností,
výchovou dětí (zejména dcer) a manželstvím. Žena v područí nemohla
disponovat majetkem ani dědit. Postavení provdané patricijské ženy bylo
však relativně stabilní a vážené. Taková žena vedla domácnost a dům, ve
společnosti vystupovala vedle svého manžela. Pro předkřesťanské kultury
představovala žena vedle své stěžejní reprodukční role také magickou
sílu - byly jí přisuzovány vizionářské schopnosti, ženy byly kněžkami a
vědmami.
S příchodem křesťanství a církevní správy doznalo postavení
evropské ženy několika zásadních změn - pojetí manželství jako dohody
obou partnerů (byť často prostředkované vůlí rodin resp. rodičů), vznik
prvních ženských klášterů - nová příležitost pro neprovdané či jinak
sociálně nezapojené ženy zejména z vyšších vrstev, konzervování ženské
sexuality na dlouhá staletí... Mnohé však zůstalo při starém: mužské
poručnictví (nejprve otce, potom manžela a po jeho smrti eventuálně i
syna), právní nesvéprávnost, fixace na domácnost.
Humanistický důraz na vzdělanost a kulturní rozměr existence člověka
se dotkl i žen - fenoménem renesanční kultury se stala "vzdělaná žena",
znalá latiny a aktivní v různých uměleckých oblastech. Nejsilnější
podnět k rozvoji základního ženského vzdělávání poskytl vzestup
protestantismu a s ním i důrazu na vlastní čtení Písma. Dívky jsou
vedeny zejména k četbě náboženské literatury, ručním pracím, rozvíjeny
jsou hlavně jejich schopnosti pro budoucí vedení domácnosti. Zároveň je
jim vštěpován ideál počestnosti, střídmosti a mlčenlivosti - hlavní
předpoklady pro úspěšné uzavření manželství a jeho harmonický průběh.
Barokní období ustupuje z ideálů humanistické představy vzdělané
samostatné ženy; žena se má hlavně učit cizí jazyky, malovat, tančit,
hrát na hudební nástroj pro pobavení příbuzných a být schopna vést
"duchaplnou" konverzaci. Toto dlouhé období beze změn uzavírá poněkud
symbolicky vláda první ženy-panovnice na evropském kontinentě. Marie
Terezie byla z hlediska ženské otázky v mnohém ženou své doby
(mnohočetné porody, sňatková politika). Během její vlády však již také
došlo k předznamenání radikálních a nezvratných změn, jež měly v
budoucnosti tak významně proměnit postavení ženy.
Dlouhé 19. století...
Osvícenství přineslo s sebou mnohé zásadní podněty ke společenskému
obratu. 19. století se často začíná datovat právě již od tohoto období,
neboť představuje začátek změn, jež svět radikálně posunuly a na jejichž
konci stojí moderní lidská společnost. Jako hraniční události bývají
označovány francouzská revoluce na jedné straně a začátek první světové
války na straně druhé. A právě v tomto "dlouhém století" musíme hledat
kořeny vývoje, jenž tak významně proměnil svět a s ním i postavení ženy v
euro-americkém společenském prostoru.
Marie Terezie sama přispěla k odstartování těchto změn hlavně
zavedením povinné školní docházky, a to jak pro chlapce, tak i pro
dívky. Obecná dostupnost vzdělání společně s umožněním volného pohybu
obyvatelstva (josefínské reformy) a tím i jeho větší ekonomické
nezávislosti otevřely ve střední Evropě cestu hlubokým společenským
přeměnám. Změny znamenalo toto období pro celý kontinent - osvícenství
svojí kritikou tradičních společenských institucí započalo mimovolně i
proces postupné ženské emancipace, jejíž vrchol přišel však až ve
století následujícím.
V první polovině 19. století se přitom mohlo zdát,
že situace se pro postavení žen nijak významně nezměnila. Důraz na
"přirozené role" v rousseauovském duchu dal vzniknout vyhraněnému
oddělení mužské a ženské sféry - muži přiřazoval svět obrácený ven, tedy
práci, politiku i zábavu, ženám pak svět orientovaný dovnitř, k
rodinnému krbu. Ve skutečnosti tak jen varioval společenské pozice, jež
byly pro obě pohlaví typické už v předcházejících staletích.
Hybným
momentem pro zformování soustavných snah o změny postavení ženy byly tak
až politické, společenské a ekonomické změny, k nimž docházelo od
revolučního roku 1848. Ženy začaly vyžadovat právo na rozvod, právo na
akademické vzdělání a na nezávislý život. Jejich cílem bylo především
zlepšení pozice ženy v jejím konkrétním, každodenním osobním životě - v
manželství i na ulici. Ženské hnutí bylo velice pestré a uplatňovalo se v
rozličných oblastech. Vývoj probíhal v každém státě za zcela odlišných
podmínek - například ve střední Evropě ženská hnutí většinou úzce
souvisela s hnutím národním: nutnost ženského vzdělání a většího
společenského uplatnění byla zdůrazňována zejména z perspektivy výchovy
příštích generací.
Národně orientovaná společnost potřebovala vzdělané a
národně uvědomělé matky. Vznikaly první dívčí školy, ženské spolky,
ženy přispívaly do periodik a aktivně se účastnily národně zaměřeného
veřejného života. Zatímco na Západě bylo jejich hlavním cílem dosažení
občanské rovnosti, v našem prostředí jím dlouho bylo spíše
zrovnoprávnění na bázi národní, tedy na úrovni celospolečenské. Do konce
19. století existovaly ženské organizace v téměř každé části Evropy.
Úspěchy v dílčích otázkách se však neukázaly jako dostatečné. Otázka
zisku volebního práva se koncem století stala cílem snah všech ženských
hnutí a také určitým symbolem jejich konečného úspěchu.
...a krátké 20. století
První světová válka a rozpad sovětského východního bloku, takto
bývají vymezovány hranice "krátkého" (pouze osmdesátiletého) 20.
století. Žena do něj vstoupila jako vzděláním vybavená, uvědomělá a
kulturně orientovaná bytost se základními osobními právy. Její
společenská pozice však ještě zdaleka nebyla srovnatelná s tou dnešní.
Během nadcházejícího "krátkého" století se však postavení ženy převratně
změní. Na prahu těchto proměn stojí získání volebního práva, coby
výsledek nevyhnutelných společenských změn a dlouhodobých aktivit
četných ženských hnutí ve století předcházejícím. Došlo k němu postupně
ve všech demokratických státech - ve většině evropských zemí v rozmezí
let 1906 a 1916.
Ženská otázka se ve 20. století přesouvá ze salónů a
národních spolků "do praxe". V mnohém byly katalyzátory tohoto vývoje
obě světové války. Paradoxně i díky nim se každodenní horizont žen
rozšířil za hranice rodiny a domácnosti - ženy se aktivně účastní
veřejného života, sportují, chodí do práce nejen z ekonomické nutnosti,
ale i kvůli vlastní realizaci: zaujímají kvalifikované pozice, uplatnění
nacházejí i v dosud výhradně mužských sférách - nastupují dráhy
univerzitních profesorek, vědkyň, političek.
Toto století však spolu s
revolučními změnami v každodenním životě žen přineslo i mnoho paradoxů,
mezi nimi asi nejvýrazněji ční obraz "emancipované" socialistické ženy
coby "výrobní jednotky" - traktoristky a jeřábnice ve filmových
týdenících jsou skutečně jen karikaturou výsledků zrovnoprávňujících
snah.
Feminismus nebo gender...
Termín feminismus si většinou v našem prostředí s sebou nese určité
negativní konotace. Ozvuky druhé feministické vlny se k nám začaly
dostávat až po pádu komunistického režimu. Bylo u nás vydáno několik
základních textů, jež významně spoluutvářely podobu ženského hnutí na
Západě, nedostalo se jim však žádného většího ohlasu. Schematický obraz
feministky jako obrýlené, nepříjemně vyhlížející ženy s militantními
názory zaměřenými vůči mužům, je však snad i u nás dnes už jen úsměvnou
karikaturou. Feminismus ve svých vyhrocených formách nepochybně sám k
tomuto obrazu přispěl, avšak jeho pozitivní vliv na vývoj a změny v
chápání ženy v minulém a předminulém století je nepochybný.
O první vlně
feministického hnutí jsem již mluvila - souvisela zejména se snahou o
občanské zrovnoprávnění žen ve společnosti. Měla mnoho podob - průvody
sufražetek byly jen tou nejdemonstrativnější z nich a nelze je ani
zdaleka brát jako reprezentativní ukázku těchto snah. Obecně však
přineslo hnutí jedno pozitivum - pozornost široké veřejnosti.
Druhá vlna
feminismu započala v západní Evropě a v Americe přibližně o sto let
později - na pozadí vzpoury proti tradičním společenským konstantám v
60. letech 20. století - a odvíjela se povýtce na základě teoretické,
akademické diskuse. K ženě přistupuje jako k vysoce osobitému způsobu
existence člověka ve světě. A v rámci tohoto východiska se zabývala
nejrůznějšími otázkami, které souvisejí se specifičností ženské
zkušenosti v převážně mužském světě.
Nakolik je biologicky podmíněná rozdílnost mezi pohlavími
nevyhnutelným pramenem rozdílů mezi společenskými a kulturními rolemi
muže a ženy ve společnosti? Je "ženská role" jen naučenou společenskou
konvencí, odpovídající variantou mužské role? Tyto základní otázky si
kladly v 60. a 70. letech feministky-teoretičky, stojící u základů
novodobého fenoménu - genderu. Obtížně přeložitelný termín je v
posledních letech aktuálním tématem i u nás; jeho jádrem jsou
společenské a kulturní charakteristiky spojované s "rodem", (nikoli s
pohlavím, to je pojímáno jako výhradně biologický termín). Ani v našem
prostředí se většinou nepřekládá, neboť pojem rod ve své mezioborové
obecnosti málo zachycuje podstatu problematiky, jež má termín gender
vyjadřovat.
Teorie gender vychází z tvrzení, že vlastnosti a chování
muže a ženy jsou utvářeny kulturou a společností, nikoli jejich
biologickou daností. Vylučuje závaznost a neměnnost takto vymezených
rolí s tím, že jejich charakter se mění v závislosti na konkrétním
historickém období, na povaze sociální skupiny či celkovém stavu
společnosti: "Žádné uspořádání vztahů mezi muži a ženami není takzvaně
"přirozené" - i to uspořádání ve kterém se dnes pohybujeme, je dočasným
kontraktem mezi muži a ženami - nic víc."
Ačkoli gender zdůrazňuje svoji
zaměřenost na oba světy (mužský i ženský), nelze si nevšimnout, že je
to právě ženská otázka, v níž leží těžiště jeho zájmu. Vyzdvihuje
opomíjenou tzv. "ženskou zkušenost", která doplňuje a v mnohém
přehodnocuje tradiční perspektivu, jež je hluboce zakořeněna v mužském
pohledu na svět. Současné feministické a genderové instituce se ve svých
praktických aktivitách soustřeďují zejména na kampaně o právo na děti,
násilí na ženách (násilí v partnerském svazku), mateřství (právo na
interrupce), rovné platové podmínky, sexuální obtěžování, diskriminaci
pohlaví a sexuální násilí.
Klíčovými teoretickými tématy jsou genderové
stereotypy a rovný přístup k oběma pohlavím, což z hlediska genderu
znamená zejména přijetí "ženské optiky" jako přístupu (pohledu), jenž
může v mnohém obohatit odbornou i každodenní současnost moderního
člověka - muže i ženy.
Anna Duchková
Zdroj: časopis Církve bratrské "Brána - Bratrská rodina" 2007/5-6