Mesiánští Židé v Izraeli

„Nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho“ volá apoštol Pavel a myslí očividně na celý systém židovské víry a bohoslužby. Oslovuje ovšem pohany. Jak žijí Židé rodem, kteří v Ježíši z Nazareta rozpoznají zaslíbeného Mesiáše?
A co je jejich úkolem?

Mesiánští židé (Jehudim mešichim) si říkají Židé věřící v Pána Ježíše jako svého Spasitele a Pána. Stejně jako dřív existuje mnoho Židů, kteří žijí v křesťanských sborech a církvích a jako mesiánští židé se neoznačují. Na druhé straně jsou tu Židé, kteří v Ježíše jako svého Spasitele věří, ale žijí dále v rámci svých ortodoxních židovských obcí. Mezi misionáři, kteří působili mezi Židy v druhé polovině 19. století za otomanské říše na území dnešního státu Izrael, byli i křesťané židovského původu, jak katolíci, tak protestanté. Hebrejští katolíci mají i dnes v Jeruzalémě svou hebrejskou mši. Nezávislé mesiánské sbory vznikaly kolem anglikánského jeruzalémského kostela Christ Church, který byl dostavěn a posvěcen roku 1849.

V anglicky mluvící oblasti se říkalo Židům, kteří uvěřili v Ježíše hebrejští křesťané (Hebrew christians), a v německy mluvící oblasti žido-křesťané (Judenchristen). Ve svaté zemi se také objevil název křesťanští Izraelité (Christian Israelites). Označení mesiánští židé je dochováno v hebrejském názvu organizace založené roku 1931v době Britského mandátu Palestina. Zatímco v angličtině zněl název Společenství hebrejských křesťanů v Palestině (The Hebrew Christian Fellowship in Palestine), v hebrejštině to bylo Společenství zemské izraelské mesiánských židů (Chevrat ha-achva arci jisraelit l-jehudim mešichim). Srovnání názvu v angličtině a v hebrejštině vypovídá mnoho. Z hebrejského označení je možné cítit spojení s židovským národem a z názvu „zemské izraelské“ místo „v Palestině“ lásku k zaslíbené zemi.

Výraz Spasitel, Kristus z řeckého christos, který byl převzat mnohými jazyky zní pro Židy skutečně „řecky,“ pohansky. Zatímco slovo mesiáš hebrejsky mašiach – pomazaný – je pojem všem židům vlastní. Na mesiáše čeká celý izraelský lid. Proto je možné vidět v nárůstu používání výrazu mesiánský žid oproti hebrejský křesťan hlubší spojení s vlastním lidem a jeho vírou. Ježíš Kristus zdá se být cizí, Ješua ha-Mašiach vlastní.

První kniha Nového zákona začíná slovy: „Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova.“ V průběhu dějin se stal syn Abrahamův a syn Davidův synem křesťanské církve odtrženým od svého izraelského lidu. Nesporným přínosem mesiánských židů je, že vracejí původní biblický jazyk a původní myšlení Bible do křesťanského života a mesiáše Ješuu do Izraele.

V dnešních mesiánských sborech v Izraeli, ale pravděpodobně i v Americe, Rusku, Německu i dalších zemích jsou členy nejen věřící Židé, ale i jejich nežidovští partneři, děti ze „smíšených“ manželství, křesťané, kteří mají nějaké židovské kořeny i křesťané z různých zemí, které žádné židovské kořeny nemají. Ti, kdo nejsou židovského původu a zároveň se silně identifikují s tímto společenstvím si říkají prostě „mesiánští“ bez přídavku židé. Ve sboru se více méně ví, kdo je původem Žid a kdo ne. Ale nemluví se o tom a nežidovští věřící se účastní služby ve všech oblastech života sboru i jeho vedení. Tyto sbory jsou asi jedním z mála míst, kde skutečně padla zeď rozdělení a sváru, kterou podle apoštola Pavla Pán Ježíš přišel zbořit (Ef 2,11-14)

Charakter a liturgie bohoslužby

Shromáždění mesiánských sborů v Izraeli připomínají navenek povětšině křesťanská shromáždění evangelikálních nebo charizmatických sborů. Konají se ovšem v sobotu, někdy i v pátek navečer. Křesťané, kteří žijí v rámci mesiánských sborů většinou nemají problém na základě Bible i Nového zákona přijmout za den odpočinku sedmý den, sobotu. Naopak si šabatu velmi cení. Dnes už žije ve státě Izrael třetí generace mesiánských Židů. Těm ani nepřijde na mysl, že by měli chodit v neděli do kostela. Ani by to z praktických důvodů nešlo, protože neděle je první den týdne a jde se do školy a do práce.

Mesiánští židé neslaví Vánoce ani Velikonoce, nýbrž pesach, letnice a svátky stánků, chanuku a purim. Své chlapce nechávají obřezat a sice i manželské páry, kde je otec věřícím Židem a matka křesťankou. Tím se přibližují biblickému chápání rodové posloupnosti po otci. Pokřtít se dávají členové sboru ve věku, kdy už mohou vědomě vyznat svou víru. K večeři Páně jdou celé rodiny i s nemluvňaty.

Některé sbory dbají více na židovskou tradici a mají schránku se svitkem tóry a používají modlitební šály. Jinak žádné symboly, a už vůbec ne nějaké sochy nebo něco podobného nepoužívají. Na kříže jsou velmi citliví kvůli pronásledování židů ze strany křesťanů. Sochy a obrazy židé nepoužívají kvůli druhému přikázání desatera. Mají také velké výhrady k vánočnímu stromečku z opatrnosti, aby se nejednalo o nějakou modloslužbu.

Mezi věřícími mesiánských sborů je mnoho nadaných hudebníků a neustále vznikají nové písně, mnohé z nich jsou prostě zhudebněné biblické texty. Mesiánská židovská aliance v Izraeli pořádá hudební konference, na kterých autoři své písně prezentují, a jednou za dva roky se koná koncert, na kterém se představí nejlepší z nejlepších. Z koncertu se také vydává CD a zpěvník. Této požehnané produkce se účastní jak věřící židé, tak křesťané žijící v mesiánských sborech.

Zatímco „hebrejští křesťané" zpívali církevní písně umně přeložené do hebrejštiny, zpívají mesiánští židé v originále „Požehnán buď Hospodin Bůh Izraele od věků na věky. Amen." (Ž 41,14) „Když Hospodin přivedl nazpět sijóské zajatce, bylo nám jako ve snu." (Ž 126,1) „Požehnán buď Hospodin ze Sijónu, ten který přebývá v Jeruzalémě." (Ž 135,21) Nebo s apoštolem Pavlem: „Věřím, že všechen Izrael bude spasen!" (Ř 11,26) Asi nemusím dodávat, jak tyto jejich písně znějí v Jeruzalémě aktuálně.

Jazyk a vztah k Písmu

Součástí bohoslužeb je většinou kromě textu, na který se káže, čtení ze starozákonního oddílu, který se zároveň čte v synagogách. Hebrejština, která je v Izraeli bohoslužebným i každodenním jazykem umožňuje čtení biblických textů, zpěv starodávných prorockých textů i židovských modliteb založených na Bibli v originále. Existují tu i společenství anglická, ruská, rumunská i etiopských Židů, v druhé generaci se ale přistěhovalci povětšině zapojují do hebrejských sborů.

Tím, že je jazykem mesiánských Židů v Izraeli hebrejština, odpadají některá nedorozumění, která jinak vznikají překlady. Označení všech pěti knih Mojžíšových je Tóra. Kořen slova tóra znamená ukazovat směr, učit, tóra je učitel, je mnohem víc než zákon. Slovo zákon dostalo během doby určitý negativní nátěr. Žalm 119 vyjadřuje velmi pozitivní vztah k Tóře jako slovu božímu: „Jak jsem si tvůj zákon zamiloval. Každý den o něm přemýšlím.“ Doslova verš zní: „Jak jsem si zamiloval tvou Tóru. Každý den o ní rozmlouvám.“

Sama jsem poznala mesiánské židy jako věřící, jejichž měřítkem je Boží slovo. Myslím, že by se mezi nimi nenašel nikdo, kdo by popíral apoštolův výrok: „Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná.“ (Ga 2,21) Pokud dodržují obřízku, nedělají to proto, že by se domnívali, že tím dosáhnou spravedlnosti. Jde prostě o součást smlouvy Abrahamovy, kterou židovský lid dodržoval po tisíciletí. („Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný. Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu, převelice tě rozmnožím... Po všechna pokolení každý, kdo je mezi vámi mužského pohlaví, bude osmého dne po narození obřezán, doma zrozený i koupený za stříbro od kteréhokoli cizince... Tak bude má smlouva na vašem těle smlouvou věčnou (Gn 17,1-2; 10-13; Lv 12,3)

V kázání na hoře Pán Ježíš připomíná přikázání Tóry, a sice ta, která se dotýkají vztahů k Hospodinu a mezilidských vztahů. V určitém smyslu je ještě zpřísňuje, neboť je neomezuje jen na vnější projev, ale mluví o postoji srdce. Milost odpuštění skrze jeho oběť na kříži rozhodně není chápána jako svoboda „dělat si, co chci“! Diskuze v Novém zákoně pramení z toho, že v židovského Mesiáše uvěřili pohané na základě zvěsti, kterou jim přinesli Židé. A co dál? Musí jako věřící z pohanů, kteří se stali spoludědici biblických zaslíbení daných izraelskému lidu, začít dodržovat vše, co dodržují Židé? Apoštolský koncil rozhodl, že se mají zdržovat modloslužby a smilstva s tím, že: „Mojžíš má odedávna po městech své kazatele, kteří čtou jeho zákon v synagogách každou sobotu.“ (Sk 15,21)

Obnova smlouvy

V Listu Židům je citován Jeremjáš 31,31-34, kde Hospodin domu izraelskému a domu judskému zaslibuje novou smlouvu oproti první zastaralé smlouvě. Matoucí je označení Bible jako Starý a Nový zákon nebo Stará a Nová smlouva. Písma, která připomínal Pán Ježíš, když se opakovaně ptal náboženských vůdců Izraele: „Copak jste nečetli...“ byla Tóra, proroci a spisy. Tak je také nazývají mesiánští židé. Jako by Pán Ježíš tušil, že dojde k tomuto křesťanskému omylu, varoval své učedníky: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Tóru a proroky...“ Při proměnění na hoře s ním hovořil Mojžíš, zástupce Tóry a Elijáš, zástupce Proroků.

Která biblická smlouva je tedy ta zastaralá oproti nové smlouvě? List Židům to v osmé kapitole vysvětluje úplně jasně: Jedná se o sinajskou smlouvu z Ex 24,7-8. Izraelský lid se tu zavazuje dodržovat Boží příkazy a Mojžíš na znamení smlouvy pokropí lid se slovy: „Hle krev smlouvy, kterou s vámi uzavírá Hospodin podle všech těchto slov.“

Ovšem nikdo kromě Božího Syna Pána Ježíše přes všechna dobrá předsevzetí nebyl schopen dodržet všechna boží přikázání. Krev býčků, kozlů a beranů nemohla odstranit hřích (Židům). Mojžíšova slova přeložená „krev smlouvy“, jsou doslova „smlouva v krvi“ (brit b-dam) Když Pán Ježíš ustanovuje Večeři Páně používá stejný výraz - smlouva v krvi a doplňuje zájmeno „mé“. Smlouva ze Sinaje byla smlouva v krvi býčků. Nová smlouva je smlouva v Ježíšově krvi.

Pán Ježíš ustanovil novou smlouvu při slavnosti, kdy si celý Izrael připomínal a připomíná vyvedení z Egypta. Hebrejský název „pesach“, jehož zvuk zaznívá především v řeckém, ale i ruském názvu velikonoc „pascha“ připomíná, že anděl smrti, který pobil v Egyptě vše prvorozené, „pasach“ - minul izraelské domovy, jejichž veřeje byly potřeny krví beránka.

Jak slavnost v Ježíšově době přesně probíhala, nevíme, ale dozvídáme se z Nového zákona, že se žehnalo nad chlebem a vínem, namáčelo se v misce a že Ježíš se svými učedníky po večeři zpíval chválu „halel“, což je vše až do dnes součástí židovské oslavy. V průběhu večeře se také až dodnes láme nekvašený chléb „maca“, kterou Ježíš připodobnil ke svému tělu, když ho zlomil a rozdával se slovy: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává“.

Kalich, který připodobnil, ke své krvi, „vzal po večeři“. Během pesachové liturgie se čtyřikrát naplňuje číše vína na připomínku čtyř Božích činů, zmíněných ve 2. knize Mojžíšově 6,6-7: první kalich znázorňuje: "Vyvedl jsem vás" (z utrpení v Egyptě), druhý kalich: "Zachránil jsem vás" (z otroctví), třetí kalich: "Vykoupil jsem vás" (z otroctví pro sebe) - To je pravděpodobně ten kalich, který pozvednul Pán Ježíš. Pak následuje poslední, čtvrý kalich: "A vzal jsem si vás za lid a budu vám Bohem."

Když tedy Ježíš vyslovil při pesachové slavnosti se svými židovskými učedníky křesťanům tak velmi známá slova: „To čiňte na mou památku!“, mohl tím myslet asi toto: „Až budete v budoucnosti slavit svátek vyvedení z otroctví v Egyptě, připomínejte si, že já jsem vás vykoupil pro Hospodina z otroctví hříchu.“

Vztah ke křesťanské církvi

Většina mesiánských věřících pochází ze sekulárního proudu a nemají nic proti tomu, abychom společně stolovali. Ovšem spoléhají se na to, že jim nenaservíruji vepřové a ani bych z ohledu na ty, pro které je kašrut důležitá, nemíchala mléčné a masité pokrmy. Pro ortodoxní židy se od Listu Galatským v tomto ohledu nic nezměnilo, ti přísní by si ode mě vzali maximálně skleničku vody a radši by zůstali na zahradě.

Sbory jsou otevřené každému, ale někdy mohou být populární návštěvy křesťanských turistů rušivé. Zvlášť, když se pak nedostává místa pro vlastní členy.

K církvi mají mesiánští židé spíše váhavý vztah. Křesťany, kteří s nimi žijí, považují za právoplatné sourozence, ale obecně mají vůči křesťanům, kostelům a Vánocům spíš stejně kritický postoj a nedůvěru jako židé vůbec. Ortodoxní židé považují křesťanskou víru a židovství za neslučitelné až do té míry, že Žid, který se stal křesťanem, pro ně ztrácí i židovskou národnost. Židovská národnost a náboženství se od sebe nedají tak snadno odtrhnout, jak to dělá česká gramatika. Hospodin povolal izraelský lid jako národ na rozdíl od křesťanů, kteří jsou povoláni jednotlivě ze všech národů. Právo přistěhovat se do Izraele má každý Žid nebo potomek židovských předků, pokud nepřestoupil na jiné náboženství. To působí mesiánským Židům, kteří se chtějí přistěhovat, těžkosti.

To, že židovství a křesťanství vedle sebe existují, jako dvě odlišná náboženství vzbuzuje dojem jako by Mojžíš a Ježíš neměli nic společného, jako by nebyli součástí stejného dějinného spásného působení Božího. Jako by Ješua nebyl Židem, jako kdyby existoval nějaký křesťanský Spasitel odtržený od svého lidu a od božího plánu s Izraelem. Když člověk mezi Židy žije, začne víc a víc pociťovat, jak se křesťanství odcizilo svým kořenům a svému prapůvodu a jak je smutné, že se chovalo k Židům nepřátelsky.

Většina ortodoxních Židů vlastně mesiánské Židy nezná a neví, že jsou tu dnes Izraelci, Židé, kteří věří v Ježíše jako svého mesiáše a nepřevzali křesťanskou náboženskou kulturu. Protože byli opětovně napadáni v časopise antimisijní ligy Jad l-achim, rozhodli se na internetu zveřejnit odpovědi na obvinění vůči nim vyslovená.

Jako třeba to, že třeba vůbec nejsou Židé. Vysvětlují, že nijak neztrácí svou identitu tím, že uvěřili v židovského mesiáše Ješuu. On sám byl obřezán, vyplacen jako prvorozený syn, dodržoval sobotu a slavil biblické svátky. Oproti svým ortodoxním soukmenovcům tedy mesiánští Židé vyjadřují, že je možné být nebo-li zůstat Židem a věřit, že Ježíš je zaslíbený mesiáš, jak tomu bylo u prvních věřících vůbec. Jejich víra neznamená přestup na jiné náboženství.

Tak máme poprvé po téměř dvou tisících letech zase Židy žijící v zemi Izrael, kteří věří v Ježíše Krista jako svého Spasitele a žijí v rámci své židovské kultury, kterou je charakterizován stát Izrael.

Řekla bych, že mesiánští Židé i křesťané mají v tomto světě společný úkol: žít životem, který demonstruje světu živého mesiáše Ješuu, který je světlem pro pohany a slávou Božího lidu Izraele (Simeon Lk 2,31-32).

Krista Gerloffová
autorka studovala teologii na Husově fakultě v Praze, v Halle nad Sálou a v Tübingen v Německu. Autorka knih Všední dny začínají nedělí a Nová knížka o starých pokladech. S německým manželem a pěti dětmi žije už 22 let v Izraeli. V Čechách spolupracuje s Institutem Williama Wilberforce.

Komentář: Otevřená rána

Vzpomínám si na své první setkání s realitou mesiánských židů. Na počátku devadesátých let vyprávěli u nás ve sboru švýcarští misionáři o Izraelcích, kteří stejně jako jejich nábožensky ortodoxní sousedé dodržují ustanovení o sabatu či kašrutu a stejně jako ostatní židé obřezávají své syny, ale věří v Pána Ježíše! Zpráva mě nadchla i zneklidnila: Neměl by se snad obrácený Žid vzdát své židovské odlišnosti? (Ga 3,28) Neměl by svou tradici prohlásit za ztrátu? (Fp 3,4nn) Což se milost rýmuje se zákonem, víra se skutky, Kristus s obřízkou? (Ga 5,2-5 aj.)

V naší řece mezitím uplynulo hodně vody. Nyní jsem přesvědčen, že apoštolově řešili přesně opačnou otázku než já. Ne, jak se Žid může stát Mesiášovým následovníkem, ale jak a zda vůbec může ne-Žid získat podíl na židovském Mesiáši. Je spravedlnost, příslušnost k Božímu lidu, založena v „těle“ a „skutcích", v původu a ritu, nebo má - a vždy měla - svůj základ hlouběji, v poslušné důvěře Božímu slovu?

Nyní vyrozumívám, že jsou to alternativy, které zápasily o srdce mladé církve. Apoštol Pavel, „Hebrej z Hebrejů" a farizeus - a snad právě jako farizeus a Žid (Sk 23,6; 24,14nn) - se zřetelně staví na stranu spravedlnosti z víry. (Ř 1,16n; 3,26nn; 9,6nn aj.) A tvrdí, že svým evangeliem Mojžíšův zákon neruší, ale potvrzuje. (Ř 3,31-4,1nn) Ne že Židé vírou opouštějí lůno Izraele, ale naopak, že věřící pohané jsou v Kristu přidruženi k izraelským smlouvám. (Ef 2,11-22)

Dozvídám se také, že svým důrazem na víru a na bratrství Židů zůstávajících nadále židy a ne-Židů, nadále nežidovských (Ga 5,6; 1K 7,17-19), Pavel dost možná hájil konzervativní stanovisko proti novátorům, kteří se snažili vnutit dodržování mojžíšovského zákona i obráceným z národů. A dočítám se, že hranice mezi synagogou a kostelem snad byla ještě po desetiletí a staletí ne zcela zřetelná. Že když velekněz dal zavraždit Jakuba, bratra Páně, jeruzalémští Židé protestovali. Že tento nekřesťanský Žid a onen křesťan z pohanů spolu mohli co do praxe a víry mít víc společného než dva židé či dva křesťané. A že ke konečnému roztržení došlo z vícera důvodů.

Hlavní a vlastně jediný zásadní důvod rozlišení a rozdělení je však přítomen už v Novém zákoně - víra v Ježíše, Mesiáše ukřižovaného. Podél této linie povede nakonec hranice mezi synagogou a církví. Tudy ovšem od počátku vedla propast i napříč synagogou samotnou. Pro Pavla je to zdrojem zármutku a bolesti.

Jistě se jedná o teologickou i praktickou otázku, na kterou lze hledat odpověď. (Ř 9-11) Nejprve je Pavlovi nevíra některých jeho bratří, tento nepřirozený řez napříč židovstvem, důvodem neutuchající bolesti, ba příčinou přání vzít na sebe Boží soudy místo Izraele. (Ř 9,1-5)

Jeho bolest a sebedestruktivní tužba jsou o to nápadnější, že stojí v bezprostředním sousedství s jásavou jistotou spasení. „Nic nás nemůže odloučit od lásky Kristovy... Mluvím pravdu..., že si přeji být odloučen od Krista.

(Ř 8,37-9,5) Pavel se staví otevřeně k otázkám vyplývajícím z nevíry některých Izraelitů, ba dospěje až k oslavě Boží. (Ř 11,33nn) Avšak jeho problém tím nezmizí. Vedle věčné radosti v sobě trvale nosí i zármutek, navzdory všem odpovědím chová v srdci podivné přání...

Zdá se mi to podstatné. Jako by v samém srdci evangelia zela otevřená rána. Jako by tomu tak muselo být. Vždyť jde o Mesiáše ukřižovaného! Je tu bolest Žida Pavla nad nevírou a rozdělením židovstva a k ní přistupuje - dodejme, co Pavel nemohl vědět - křesťanská bolest nad historickými hříchy církve proti židovstvu. Řečeno v duchu prvních vět Ř 9, neexistuje zakulacená, zacelená, bezbolestná „teologie Izraele", teologie hovořící nesebekriticky a nekriticky bez ohledu na standardy izraelských Písem svátých, bez pokání a bolavého srdce, bez ohledu na bratry a sestry v Kristu. Tím spíše, že Boží povolání Izraele a jeho dary jsou neodvolatelné. Mesiánští židé jsou toho jistě dokladem.

David Beňa
autor je předseda odboru Rady Církve bratrské pro vzdělávání

Komentář: Mesiánští židé: Konečně vím, kam patřím? Nebo ne?

Vyrůstal jsem v rodině bez vyznání. Dá-li se vůbec v naší rodině mluvit o nějaké tradici, pak to byla (kromě intelektuální arogance) tradice sekulárního židovského humanismu, prostředkovaného hlavně knihovnou plnou židovských spisovatelů. A také tím, že můj děda z tátovy strany byl Žid. Brzy po obrácení jsem začal v nepravidelných intervalech zažívat návaly „touhy po návratu" k židovským kořenům. Tehdy se mi dostaly do ruky první brožurky o mesiánských židech. Četl jsem je se srdcem hlasitě tlukoucím, s pocity jako „konečně jsem doma", „tohle jsem přece vždycky hledal" atd. Začal jsem si dopisovat s mesiánskými židy v Anglii a Americe, několikrát jsem je navštívil. Hltal jsem knihy a články o mesiánském hnutí - to vše s nadšením na samé hranici příčetnosti.

S rostoucím úžasem, do kterého tu a tam pronikaly první stíny rozčarování, jsem se dočítal o tom, že hnutí mesiánských židů je vnitřně velmi členité. Snad i proto, že je vlastně docela početné, na světě se k němu hlásí nejméně sto tisíc lidí, ale možná také o dost víc. Je to ovšem hnutí nanejvýš kontroverzní. Ne-mesiánští židé od orto­doxních po liberály se vzácně shodnou, že to je velké neštěstí a že jde spíš o vnějškově judaizovanou podobu evangelikálního protestantismu. Mnozí se dokonce domnívají, že jde hlavně o „baptisty v jarmulkách". Mají pocit, že židovský nátěr má hnutí proto, aby snáze obelstilo neznalé židy, kterým se nabízí jako „pravý" judaismus.

Toto podezření je nespravedlivé. Zároveň pochopitelně souvisí s tím, že velká část mesiánských židů v USA nebo v zemích bývalého Sovětského svazu jsou lidé jako já: vyrůstali bez víry a bez tradice, pak se obrátili ke křesťanství - často evangelikálního nebo charismatického typu - a pak v sobě objevili touhu po návratu ke kořenům, protože mají židovského dědečka nebo babičku. V mesiánských sborech navíc nachá­zí duchovní domov mnoho křesťanů, kteří židovské předky nemají, ale nesmírně je oslovuje a přitahuje židovství, modlí se za Izrael atd.

Mesiánští židé se mezi sebou dosti přou o míru závaznosti tórických předpisů. Někteří dodržují všech šest set třináct přikázání, jiní chápou závaznost Tóry mnohem volněji. Dalším předmětem sporu jsou ustanovení a tradice rabínského judaismu z pobiblické doby (látky talmudu, midrašů atd.), které nemají s vírou biblického Izraele mnoho společného, ale v současnosti patří k důležitým znakům židovské identity - například jarmulka, texty židovské modlitební knihy, zvyky spojené se svěcením šábesu, symbol šesticípé hvězdy atd.

Podstatným předmětem sporu jsou také teologické otázky spojené s učením o Tro­jici a o Kristově božství, tedy nauky křesťanského pravověří, definované církevními koncily - a vesměs naprosto nepřijatelné pro (ne-mesiánské) židy. Mesiánští židé se pokoušejí formulovat věrouku nově, „židovsky", aby nezněla tak pohoršlivě („pohan­sky") jejich židovským přátelům. Že to vůbec nemají snadné, si asi dovedeme před­stavit. Ti nejradikálnější z nich se s trojičním učením a božstvím Ježíše Krista rozešli.
O to důsledněji pak trvají na závaznosti tórických předpisů. Většina mesiánských židů ale trojiční učení a božství Kristovo vyznává, i proto zůstávají pro ostatní židy podezřelí jako „judaizovaní evangelikálové" s pochroumanou identitou (a židovským dědečkem).

Ještě jedna otázka působí nemalé spory: Mesiánská společenství chtějí odstranit zeď rozdělení a sváru mezi Židy a pohany. (Ef 2,11-14) Jak ale upozorňují křesťané židovského původu, kteří mesiánské hnutí odmítají, vznik mesiánských synagog tuto zeď rozdělení právě staví, nikoli boří. Křesťané z pohanů jsou v mesiánských synago­gách vítáni, to je pravda. Pochopitelně ale pod podmínkou, že se alespoň ve vnějším projevu judaizují, co by tam jinak dělali? Jak je vidět, mesiánští židé mají před sebou mnoho závažných výzev, úkolů a otá­zek. Na cestě k hledání přesvědčivých odpovědí jim nemohu než s hlubokou vnitřní sympatií fandit. Jak jinak než slovy Aronova požehnání v Numeri 6,24-26.

Pavel Hošek
autor je vedoucí katedry religionistiky Evangelické teologické fakulty UK

Zdroj: časopis Brána 2016/3