Žena 21. století stále vaří, pere, uklízí, rodí děti, pečuje o rodinu a k tomu navíc, což je z historické perspektivy relativní novinka - chodí do práce. Zároveň však také stojí v čele politických reprezentací některých států, vede týmy vědeckých odborníků, sportuje na vrcholové úrovni atp.

To vše je výsledek relativně krátkého vývoje posledního století.

Postavení a role ženy se během dvacátého století radikálně proměnily. Jak k tomu došlo? Bylo cílem emancipačních snah žen skutečně jen "obléci si kalhoty"? A proč je i poté, co se žena v mnohých oblastech vymanila z podřízeného postavení, ženská otázka stále velice živá?

Od Héry po Marii Terezii

Bouřlivému vývoji předchozích dvou staletí předcházely celé dlouhé éry, v nichž postavení i základní společenské role ženy zaznamenaly jen "minimální" změny. Žena coby slabší pohlaví byla "přirozeně" podřízena muži, její hlavní doménou byla péče o děti a hospodářství, drobné domácí práce a hlavně rození nových generací. Sňatek a manželství byly středobodem její existence. Jejich neuskutečnění znamenalo hlubokou společenskou diskvalifikaci - postavení neprovdaných starých panen bylo ve všech obdobích, hned vedle osamělého vdovství, tou nejkomplikovanější pozicí.

Rovnoprávnost bohyně Héry s jejím manželem Diem bývá někdy interpretována jako důkaz obdobného vztahu v běžné antické řecké domácnosti. Řecké právo však ukazuje na podřízené postavení ženy v manželství. I pro starověký Řím souvisela hlavní role žen s domácností, výchovou dětí (zejména dcer) a manželstvím. Žena v područí nemohla disponovat majetkem ani dědit. Postavení provdané patricijské ženy bylo však relativně stabilní a vážené. Taková žena vedla domácnost a dům, ve společnosti vystupovala vedle svého manžela. Pro předkřesťanské kultury představovala žena vedle své stěžejní reprodukční role také magickou sílu - byly jí přisuzovány vizionářské schopnosti, ženy byly kněžkami a vědmami.

S příchodem křesťanství a církevní správy doznalo postavení evropské ženy několika zásadních změn - pojetí manželství jako dohody obou partnerů (byť často prostředkované vůlí rodin resp. rodičů), vznik prvních ženských klášterů - nová příležitost pro neprovdané či jinak sociálně nezapojené ženy zejména z vyšších vrstev, konzervování ženské sexuality na dlouhá staletí... Mnohé však zůstalo při starém: mužské poručnictví (nejprve otce, potom manžela a po jeho smrti eventuálně i syna), právní nesvéprávnost, fixace na domácnost.

Humanistický důraz na vzdělanost a kulturní rozměr existence člověka se dotkl i žen - fenoménem renesanční kultury se stala "vzdělaná žena", znalá latiny a aktivní v různých uměleckých oblastech. Nejsilnější podnět k rozvoji základního ženského vzdělávání poskytl vzestup protestantismu a s ním i důrazu na vlastní čtení Písma. Dívky jsou vedeny zejména k četbě náboženské literatury, ručním pracím, rozvíjeny jsou hlavně jejich schopnosti pro budoucí vedení domácnosti. Zároveň je jim vštěpován ideál počestnosti, střídmosti a mlčenlivosti - hlavní předpoklady pro úspěšné uzavření manželství a jeho harmonický průběh.

Barokní období ustupuje z ideálů humanistické představy vzdělané samostatné ženy; žena se má hlavně učit cizí jazyky, malovat, tančit, hrát na hudební nástroj pro pobavení příbuzných a být schopna vést "duchaplnou" konverzaci. Toto dlouhé období beze změn uzavírá poněkud symbolicky vláda první ženy-panovnice na evropském kontinentě. Marie Terezie byla z hlediska ženské otázky v mnohém ženou své doby (mnohočetné porody, sňatková politika). Během její vlády však již také došlo k předznamenání radikálních a nezvratných změn, jež měly v budoucnosti tak významně proměnit postavení ženy.

Dlouhé 19. století...

Osvícenství přineslo s sebou mnohé zásadní podněty ke společenskému obratu. 19. století se často začíná datovat právě již od tohoto období, neboť představuje začátek změn, jež svět radikálně posunuly a na jejichž konci stojí moderní lidská společnost. Jako hraniční události bývají označovány francouzská revoluce na jedné straně a začátek první světové války na straně druhé. A právě v tomto "dlouhém století" musíme hledat kořeny vývoje, jenž tak významně proměnil svět a s ním i postavení ženy v euro-americkém společenském prostoru.

Marie Terezie sama přispěla k odstartování těchto změn hlavně zavedením povinné školní docházky, a to jak pro chlapce, tak i pro dívky. Obecná dostupnost vzdělání společně s umožněním volného pohybu obyvatelstva (josefínské reformy) a tím i jeho větší ekonomické nezávislosti otevřely ve střední Evropě cestu hlubokým společenským přeměnám. Změny znamenalo toto období pro celý kontinent - osvícenství svojí kritikou tradičních společenských institucí započalo mimovolně i proces postupné ženské emancipace, jejíž vrchol přišel však až ve století následujícím.

V první polovině 19. století se přitom mohlo zdát, že situace se pro postavení žen nijak významně nezměnila. Důraz na "přirozené role" v rousseauovském duchu dal vzniknout vyhraněnému oddělení mužské a ženské sféry - muži přiřazoval svět obrácený ven, tedy práci, politiku i zábavu, ženám pak svět orientovaný dovnitř, k rodinnému krbu. Ve skutečnosti tak jen varioval společenské pozice, jež byly pro obě pohlaví typické už v předcházejících staletích.

Hybným momentem pro zformování soustavných snah o změny postavení ženy byly tak až politické, společenské a ekonomické změny, k nimž docházelo od revolučního roku 1848. Ženy začaly vyžadovat právo na rozvod, právo na akademické vzdělání a na nezávislý život. Jejich cílem bylo především zlepšení pozice ženy v jejím konkrétním, každodenním osobním životě - v manželství i na ulici. Ženské hnutí bylo velice pestré a uplatňovalo se v rozličných oblastech. Vývoj probíhal v každém státě za zcela odlišných podmínek - například ve střední Evropě ženská hnutí většinou úzce souvisela s hnutím národním: nutnost ženského vzdělání a většího společenského uplatnění byla zdůrazňována zejména z perspektivy výchovy příštích generací.

Národně orientovaná společnost potřebovala vzdělané a národně uvědomělé matky. Vznikaly první dívčí školy, ženské spolky, ženy přispívaly do periodik a aktivně se účastnily národně zaměřeného veřejného života. Zatímco na Západě bylo jejich hlavním cílem dosažení občanské rovnosti, v našem prostředí jím dlouho bylo spíše zrovnoprávnění na bázi národní, tedy na úrovni celospolečenské. Do konce 19. století existovaly ženské organizace v téměř každé části Evropy. Úspěchy v dílčích otázkách se však neukázaly jako dostatečné. Otázka zisku volebního práva se koncem století stala cílem snah všech ženských hnutí a také určitým symbolem jejich konečného úspěchu.

...a krátké 20. století

První světová válka a rozpad sovětského východního bloku, takto bývají vymezovány hranice "krátkého" (pouze osmdesátiletého) 20. století. Žena do něj vstoupila jako vzděláním vybavená, uvědomělá a kulturně orientovaná bytost se základními osobními právy. Její společenská pozice však ještě zdaleka nebyla srovnatelná s tou dnešní. Během nadcházejícího "krátkého" století se však postavení ženy převratně změní. Na prahu těchto proměn stojí získání volebního práva, coby výsledek nevyhnutelných společenských změn a dlouhodobých aktivit četných ženských hnutí ve století předcházejícím. Došlo k němu postupně ve všech demokratických státech - ve většině evropských zemí v rozmezí let 1906 a 1916.

Ženská otázka se ve 20. století přesouvá ze salónů a národních spolků "do praxe". V mnohém byly katalyzátory tohoto vývoje obě světové války. Paradoxně i díky nim se každodenní horizont žen rozšířil za hranice rodiny a domácnosti - ženy se aktivně účastní veřejného života, sportují, chodí do práce nejen z ekonomické nutnosti, ale i kvůli vlastní realizaci: zaujímají kvalifikované pozice, uplatnění nacházejí i v dosud výhradně mužských sférách - nastupují dráhy univerzitních profesorek, vědkyň, političek.

Toto století však spolu s revolučními změnami v každodenním životě žen přineslo i mnoho paradoxů, mezi nimi asi nejvýrazněji ční obraz "emancipované" socialistické ženy coby "výrobní jednotky" - traktoristky a jeřábnice ve filmových týdenících jsou skutečně jen karikaturou výsledků zrovnoprávňujících snah.

Feminismus nebo gender...

Termín feminismus si většinou v našem prostředí s sebou nese určité negativní konotace. Ozvuky druhé feministické vlny se k nám začaly dostávat až po pádu komunistického režimu. Bylo u nás vydáno několik základních textů, jež významně spoluutvářely podobu ženského hnutí na Západě, nedostalo se jim však žádného většího ohlasu. Schematický obraz feministky jako obrýlené, nepříjemně vyhlížející ženy s militantními názory zaměřenými vůči mužům, je však snad i u nás dnes už jen úsměvnou karikaturou. Feminismus ve svých vyhrocených formách nepochybně sám k tomuto obrazu přispěl, avšak jeho pozitivní vliv na vývoj a změny v chápání ženy v minulém a předminulém století je nepochybný.

O první vlně feministického hnutí jsem již mluvila - souvisela zejména se snahou o občanské zrovnoprávnění žen ve společnosti. Měla mnoho podob - průvody sufražetek byly jen tou nejdemonstrativnější z nich a nelze je ani zdaleka brát jako reprezentativní ukázku těchto snah. Obecně však přineslo hnutí jedno pozitivum - pozornost široké veřejnosti.

Druhá vlna feminismu započala v západní Evropě a v Americe přibližně o sto let později - na pozadí vzpoury proti tradičním společenským konstantám v 60. letech 20. století - a odvíjela se povýtce na základě teoretické, akademické diskuse. K ženě přistupuje jako k vysoce osobitému způsobu existence člověka ve světě. A v rámci tohoto východiska se zabývala nejrůznějšími otázkami, které souvisejí se specifičností ženské zkušenosti v převážně mužském světě.

Nakolik je biologicky podmíněná rozdílnost mezi pohlavími nevyhnutelným pramenem rozdílů mezi společenskými a kulturními rolemi muže a ženy ve společnosti? Je "ženská role" jen naučenou společenskou konvencí, odpovídající variantou mužské role? Tyto základní otázky si kladly v 60. a 70. letech feministky-teoretičky, stojící u základů novodobého fenoménu - genderu. Obtížně přeložitelný termín je v posledních letech aktuálním tématem i u nás; jeho jádrem jsou společenské a kulturní charakteristiky spojované s "rodem", (nikoli s pohlavím, to je pojímáno jako výhradně biologický termín). Ani v našem prostředí se většinou nepřekládá, neboť pojem rod ve své mezioborové obecnosti málo zachycuje podstatu problematiky, jež má termín gender vyjadřovat.

Teorie gender vychází z tvrzení, že vlastnosti a chování muže a ženy jsou utvářeny kulturou a společností, nikoli jejich biologickou daností. Vylučuje závaznost a neměnnost takto vymezených rolí s tím, že jejich charakter se mění v závislosti na konkrétním historickém období, na povaze sociální skupiny či celkovém stavu společnosti: "Žádné uspořádání vztahů mezi muži a ženami není takzvaně "přirozené" - i to uspořádání ve kterém se dnes pohybujeme, je dočasným kontraktem mezi muži a ženami - nic víc."

Ačkoli gender zdůrazňuje svoji zaměřenost na oba světy (mužský i ženský), nelze si nevšimnout, že je to právě ženská otázka, v níž leží těžiště jeho zájmu. Vyzdvihuje opomíjenou tzv. "ženskou zkušenost", která doplňuje a v mnohém přehodnocuje tradiční perspektivu, jež je hluboce zakořeněna v mužském pohledu na svět. Současné feministické a genderové instituce se ve svých praktických aktivitách soustřeďují zejména na kampaně o právo na děti, násilí na ženách (násilí v partnerském svazku), mateřství (právo na interrupce), rovné platové podmínky, sexuální obtěžování, diskriminaci pohlaví a sexuální násilí.

Klíčovými teoretickými tématy jsou genderové stereotypy a rovný přístup k oběma pohlavím, což z hlediska genderu znamená zejména přijetí "ženské optiky" jako přístupu (pohledu), jenž může v mnohém obohatit odbornou i každodenní současnost moderního člověka - muže i ženy.

Anna Duchková

Zdroj: časopis Církve bratrské "Brána - Bratrská rodina" 2007/5-6