Přijato na setkání Generální rady Assemblies of God ve dnech 9. - 11. 8. 2010 [Assemblies of God je největší celosvětová letniční denominace, jejímž členem je i Apoštolská církev v ČR]

Nadpřirozené projevy a dary Ducha svatého hrály významnou roli při zrodu, vývoji a růstu Assemblies of God (AoG). Již od počátku naší církve bylo ve službě mnoha vynikajících žen, jež zakládaly a vedly široké spektrum služeb, vidět duchovní obdarování. Nebylo ničím výjimečným, když žena sloužila po boku svého manžela. Byly i případy, kdy manžel pracoval ve světském zaměstnání, aby podpořil aktivní službu své manželky. Mnoho žen se rozhodlo vzdát se manželského života, aby mohly lépe stát ve službě, ke které je Bůh povolal.

Odvážné ženy sloužily doma i v zahraničí jako misionářky, hlasatelky evangelia, zakladatelky sborů, vedoucí sborů, učitelky. Angažovaly se i v mnoha jiných oblastech. Letniční hnutí věří, že vylití Ducha počátkem 20. století je skutečným naplněním biblické předpovědi „Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat… rovněž na otrokyně vyleji v oněch dnech svého Ducha.“ (Jl 3,1-2, srovnej Sk 2,16-18) Skutečnost, že ženy – stejně jako muži – mají prorokovat, ukazuje na jejich zapojení do služby v novozákonní době.

Bible jako konečná autorita

Historie a praxe Assemblies of God (AoG) ukazují, že Bůh žehná veřejné službě žen. Přesto stále probíhají diskuze týkající se správné role ženy v duchovním vůdcovství. Bible je naší konečnou a rozhodující autoritou ve všech otázkách víry a praxe. Proto je důležité reflektovat její učení a ujistit se, že náš přístup není jen čistě subjektivní a pragmatický.

Naším záměrem je prozkoumat pečlivě a objektivně biblický text, přičemž hodláme používat zavedená pravidla exegeze a výkladu Písma. Budeme věnovat pozornost historickému a teologickému kontextu. Pečlivě rovněž vyhodnotíme texty, které se tradičně používají k podpoře argumentace směřující k omezení služby žen nebo jejímu odmítání.

Chceme zůstat věrni učení Bible, Bohem inspirovaného a neomylného Slova určeného lidstvu. Současně chceme být laskaví a vstřícní vůči lidem jiných tradic, kteří mohou upřímně nesouhlasit s našimi závěry. Uvědomujeme si, že v některých případech jsou kompromisy týkající se nikoliv podstatných částí učení, nýbrž konkrétní církevní praxe, nutné k tomu, aby se církev mohla efektivně rozvíjet v oblastech s tradičně patriarchálním kontextem.

Historický a všeobecný precedens

Podle historiků existuje v počátcích většiny probuzení, kdy se projevuje velká duchovní horlivost a příchod Páně je očekáván každou chvíli, ochota přijímat dynamickou a průkopnickou službu žen.

Jak se však postupně služba mladých sborů začíná lépe organizovat a do popředí se dostávají otázky budování struktury, duchovní vůdcovství žen již není přijímáno tak ochotně a vedení církve se stává více mužskou záležitostí.

Zkušenosti AoG nejsou výjimkou. Mezi významné osobnosti raných letničních duchovních patřily Maria B. Woodworth-Etter, Aimee Semple McPherson, Alice Reynolds Flower, Anna Ziese a Marie Burgess Brown. Přestože v počátcích naší církve měly ženy velkou svobodu ke službě, počátkem dvacátých let minulého století prudce poklesl podíl žen ve vedoucích pozicích. V posledních letech počet žen s pověřením k duchovní službě opět narůstá.

V průběhu své historie letniční na celém světě usilovali a usilují o uplatňování biblické pravdy v rámci různorodých kulturních kontextů. Někde je vedoucí duchovní služba žen ochotně přijímána; jinde mohou ženy sloužit s určitým omezením a není jim dovoleno stát ve vedoucích pozicích. Někdy se objevuje rozpor mezi vedoucí rolí, kterou žena-misionářka zastává doma, ve svém prostředí, a tou, kterou zastává na misijním poli. Mohou být rovněž rozdíly mezi příležitostmi, které se dostávají ženám misionářkám a ženám z kultury, kterým tyto misionářky slouží. Jednotlivé kultury mají tedy nepochybně vliv na to, jakým způsobem a do jaké míry je ženám dovoleno podílet se na vedoucích službách.  Ačkoliv církev musí být vždy k jednotlivým kulturám citlivá, musí rovněž hledat v Písmu principy a instrukce, které jsou nadřazeny jednotlivým kulturním praxím.

Biblické příklady žen ve službě

Starozákonní historie obsahuje příklady žen ve významných vedoucích pozicích na různých úrovních. Uvádíme několik pozoruhodných příkladů: Mirjam byla během Exodu spolu se svými bratry Mojžíšem a Áronem prorokyní Izraele (Ex 15,20). Debora, prorokyně a soudkyně, přiměla Baraka, aby vedl izraelskou armádu do úspěšného boje proti utlačovatelům (Sd 4-5). Chulda, také prorokyně, potvrdila slova svitku Zákona nalezeného v chrámě a pomohla rozšířit velkou náboženskou reformu za dnů Jóšijáše (2Kr 22, 14-20; 2Pa 34,22-28).

Nový zákon také ukazuje, že ženy zastávaly důležité služby v době rané církve. Tabita (Dorkas) zahájila účinnou dobročinnou službu (Sk 9,36). Filip měl čtyři dcery-panny, které prorokovaly (Sk 21,8-9). Pavel uvádí dvě ženy, Euodii a Syntyché, jako osoby, jež vedly zápas za evangelium spolu se mnou i s Klementem a ostatními spolupracovníky… (F 4,2-3). Další příkladnou „spolupracovnicí v díle Krista Ježíše“ byla Priscila (Ř 16,3-4 - parafr.). V Ř 16 Pavel pozdravuje řadu spolupracovníků, mezi nimiž se nachází značná část žen. Když Pavel v těchto pozdravech hovoří o práci Marie, Tryfainy, Tryfósy a Persidy (Ř 16,6-12), používá slovo kopiaō. Tentýž výraz často užívá na jiných místech, když hovoří o díle služby (1K 16,16; 1Te 5,13; 1Tm 5,17).

Foibé, vedoucí v církvi v Kenchrejích, byla Pavlem velmi doporučována církvi v Římě (Ř 16,1-2). Bohužel předpojatost některých současných překladatelů zatemňuje vedoucí pozici Foibé, když ji nazývají „služebnicí“. Foibé však byla „diakonos“ církve v Kenchrejích. Pavel tento výraz často používal, když hovořil o vedoucím sboru a užíval ho konkrétně pro Ježíše Krista, Tychika, Epafrata, Timoteje a pro svoji vlastní službu. V závislosti na kontextu se „diakonos“ obvykle překládá jako „diákon“ nebo „služebník“. Ačkoli někteří překladatelé zvolili termín diákonka (protože Foibé byla ženou), v řeckém originále je toto podstatné jméno v mužském rodě. Zdá se pravděpodobné, že diakonos bylo v rané církvi označení pro oficiální vedoucí pozici a správný překlad pro úlohu Foibé je „diákon“ nebo „služebník“. Mnoho překladů je navíc podobně předpojatých, když o Foibé hovoří jako o „velké pomoci“ nebo „pomocnici“ mnohých, včetně Pavla samého (Ř 16,2). Uváděný řecký výraz „prostatis“ se lépe překládá jako „dobrodinec (patron)“ s podtextem rovnocennosti a vůdčí úlohy.

Junii Pavel označil za apoštola (Ř 16,7). Mnozí překladatelé a učenci však nebyli ochotni přiznat, že by mohla existovat žena-apoštol, a měnili od 13. století její jméno na mužské - Junius. O jménu Junia (v ženském rodě) je však v Římě více než 250 zmínek, zatímco jméno Junius je jakémukoliv řeckému či římskému pramenu neznámé. Pavel byl silným zastáncem služby žen.

Příklady žen v Bibli, které stály ve vůdčích úlohách, by měly být považovány za Bohem potvrzené vzory, ne za výjimky z jeho nařízení. I když je výčet žen, kterým byla svěřena vůdčí role, v Bibli omezený, potvrzuje fakt, že Bůh skutečně povolává ženy do duchovního vůdcovství.

Biblická perspektiva ohledně role ženy ve službě

Při definování biblické role ženy ve službě je třeba si předně všimnout, jaký má význam výraz „služba“. O Kristu, našem velkém vzoru, bylo řečeno: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit [diakoneō], ale aby sloužil [diakoneō] a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mk 10,45, srov. Mt 20,28). Novozákonní vůdcovství, jak je vidíme na Ježíši, zobrazuje duchovního vůdce jako služebníka, bez ohledu na to, zda je to muž či žena. Otázka lidské autority nemá prvotní význam, ačkoli přirozeně vyvstává s tím, jak se vyvíjí organizace a struktura církve.

Genesis 2,18-25         

Někteří učí, že ženy mají být podřízeny dospělým mužům, protože Eva byla stvořena následně po Adamovi, aby byla jeho pomocnicí. Avšak slovo ezer („pomocník“) se nikde v hebrejské Bibli nepoužívá ve významu podřízenosti. V sedmnácti ze dvaceti případů výskytu tento výraz hovoří o Bohu jako pomocníku. Eva byla stvořena jako pomoc (kenegdo) „rovná“, nebo „odpovídající“ Adamovi, ne jako podřízená.

Někteří namítají, že Bůh stvořil muže a ženu s rozdílnými rysy a touhami a že tyto rozdíly vysvětlují, proč by ženy neměly zastávat vedoucí roli. Jiní tyto vnímatelné rozdíly připisují kulturnímu a sociálnímu očekávání, která jsou předkládána dětem již od narození až do samotné dospělosti. Rozdíly ve fyzické stavbě i v biologických funkcích jsou zjevné; výklad těchto odlišností však vede k restriktivním závěrům ohledně vůdcovství.

Pavlův důraz na charismatickou službu

Služba v Novém zákoně má charismatickou podstatu. Realizuje se a uvolňuje, když Duch svatý svrchovaně rozděluje duchovní dary (charismata) každému členovi Kristova těla (Ř 12,6-8; 1K 12,7-11.27.28; Ef 4,7-12; 1P 4,10.11). Některé dary jsou spontánním dílem Ducha a jiné jsou rozpoznanými služebnostmi budujícími tělo Kristovo, všechny jsou však dány ke službě bez ohledu na rozdílnost pohlaví. Například: dar proroctví je výslovně jak pro muže, tak pro ženy: „Vaši synové a vaše dcery budou prorokovat“ (Sk 2,17). V Novém zákoně je doloženo, že ženy tento dar Ducha přijímaly a uplatňovaly (Sk 21,9; 1K 11,5).

Bylo-li Petrovi zatěžko porozumět určitým Pavlovým prohlášením (2P 3,16), potom není žádným překvapením, že my, které od těchto slov dělí dalších téměř 2000 let, sdílíme Petrův zápas ve výkladu některých Pavlovských oddílů.  Adresátům Pavlových slov byly problémy, o kterých hovořil, dobře známy. My jsme však odkázáni na jejich rekonstrukci a Pavlovy instrukce musíme co nejlépe aplikovat ve světle širokého kontextu jeho listů a biblického zjevení.  A stejně jako Petr (2P 3,15) musíme respektovat a milovat naše bratry a sestry, kteří zastávají alternativní výklady ve věcech, které nejsou zásadní pro naše spasení nebo postavení před Bohem. Pouze požadujeme, aby tyto výklady byly vyjadřovány a praktikovány v lásce a s ohledem na všechny Boží děti, jak muže, tak ženy.

První Korintským 11,3-12

Prohlášení, že „muž je hlavou ženy“, bylo po století používáno k ospravedlnění mužské nadřazenosti a k vyloučení žen z role duchovního vedoucího. Dva alternativní překlady pro slovo „kephale“ (hlava), široce diskutované současnými evangelikálními badateli, jsou (1) „autorita nad“ a (2) „zdroj“ nebo „původ“. Oba významy nacházíme v literatuře Pavlovy doby.

Vezmeme-li tuto pasáž jako celek, druhý význam se hodí stejně dobře, nebo dokonce lépe než první a vede ke shrnujícímu prohlášení verše 12: „vždyť jako je žena z muže, tak i muž skrze ženu - všecko pak je z Boha.“ I vztah mezi věčným Synem a Otcem – „hlavou Krista je Bůh“ (11,3) – charakterizuje lépe výraz „zdroj“, než „autorita nad“ (J 8,42). Aniž bychom se snažili vyřešit tuto debatu, nenacházíme v samotném výrazu kephale dostatečnou oporu k tomu, abychom odepřeli vedoucí role ženám (ve světle biblických příkladů žen v pozicích duchovní autority a ve světle celkového významu Písma).

První Korintským 14,34-36

V celém Novém zákoně jsou pouze dvě místa, která zdánlivě obsahují argument proti službě žen (1K 14,34 a 1Tm 2,12). Jelikož musejí být brána v kontextu s dalšími Pavlovými prohlášeními a praxí, těžko mohou představovat absolutní, nezpochybnitelné zákazy služby žen. Spíše se zdá, že řeší konkrétní místní problémy, jež vyžadovaly nápravu. Pavlův konsistentní kladný postoj ke službě žen v jeho sborech by proto měl být považován za jeho skutečné stanovisko a neměly by jej přehlušit ani tato zmíněná dvě místa, která zdánlivě naznačují opak a jejichž výklad je rozporuplný.

Existují různé názory na to, co Pavel myslel tím, když řekl: „Ženy nechť ve shromáždění mlčí; nedovoluje se jim, aby mluvily“ (1K 14,34).  Výraz „ať ve shromáždění mlčí (sigato)“ Pavel použil i v 1K 14,28, kde nabádá, aby ten, kdo se modlí v jazycích, ve shromáždění mlčel, není-li výklad, stejně tak jako to má učinit prorok, když se zjevení dostane někomu jinému ze shromáždění (1K 14,30). Výzvy k mlčení těch, kdo hovoří v jazycích, kdo prorokují a žen jsou tedy adresovány do specifického kontextu.  Za jakých okolností mají tedy ženy mlčet?

Varianty jsou (1) štěbetání během veřejných shromáždění, (2) extatické vyrušování, (3) určité autoritativní služby (jako rozsuzování proroctví) a (4) vznášení otázek během shromáždění. Přesto je zřejmé, že Pavel dovoluje ženám při společných shromážděních v Korintu modlit se a prorokovat (1K 11,5).

Pavel kromě toho radí, aby ti, kdo prorokují (evidentně včetně žen), byli mezi těmi, kdo proroctví rozsuzují (1K 14,29). Proto stejně tak, jako Pavel usměrňuje ty, kdo mluví v jazycích nebo prorokují - ať muže či ženy – může usměrnění vůči ženám mít souvislost s dalšími projevy vyrušování.

Přesný význam Pavlova zákazu mluvit ve shromáždění v tomto textu je i nadále předmětem zkoumání. Závěrem přesto je, že tato pasáž nezakazuje ženě vést, ale v kontextu celé kapitoly nabádá: „Všechno ať se děje slušně a spořádaně“ (1K 14,40).

První Timoteovi 2,11-15

Nad významem a aplikací Pavlova prohlášení: „Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem“ (1Tm 2,12), si stále lámou hlavu vykladači Bible a tato Pavlova slova vedou k nejrůznějším postojům k roli žen ve službě a v duchovním vůdcovství.

Z výše uvedeného přehledu pasáží o příkladech žen v duchovní službě je zřejmé, že Pavel takovou službu uznával. V Efezu však byly zjevné problémy a některé se týkaly žen. Byly zcela jistě dány neslušným oblékáním a ozdobami (1Tm 2,9). Mladé vdovy „si navykají zahálet… a nejen zahálet, nýbrž i klevetit, plést se do cizích věcí a mluvit, co se nepatří“ (1Tm 5,13). Ve svém druhém dopisu Timoteovi Pavel varuje před zkaženými lidmi (zřejmě včetně žen), kteří manipulují „lehkověrnými“ ženami (2Tm 3,6).

Celá pasáž 1Tm 2,9-15 nasvědčuje tomu, že Pavel radí Timoteovi, jak jednat s některými kacířskými učeními a praktikami, ve kterých byly zapojeny obzvlášť ženy z efezského sboru. Kacířství mohlo být tak závažné, že o efezských ženách musel říct: „Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem.“ Z jiných oddílů však víme, že tento zákaz nebyl v Pavlově službě absolutní.

První Timoteovi 3,1-13

Celý tento oddíl bývá považován za potvrzení, že všichni vedoucí a autority v rané církvi měli být – a vskutku byli – muži. Tato pasáž se na prvním místě obrací k mužům jako vedoucím, protože to byla s největší pravděpodobností běžná praxe a zvyk. Vidíme zde však i významnou podporu pro vedení žen.

Zavedený moderní anglický překlad Bible New International Version překládá jedenáctý verš takto: „Právě tak jejich manželky mají být čestné ženy.“ Překladatelé NIV rozhodli podle svého uvážení, že tento verš se vztahuje na manželky diákonů (přestože v předchozích požadavcích na starší není žádná zmínka o jejich manželkách). Slovo přeložené jako „manželky“ je však plurálem řeckého slova „gyne“, které je v závislosti na kontextu možné přeložit jako „žena“, nebo jako „manželka“.  Překladatelé NIV si toho byli vědomi a zahrnuli slovo „diákonky“ do svých poznámek pod čarou. Ovšem další překlady NASB a NRSV překládají plurál řeckého „gyne“ jako „ženy“. Takto se verš doslova týká požadavků na ženy zapojené do duchovního vedení, jež mohou být v tomto kontextu snadno nazývány „diákony“[1].

Třebaže se v kulturním prostředí prvního století dostávali do vedoucích služeb v církvi především muži, tento oddíl spolu s dalšími biblickými doklady o vedoucí duchovní roli žen (např. Sk 21,9; Ř 16,1-15; F 4,2-3) ukazuje, že ženám nebylo zakázáno stát ve vedoucích službách. Nebylo tomu ani v Pavlových dnech a nemělo by tomu být ani dnes. Oddíly, které mluví o tom, že většina vedoucích v církvi byli muži, by neměly vést k tvrzení, že všichni byli muži, neboť biblické záznamy dosvědčují, že četné ženy byly duchovními vedoucími.

Galatským 3,28

Ti, kteří nechtějí dovolit ženám zastávat pozice duchovního vedení, omezují význam verše z Ga 3,28. „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ Někteří vykladači limitují význam uvedených tří kategorií lidí na spasení skrze víru nebo na jednotu v Kristu. O tom Písmo nepochybně mluví. Aplikace tohoto verše je však širší. Zahrnuje všechny naše vztahy, nejen jistotu, že každý může přijít ke Kristu. „Ani žid, ani pohan…ani otrok, ani svobodný… ani muž ani žena“ – toto jsou základní principy vztahů, kterým věrní následovníci Krista musí dát nejvyšší prioritu.

Bůh Bible „nikomu nestraní“ (Ř 2,11; také 2S 14,14; 2Pa 19,7; Sk 10,34; Ef 6,9). On povolává, koho chce, a dává dary a služby, jak sám uváží; člověk nesmí klást omezení Boží svrchovanosti. Deformovaný vztah mezi Adamem a Evou, včetně prohlášení „on nad tebou bude vládnout“ (Gn 3,16), je důsledkem prokletí.  Nejde o původní a trvalý Boží záměr s lidstvem. V Kristu jsme skutečně osvobozeni od hříchu a z něj plynoucího prokletí, které nás odděluje od Boha a od ostatních a vede nás k nadřazování nebo ponižování na základě rasy, sociálního postavení nebo pohlaví.

Závěr

Poté, co jsme prozkoumali různé překlady a výklady biblických oddílů vztahujících se k roli ženy v církvi prvního století a se záměrem využít biblické principy v současné církevní praxi, uzavíráme, že nemůžeme nalézt přesvědčivý důkaz toho, že by služba žen byla na základě závazných a neměnnými principů omezena.

Jsme si vědomi, že služba žen a zastávání vedoucích rolí ženami nejsou některými jednotlivci přijímány, a to jak uvnitř křesťanské společnosti, tak mimo ni. Odsuzujeme všechny předsudky a sebeprosazování, ať ze strany mužů, tak žen. Jsme si vědomi některých bigotních postojů proti ženám jak v sekulární společnosti, tak až příliš často v církvi. Avšak v těle Kristově není pro takový postoj žádné místo. Jsme si také vědomi, že postoje sekulární společnosti založené na dlouhodobé praxi a tradici se promítly do aplikace biblických principů v některých místních kontextech.

Chceme moudře respektovat kultury, avšak zároveň pomoci k nápravě těm, které jsou v rozporu s principy Království. Společně s Pavlem vyznáváme, že naplňování Velkého poslání je nejvyšší prioritou. Musíme získávat muže a ženy pro Krista bez ohledu na to, jaké mohou být jejich kulturní nebo etnické zvyklosti. Poselství o vykoupení bylo neseno do vzdálených míst světa skrze službu oddaných, Duchem naplněných mužů a žen. Dary a pomazání věřícího by měly i dnes umožňovat službu mužů i žen. Letniční služba není profese, o kterou stačí ze strany mužů či žen pouze usilovat; musí být vždy nadpřirozeným povoláním, potvrzeným Duchem a se zvláštním obdarováním.

AoG byly požehnány a musí být i nadále žehnány skrze službu žen obdarovaných a pověřených samotným Bohem. Bible opakovaně ujišťuje, že Bůh vylévá svého Ducha jak na muže, tak na ženy, a tím obdarovává obě pohlaví pro službu ve své Církvi. Musíme proto dále potvrzovat dary žen ve službě a duchovním vůdcovství.

Ohromná výzva Velkého poslání „jít a činit učedníky ze všech národů“ (Mt 28,19) jistě vyžaduje plné nasazení sil všech Bohem obdarovaných služebníků, mužů i žen.