Na Evangelikální teologické konferenci v Praze v listopadu 2006 byla hostem Anna Robbins, PhD., profesorka na London School of Theology. Přednášela na témata: Muž a žena v Písmu, Služba mužů a žen v církvi dnes, Církev mužů a žen - vize pro 21. století.

Můžete se nám prosím stručně představit? Kdo je Anna Robbins?
To je ale těžká otázka! Jsem kanadská Britka, která miluje legraci a vášnivě touží zprostředkovávat evangelium Ježíše Krista v naší kultuře. Bůh mě přivedl na Londýnský teologický seminář, kde již šestým rokem vyučuji teologii a současnou kulturu. Studuji sociální etiku a vedu výzkum v oblasti teologické etiky a kultury. Angažuji se také v mnoha činnostech mimo svou práci, např. ve Světové alianci baptistů, a také sloužím ve sboru, kde je můj muž Peter kazatelem. Tak to by bylo ve zkratce.

Přijela jste do Prahy přednášet na teologickou konferenci téma "Církev mužů a žen". Nemělo by to být spíš obráceně vzhledem k tomu, že v církvích je převaha žen?
Již dlouhá léta ženy tvoří v církvi většinu. Udělaly také na mnoha místech hodně (váhám, jestli neříct většinu) práce v místních sborech. Ale nejde o to, zda jmenujeme na prvním místě ženy nebo muže, v tom problém není. To, o co jde, je vzájemná služba.

S jakým osobním porozuměním jste přijela? Co je vaším základním krédem v těchto otázkách?
Vždycky jsem věřila, že pokud mě Bůh k něčemu povolal, otevře pro mne ty správné dveře ve správný čas. To se ukázalo i na mých zkušenostech. Nikdy jsem se necítila vyloučena z jakékoli služby v církvi, i když jako dítě jsem se nikdy nesetkala se ženami, které by byly jáhny, kazateli nebo pastory. Nikdy to přede mnou nestálo jako možnost - až do chvíle, kdy mě Bůh k tomu povolal. Ze všeho nejdřív jsem si musela odpovědět na otázku, zda mne Bůh vůbec coby ženu povolat mohl. Stálo mě to mnoho zápasů nad Biblí. Četla jsem pasáže o tom, že ženy mají mlčet a chápala jsem je doslovně, a to i přesto že jsem sama nikdy ve skutečnosti nezažila sbor, kde by ženy doopravdy mlčely. Postupně mě Bůh v mém životě dovedl do situace, kdy jsem mohla svobodně odpovědět na jeho zavolání. Můj muž a já jsme se společně připravovali ke službě a byli jsme ordinováni zároveň. Rozumím tomu tak, že muži a ženy v církvi konají službu vzájemnosti. A pokud církev povolá ženu, aby kázala nebo učila, nebo dělala cokoli jiného, pak věřím, že je jí tím dána dostatečná autorita. V takovém případě si sama neusurpovala autoritu nad muži, ale odpověděla na pozvání Božího lidu.

Vaším oborem je také kultura. Tvrdíte, že život v církvi by se neměl řídit kulturou, ale zjevením. Co dělat, když se obojí snadno a tendenčně zaměňuje?
To je samozřejmě těžká otázka, kterou nelze jednoduše zodpovědět. Pokud se odmítneme popasovat s touto otázkou, pak buď skončíme s nevhodně doslovnou interpretací Písma na jedné straně, anebo s doktrínou a praxí plnou kompromisů na straně druhé. Možná, že vždycky nedosáhneme té správné rovnováhy, ale myslím si, že bychom hodně ztratili, kdybychom si toto dilema odmítli vůbec připustit. Pomůže, když si uvědomíme, že my sami ztělesňujeme napětí mezi zjevením a kulturou. Rovněž pomůže, když budeme zjišťovat kritické reakce druhých na naše vlastní názory. Takto budeme nuceni promýšlet své názory a zdůvodňovat si je, spíše než abychom trvali na tom, že věci musí být tak, jak byly vždycky. Musíme mít na paměti, že je to dialektické napětí, kdy kultura klade otázky Písmu, a tím spíše musí být Bibli umožněno klást otázky kultuře.

Lze nepodléhat kultuře, ve které jsme byli vychováni? A co je na našich kulturních zvyklostech nebezpečného, když se za léta dost osvědčily?
Věřím, že Bůh je vše přesahující a zároveň všudypřítomný. Věřím, že Kristus je svým Duchem přítomen v každé kultuře. A proto si kultury vážím a uznávám, že je to neodmyslitelná součást lidské existence. Je to způsob, jakým se ve společnosti učíme a rosteme k vzájemnému užitku. Kultura má určité aspekty, které nás chrání před negativními vlivy, dokonce má i aspekty, které nám pomáhají pochopit evangelium různorodým a pozitivním způsobem. Avšak kultura má vždycky i aspekty, které spíše než Boží milost, odrážejí naši padlou lidskou přirozenost. A abychom zabránili těmto negativním aspektům ovlivňovat naše chápání Boha, potřebujeme se angažovat v neustálém dialogu s naší kulturou. A co víc, pokud dobře rozumíme podstatě a dynamice naší kultury, jsme schopni se zapojit do misie v rámci naší kultury, která ji bude nejen měnit, ale i přetvářet k Boží slávě. Například tím, že naváže na již existující pozitivní aspekty a nasměruje je k jejich naplnění v Kristu.

Takže nemáte problém s tím, že v církvi mluvíte, nemáte pokrývku hlavy a vyučujete muže?
Pokud s tím nemá problém sbor, ve kterém působím, tak s tím sama problém taky nemám. Věřím, že pokrývka hlavy byla kulturní daností v některých místech v novozákonní době. V naší době by to bylo naopak. Lidé by se jistě ptali "proč ta bláznivá žena nosí klobouk během svého kázání?" Myslím, že ta pasáž z Korintským byla namířena ženám, které možná pod vlivem své nově nabyté svobody v Kristu, trochu překračovaly hranice. Já sama věřím v kongregační zřízení církve, a proto přijímám, že se autorita odvíjí od Krista a projevuje se v kněžství věřících. Pokud mne nějaký sbor pozve, abych v něm hovořila, pak nemám problém s tím, že budu vyučovat muže. Během mého života se mi dostalo mnoha nádherných povzbuzení ke křesťanskému vedení ze strany mužů. Bez nich bych nebyla tam, kde jsem! Jsem vděčná, že mi Bůh otevřel možnosti mluvit v různých kontextech, od sborů a velkých křesťanských festivalů až po konference a moje vysokoškolské přednášky. Nikdy jsem sama pro sebe o tuto cestu neusilovala: je to to, k čemu mě Bůh povolal a vybavil a k čemu mi taky otevřel možnosti. A samozřejmě v mém vlastním kulturním kontextu není výjimkou, že jsou ženy kazatelkami a ve vedoucích postaveních v církvi, i když možnosti pro ně nejsou tak zjevně otevřené jako pro muže.

V USA poprvé vede episkopální církev žena, jistá Katharine Jeffertsová Schoriová. 4. listopadu 2006 se ujala úřadu předsedajícího biskupa. Myslíte si, že se takový trend po anglikánské církvi bude prosazovat také v církvích evangelikálních?
V evangelikálních církvích jsou ženy ve vedoucích postaveních mnohem déle, než v církvích s apoštolskou posloupností. V mé vlastní baptistické denominaci jsou ženy ordinovány už přes 100 let. A samozřejmě, nezapomeňme na Junias, která vynikala mezi apoštoly (Pozn. překladatele: Řím. 16,7 - podle některých vykladačů Bible je Junias ženské jméno). V Anglii jsou ženy kazatelky v evangelikálních církvích už nějakou dobu. Pro ženy se otevírají nové a zajímavé možnosti sloužit, a mně se zdá, že to spíš církev srovnává krok s evangeliem, než následuje nějaký světský feminismus. Jsou tací, kteří se dožadují vedení v církvi na základě nějakého "práva". Myslím si však, že jediní lidé, kteří by měli vést církev, ať už jsou to muži nebo ženy, jsou ti, kteří jsou ochotni se vzdát všech svých práv, podřídit se Kristu a jeho tělu, a jsou ochotni odpovědět na jeho zavolání.

Do dříve ryze mužských oborů se prosadily ženy (učitel, lékař atp.). Čím to, že úloha kazatelek, farářek či správců církví ještě stále silně odolává přílivu žen?
Znova opakuji, že v mé kultuře jsou ženy učitelkami a doktorkami už dlouhou dobu. A církev v této oblasti opravdu není ve stejné pozici jako kultura. Nemyslím si, že by snad církev měla být ve shodě se společností v té či oné oblasti: ženy a muži by měli být uvolněni k vedení církve, pokud je Bůh zavolá, ne pokud si sami myslí, že by to pro ně mohlo být zajímavé. Na druhou stranu naše sbory dovolily, aby se příslušné biblické pasáže vykládaly tak, že vylučovaly ženy z plné účasti na službě církvi. Ať už to vychází z kulturně podmíněného výkladu, či ze skutečného dogmatického přesvědčení, ženy dostávaly často na srozuměnou, že kazatelna nebo úřad staršího pro ně není. Může se stát, že toto vyloučení někdy ani není tak výsledkem biblického výkladu, jako nedopatřením. Nedoceňujeme například, jak důležité je poskytovat dobré příklady pro mladé nebo vybízet muže i ženy, aby zvažovali, jaké možnosti pro ně Bůh má.

Lze slyšet i takovou argumentaci: "Kazatele může dělat snadněji špatný muž nežli dobrá žena." Nemělo by se opravdu přihlížet více ke schopnostem nežli k pohlaví?
Myslím, že bychom ze všeho nejvíc měli zdůrazňovat Boží povolání jednotlivce, které se potvrzuje uprostřed těla Kristova - církve. Toto potvrzení přichází nejen skrze soustředěnou modlitbu, ale taky skrze zkoumání zda-li určité osobě byly dány potřebné dary Ducha. Znovu opakuji, že dary Ducha jsou důležitější než přirozené schopnosti či kvalifikace. Muž může být vynikajícím pedagogem ve škole, ale v církevním kontextu nemusí být tato kvalifikace dostatečná, pokud není k takovéto službě povolán. I když často Duch umocňuje přirozené schopnosti a ty se stanou skutečným obdarováním k službě. Pokud je povolána žena, nadaná a vyškolená, proč by měla církev raději upřednostnit muže, který nemá povolání, kvalifikaci ani vyškolení k službě vedení druhých? Jak služba mužů tak žen má svoje silné a slabé stránky. Pro mne otázka nezní: "Může to dělat (ona)?" ale: "Povolal ji Bůh?" Nejlepší uspořádání vedení církve by bylo takové, které počítá s ženami i muži. Patříme přeci opravdu k sobě.

Neočekává se ale od žen kazatelek a starších sborů, že se budou chovat typicky mužsky? Není právě toto největší problém naší kultury, že po ženách budeme podvědomě chtít a očekávat to stejné co od mužů?
Ve všeobecnosti bych řekla, že to tak je. Je to tak v zasedacích místnostech, stejně jako i v církvi. Pracuji ve vedení několika křesťanských organizací a musím upřímně přiznat, že se žena musí naučit, jak fungovat na mužské úrovni, aby se jí podařilo někdy věci dokončit. Trošku se to mění s novou nastupující generací, která poznává, že stereotypy mohou škodit jak mužům tak ženám, neboť dnešní předpokládané rozdělení rolí představuje velkou zátěž. V nastupující kultuře se objevuje pozměněný styl vůdcovství, který je mnohem méně "mužský". Klade více důraz na spolupráci a vztahy, a naopak nezdůrazňuje tolik vedení a rozhodování. Zdá se, že změna přichází, i když je ještě daleko. Rozhodně já sama znám mnoho žen, které se nechaly odradit od účasti na organizaci vedení převahou testosteronu v jejich okolí. Sama jsem však pracovala s mnoha taktními muži, kteří si uvědomují potřebu zajímat se a přijímat i jiné způsoby fungování.

Jsou muži a ženy stvořeni skutečně jinak?
Samozřejmě, že existují biologické odlišnosti, tzn. odlišnosti psychologické i vývojové. Nevěřím však, že jako morálně odpovědné bytosti jsme jiní v samotné duchovní podstatě. Ale způsob, jakým pozorujeme svět, reagujeme na něj, vidíme Boha a máme s ním vztah, určité odlišnosti pohlaví odráží. Musíme být ale opatrní, abychom na tyto odlišnosti příliš netlačili. Občas se proviňujeme tím, že někoho manipulujeme do určitých pozic jen kvůli pohlaví. A přitom naše osobnost je mnohem komplikovanější. Myslím, že naše stvořené odlišnosti znamenají, že patříme k sobě, že se navzájem potřebujeme a to nejen v rámci manželského vztahu. Pamatujme, že i svobodní lidé stojí před Bohem úplní a celiství. Církev jako lid Boží potřebuje, aby muži a ženy spolu pracovali na celistvosti tohoto těla.

Je dobře, že se dnes rozdíly obou pohlaví smazávají?
Přijde na to, zda se smazávají doopravdy. A pokud ano, zda aspekty, které se smazávají, se smazávají v souladu či naopak v nesouladu s Písmem. S radostí pozoruji, jak ponecháváme kulturní zátěž pod Kristovým křížem, ale rozhodně nestojím o takové stírání rozdílů, kdy by mě přestalo zajímat, že jsem ženou. Ráda spolupracuji s Božími muži a jsem vděčná za naše odlišnosti. Myslím, že obohacují náš pracovní život, a taky tím, co skrze společnou práci dokážeme, prospívají naší univerzitě. Popravdě, čím víc si zvykáme spolupracovat, tím víc se cítím svobodná ve svých "odlišnostech", protože jsem přijímána taková, jaká jsem.

Která žena v Písmu vám nejvíc imponuje?
Mám ráda Deboru, protože její přítomnost v knize Soudců je tak překvapující. Dělá to, o co ji Bůh požádal, ať už se ten úkol může zdát jakkoli ohromující nebo frustrující. Myslím, že slouží jako krásný příklad vůdce jak pro muže, tak pro ženy. Taky mám ráda Priscillu, protože sloužila Bohu dohromady se svým mužem a nebála se vést, když to bylo vhodné.

Jste ráda ženou?
Ano, zcela rozhodně. Myslívala jsem si, že by bývalo bylo jednodušší splnit své poslání, kdybych byla muž. Ale naučila jsem se chápat, že radost z mého povolání zčásti spočívá v jedinečnosti. Je to pokořující a zároveň privilegium, být vzorem mladým ženám, které si mohou začít uvědomovat, co Bůh může udělat v jejich životech a skrze jejich životy. Raduji se, že jak křesťanští muži, tak i ženy mi otvírají tolik možností v tolika různých prostředích. Jsem vděčná za pohled na život, který vyplývá ze skutečnosti, že jsem žena. I za to, že tento pohled může být občas osvěžující pro posluchače, kteří se s ním ještě nesetkali ve veřejném životě církve. Uvědomila jsem si, že být ženou je část mého poslání, a že není nic většího, než přinést své tělo i duši v uctívání před Pána a říct: "Zde jsem, pošli mne!"

Děkuji za rozhovor.

Ptal se Bronislav Matulík, překlad Jana Chrásková

Zdroj: časopis Církve bratrské Brána - BratrskÁ rodina, dvojčíslo 5-6, ročník 2007