13. srpna 1553 byl zadržen v Ženevě – v pokoji útulku Růže, podle jedněch, podle druhých během bohoslužby ve svatém Petrovi – cizinec procházející městem, jenž se zapsal do seznamu pod jménem „Michael Villanova, španělský lékař“. Policie v malé republice byla v pohotovosti; pod pseudonymem pocestného rozeznala osobnost, o niž se zajímala konzistoř: Michaela Serveta.

Byl to světlovlasý muž, distingovaného vzhledu, živého, ale zmateného rozumu, humanista toužící poznat vše a zanícený teolog. Narodil se v roce 1551 v navarrské Tudele, v aragonské rodině pocházející z Villaneuva de Sigena. Po brilantních studiích1 v Zaragoze a v Toulouse udělal bídnou kariéru, postupně jako sekretář zpovědníka Karla V., skromný císařský úředník v době konání augsburského říšského sněmu,2 později zaměstnanec tiskárny, potom lékař a – z toho titulu – atašé vídeňského arcibiskupa v Dauphiné. Toto by samozřejmě nestačilo k tomu, aby jej to proslavilo; publikoval ale několik knih, o nichž se mezi teology mnoho diskutovalo.

Pod vlivem Melanchthona, jehož potkal v Augsburgu, poté Oecolampada3 a Capitona,4 které neustále se přemisťující cestovatel viděl v Basileji a Štrasburku, se Servet stal fanatikem Písma svatého, lépe řečeno horlivým biblistou. Praktikuje svobodné posouzení, jako jeho učitelé, dal se do samostatného studia posvátných textů, pevně přesvědčen, že Duch Svatý mu byl průvodcem. Poněvadž v Bibli nenalezl nicejské5 dogma o svaté Trojici, předsevzal si, že odvrátí křesťany od tak zřejmého omylu, a v letech 1531 a 1532 publikoval v Haguenau dva traktáty na toto téma.

Divná věc: výplody tohoto dvacetiletého chlapce byly přijaty velice vážně. Pohoršení velcí reformátoři ze Štrasburku a z Basileje vynakládali úsilí na jejich potření, jako kdyby v tomto Španělíčkovi byla vzkříšena starobylá hereze „monarchinistická“.6 Opustiv Alsasko, usídlil se postupně v Lyonu, Charlieu-en-Forez, potom ve Vídni, pokračoval zároveň ve studiu medicíny a ve svých biblických spekulacích; oba tyto předměty jeho zájmu byly podivuhodně propojeny: tak tomu bylo, když, dočta se v Bibli, že lidská duše sídlí v krvi, zkoumal tuto vzácnou tekutinu – neboť nepopiratelně byl nadán vzácnou schopností vědecké předtuchy – a uzavřel, že tepenná krev přichází z plic, kde se okysličuje vdechovaným vzduchem, což nebylo nic menšího než začátek velkého objevu krevního oběhu, jejž učiní Harvey7 o půl století později.

Právě tehdy – okolo roku 1548 – publikoval tajně svou významnou knihu, jejíž titul sám o sobě napovídal odvážný záměr: Christianismi restitutio,8 zřejmá odpověď na Kalvínovo Christianismi institutio. Křesťanské učení bylo překrouceno otci z prvních časů, katolickou církví a stejně tak reformátory, a tak bylo třeba, aby on, Michael Servet, ho navrátil k jeho původní podobě. A jak? Vztahuje ho k platonismu, jímž byl v tu chvíli nakažen: učil, že Kristus je ideální příčinou, myšlenkou, jež formuluje a shrnuje podstatu světa; stvoření je tedy odstupňovanou emanací božského, a prvotní hřích není nic jiného než toto oddělení člověka od jeho božského počátku. Zkrátka, byl to jakýsi druh gnosticismu,9 s nímž se křesťanská víra snažila sladit, jak jen mohla.

Servet Kalvína, kterého kdysi potkal, trochu znal. Doufal – vpravdě naivně –, že ho získá pro svůj záměr? Poslal mu své dílo ještě předtím, než vyšlo. Reformátor dal najevo své rozhořčení. „Nepochybuje o tom, že to byl Satan“, svolal Boží blesky na toho heretika, a dokonce napsal Farelovi (13. února 1547): „On (Servet) prohlašuje, že sem přijde, pokud se mi zlíbí, ale já mu nechci dát svůj souhlas, neboť přijde-li, jestliže ovšem moje autorita bude mít navrch, nesnesu, aby se odtud vrátil živ!“10 Kalvínova zloba měla hluboké důvody; Servetovy teze byly v jasném protikladu k tomu, co tvořilo základy jeho teologie a jeho zbožnosti: oslavě Kristova božství.

Avšak na druhé straně, když on sám publikoval první vydání Instituce (v latině), jeho úvahy o Trojici tam nebyly ještě zcela zřetelně formulované; někteří protestanti na něj rychle zaútočili, zvláště Caroli, který ho – jak jsme viděli – v době jeho prvního pobytu v Ženevě obvinil z ariánství, z toho, že popírá Kristovo božství. Mělo tedy pro něj velkou důležitost, aby zabránil vzniku byť nepatrné záměny mezi scestnými spekulacemi Servetovými a svými vlastními pozicemi. Z toho pramení jeho prudkost, prudkost teologa, jenž byl zasažen na citlivém místě.

Právě tehdy, na začátku roku 1553, se stala příhoda, o níž můžeme říci přinejmenším to, že Kalvínovi nedělá příliš čest. Protestantští dějepisci11 ji zmiňují s rozpaky. Mezi francouzskými uprchlíky se nacházel mladý Lyoňan, Guillaume de Trie, kterého Kalvín učinil svým sekretářem. Poněvadž byl vystaven výčitkám svých příbuzných, že se přidal k reformaci, odpověděl jednomu z nich, Claudovi Arneys, že si ve Francii dovolují nařknout ho z hereze, zatímco takový heretik jako Servet, jehož kniha by vpravdě zasloužila být „pálena všude, kde by se našla“, je tam tolerován.

Znal Kalvín tento dopis? Nic o tom nevíme, stejně jako nevíme, zda byl proti tomuto udání. Neboť udání nastalo, a to hned: Arneys donesl dopis lyonskému oficiálovi, který, díky vyšetřování, objevil autora díla: lékaře vídeňského biskupa. Biskupský soud se tedy ujal věci a zatkl Serveta, jenž kategoricky popřel, že by „Villanueva“, podepsaný pod Restitutio, byl on. „Chyběl předmět doličný. De Trie tedy – na žádost svého příbuzného – vydal různé rukopisy. Jenže mezi nimi se nacházely i dopisy adresované Servetem Kalvínovi, kterýžto je de Triemu předal až po velkém váhání. Nicméně nakonec se těchto kompromitujících dokumentů zřekl, přičemž nemohl nevědět, čemu tím poslouží.“12 Byv vydán inkvizici, Michael Servet se ocitl v hrozném postavení, ale dobrotivý lékař jako on měl spoustu přátel a vídeňské úřady netrvaly na tom, aby byl upálen dobrý známý jejich biskupa. Nechali ho tedy v noci uprchnout a spokojili se s tím, spálit ho in effigie13 s pěti velkými balíky jeho spisu.

Tento útěk se uskutečnil 7. dubna; v srpnu, po čtyřech měsících bloudění, Servet dorazil do Ženevy, kde jsme ho před chvíli spatřili zatčeného policií. Jak je možné, že se – rozhodnuv se ukrýt v Neapoli – dopustil takové neopatrnosti? „Osudová pomatenost mysli,“ řekl prý Kalvín, „ho dovedla k tomu, že se vrhl po hlavě do Ženevy.“ Toto se opakuje skoro všude jako vysvětlení. Možná to není tak jednoduché: můžeme se domnívat, že Španěl, jenž měl v sobě něco naivního chvastounství, poučen několika Ženevany o poměrně vyhrocené momentální Kalvínově situaci, si myslel, že pouhou svou přítomností by mohl reformátora svrhnout. Neboť přesně v ten moment vypukla ve městě-církvi nová aféra, jež vážně ohrožovala Kalvínovu autoritu, aféra, jejíž současnost s tou Servetovou vysvětluje spěch a chladnou zuřivost, která ponoukla Pikarda k tomu, aby španělského heretika zničil.

Velký ženevský měšťan Philibert Berthelier, správce financí, syn vlastence zemřelého za vlast a svobodu a všeobecně známý člen klanu Favrova a Perrinova, těže ze změny většiny v radách, provedl dovedný manévr proti Kalvínovi a konzistoři. Když ho exkomunikovali pro „bezbožnictví“ – to znamená pro několik odvážnějších výroků –, odvolal se k Malé radě, aby ho oprávnila podílet se na večeři Páně: odmítal-li mu Kalvín podat přijímání, bouřil se proti Radě; pokud by přijal…14

Vidíme, jak silně Servetova záležitost, jež se objevila přímo v této chvíli, nabírala na důležitosti. Zadržen na základě Kalvínovy stížnosti – jeden z reformátorových žáků se, podle zákona, nechal uvěznit, aby tato stížnost byla vzata na vědomí –, obviněn z hereze a rouhání, byl by Španěl odsouzen, či nikoli? „Pokud by byl Servet zproštěn viny,“ poznamenává velice trefně pastor J.-D. Benoît, „Kalvín by byl morálně odsouzen a jeho dílo zničeno; proto taková urputnost boje.“

Avšak vezmeme-li v potaz tehdejší atmosféru v Ženevě, existovala možnost, že Španěl vyhraje. Tři dny po jeho zatčení zasáhl Philibert Berthelier v radách v jeho prospěch, předloživ právní námitku, která zpochybňovala právo konzistoře a pastorů soudit tohoto cizince zatčeného ve městě, a přiměv Malou radu, aby se věci ujala. Servet přesto prohrál. Proč? Protože teologické nehoráznosti nadhozené v jeho knize byly takové, že průměrný křesťan jimi byl pobouřen? Možná též, a především, z důvodů psychologických, protože v očích mírných Ženevanů se tento opovážlivý dupající Španěl, dobrovolně spřízněný s paradoxem, doopravdy zdál jako pomocník Satanův?

Proces šel jako po másle. Předmět doličný tentokrát nechyběl: kvůli větší jistotě byl zburcován katolický (!) biskupský soud ve Vídni, aby předal dokumenty získané inkvizičními vyšetřovateli!15 Mimochodem Servet se bránil zcela nezpůsobile. Poněvadž věděl, nebo věřil, že je podporován „několika velkými osobnostmi“, stavěl se povýšeně, dokonce napsal svým soudcům, členům Malé rady: „Žádám, aby byl můj falešný obviňovatel potrestán stejným trestem,16 aby byl uvězněn jako já až do doby, kdy bude případ uzavřen jeho, či mojí smrtí;“ čímž sám na sebe svolával nejvyšší trest! Neuvědomil si, nešťastník, že tyto dva tábory, kalvinisté a libertinové, mohly v jeho případu najít příležitost k tomu, aby prokázaly – jeden i druhý – svou pravověrnost, a že mu hrozilo, že se stane obětí této „dražby“.

Děsné nadávky, které proti Kalvínovi ve své cele vykřikoval, se obrátily proti němu: „Kdo by si byl pomyslel, že takový kat a vrah jako on je služebníkem církve Boží…? Nebo jeho moc a moc konzistoře byla v troskách…17 Doufáš ještě, že ohlušíš soudce svým psím štěkotem? Lžeš, mučiteli, nestvůro…“ Mohli Ženevané nechat takto ponižovat toho, jejž nazvali svým „evangelíkem“? Kalvín cítil, že se situace obrací v jeho prospěch. 20. srpna psal Farelovi: „Doufám, že Servet bude odsouzen k smrti, ale přeji si, aby byl ušetřen krutosti trestu,“ tedy plamenů. Libertinům a jejich manévrům čelil s větší rázností; když Malá rada povolila Berthelierovi účastnit se večeře Páně, protestoval, oznámil, že to odmítne; všichni ostatní pastoři ho podpořili a nakonec dosáhl toho, co chtěl: Rada uznala nezávislost náboženské moci, konzistoře. Téměř triumfoval ve všem.

Vyjádření, o něž požádal čtyři švýcarské reformované církve: Curych, Basilej, Bern a Schaffhausen, mu nakonec dala za pravdu proti Servetovi. 18. října dorazil do Ženevy; Španělovy teze byly zcela odsouzeny. Osm dní na to, 25. října, se Kalvín dozvěděl, že „libertinové“ mají další den jít do Svatého Petra a pokusit se ho násilím donutit, aby podal přijímání Berthelierovi: „Raději zemřu, než abych dal svatou věc psům!“ zvolal Kalvín. A nazítří, když vystoupil na kazatelnu, v úplném tichu oznámil, že „pokud se kdokoli z exkomunikovaných přiblíží k oltáři“, nechá se spíše zabít, než aby mu dal chléb. Omráčený dav nezareagoval. „Vše se událo,“ píše Theodorus Beza, „natolik klidně a slavnostně, že bylo možné si myslet, že Boží majestát mu pomáhal ve svém chrámě.“ A několik hodin poté – tak je pravdou, že tyto dvě věci byli neoddělitelné –, Rada odhlasovala Servetovo odsouzení. Bude, jak je řečeno v matrice ženevských pastorů, s datem 27. října, „doveden do Champey a zaživa upálen“.

Poprava byla vykonána určeného dne, a to ohněm, navzdory tomu, co Kalvín jistě požadoval: není důvod myslet si, že lže, když v jednom dopise opakuje, že se marně dožadoval zmírnění trestu. Za sychravého rána a za jemného deště byl Španěl – před ním šel soudcův náměstek s velkým heroldem, okolo mušketýři – doveden na hranici, „aniž by jevil jakoukoli známku lítosti“. S hrůzou citujeme komentáře, jež tato strašlivá smrt vnukla Kalvínovi: „Ať se prostopášníci nechlubí umíněností svého hrdiny jako stálostí mučedníka. Ukázal pitomost zvířete… Nepřestával vřískat, po španělském způsobu: Misericordias! Misericordias!“ Ovšem jiní svědci18 ujišťují, že Servet řekl pouze – jistě svým přízvukem „španělského dobytka“, který bavil Francouze –: „Pro tak spravedlivou příčinu se nebojím smrti!“

„Servetova smrt, za niž Kalvín nese z velké části odpovědnost,“ jak píše Wendel,19 poznamenala postavu reformátora krvavou skvrnou, již nic nemohlo vymazat. On sám pociťoval potřebu se hájit, publikuje dalšího roku traktát odsuzující Servetovy omyly, kde můžeme číst: „Mnozí mě obviňují z velké krutosti, pro kterou bych chtěl, jak říkají, znovu vláčet toho, kterého jsem srazil. Nejen že se nestarám o jejich potlesk, ale raduji se, že mi plivou do tváře.“ A tento přístup plný hrozné přísnosti se zdál být následujícím generacím tak strašný, že laskaví ženevští kalvinisté pocítili v roce 1903 potřebu vztyčit Servetovi usmiřující pomník, kde „uctiví a uznalí synové Kalvínovi…“ prohlašují, že odsuzují „chybu, která se stala v jeho století“.

Možná to je vlastně „chyba století“, co vysvětluje částečně Kalvínovu prudkost v této aféře, to je pravda. Jednalo-li se o božské věci, lidé této doby neznali slitování: Melanchthon, mírný humanista, srdečně schvaloval rozhodnutí ženevské Rady a popravu „rouhače“, čímž se silně vzdaloval tolerantním myšlenkám svého mistra Erasma. Je však jisté, že by tato tragédie došla až do svého otřesného rozuzlení, pokud by Kalvín nepochopil, že v rozsudku pro, nebo proti tomuto heretikovi bylo schváleno, či odsouzeno celé jeho vlastní dílo? Jeho fanatismus v této věci se zdá být přinejmenším natolik politický, v pravém slova smyslu, jako náboženský a teologický. Jak vypozoroval Michelet,20 chtěl „zachránit náboženství a vlast, evropskou revoluci“ a pravou víru a církev. Dvacáté století je velmi dobře disponováno k tomu, aby pochopilo, do jakých propastí hrůzy může lidi snížit přesvědčení, že oni sami vlastní celou pravdu a že mají budoucnost ve svých rukou.    

Zdroj: DANIEL-ROPS. L’Église de la Renaissance et de la Réforme. Une révolution religieuse: la Réforme protestante. [Paris]: Librairie Arthème Fayard, 1955, s. 466–472. Les grandes études historiques, 72.  

Přeložila Kristýna Jančíková.