Problémy, které vznikají při zařazení ženy do viditelnějších funkcí ve sboru (služba Slovem, členství ve staršovstvu), vznikají ze dvou důvodů: První, stěžejní, vidím v tom, že oponenti názoru, že žena může vykonávat výše zmíněnou službu, se opírají o naprosto doslovné dodržování textu Písma a obávají se, že záměna ženy za muže v těchto pro ně kontroverzních textech, znamená Pána Boha neposlouchat. Druhý důvod vidím v podceňování ženy jako takové.

Osobní postoj k této problematice byl určitě formován prostředím, ve kterém jsem vyrůstala, pobytem v biblické škole v Anglii, aj. Můj otec [Vladimír Fajfr] patřil k těm kazatelům, kteří v aktivní účasti ženy na bohoslužbách neviděli žádný problém. Vždycky si přál, aby měl ve staršovstvu ženu, protože podle něj "... žena má jinou pravdu, a pravdivou přec..." (z básně J. Wolkera). Byl jistě ovlivněn i svou matkou, která byla za svobodna evangelistkou a sloužila v týmu M. a K. Royových (Stará Turá). Služba ženy takovým způsobem nebyla pro něj ničím neobvyklým, a proto se v naší rodině tato otázka nijak palčivě neřešila. Otec se po smrti naší maminky oženil s Doris Ruth Stewart, která byla aktivní ve všech oblastech církevní služby, které nás jen mohou napadnout.

Přiznám se, že jsem byla proto zaskočená a řekněme i nepřipravená, když jsem později pozorovala, že v otázce služby žen nepanuje v našich sborech shoda. Dokud žena pracuje ve sboru jako kuchařka, servírka, učitelka nedělní besídky, v diakonii, jako hudebnice či psycholožka, sbor tyto aktivity vítá a je za ně velmi vděčný. Pokud se ale vyskytnou případy, že má jít o službu Slovem či členství ve staršovstvu, sbor se začne dělit na ty pro a proti. Nemám teď na mysli jakési osobní sympatie či antipatie, ale zásadní postoj. Může se dokonce stát, že se žena, kandidující do staršovstva, od někoho dozví, že pokud bude (žena) ve staršovstvu, Pán Bůh sboru nepožehná, nebo, aby se sbor ukonejšil při kandidatuře ženy do staršovstva, zvolí se terminologie "lepší žena než nikdo", aj.

Nechci nahlížet na tuto problematiku negativisticky, jen toužím po tom, aby ženy, které mají obdarování k takovému typu služby, se mohly bez uzardění o ni ucházet. Aby jejich názory, myšlenky a postřehy nebyly považovány za invalidní. Vždyť jedinečnost a odlišnost ženy přispívá k bohatosti života církve a bylo by špatné, kdyby ženy jen suplovaly cosi mužského. Ženy mohou přece dát službám svůj ráz.

Vždyť to bylo právě křesťanství, které přineslo zásadní změnu v chápání postavení ženy jak ve společnosti tak v církvi. Prvními svědkyněmi zmrtvýchvstání jsou ženy a ne učedlníci. Pán Bůh volí své cesty vůči člověku svobodně, není závislý na pohlaví. Také při udělování svých darů na pohlaví nehledí (1Ko 12,4-12).

Nechci se pouštět do nějakých teologických výkladů, ale ráda bych vyjádřila své přání, abychom se těmito otázkami v církvi zásadněji zabývali. Vítám, že se tak děje, ale bylo by žádoucí, aby výsledek dialogů a rozprav byl patrný a nezůstal v oné nejasné poloze jako dosud. Jsem přesvědčena, že je to důležité nejen pro ženy Bohem obdarované k výraznější službě, ale i pro církev samotnou.

Jana Fajfrová, Církev bratrská Ústí nad Labem

Zdroj: časopis Církve bratrské Brána - Bratrská rodina, dvojčíslo 5-6, ročník 2007