2174 Ježíš vstal z mrtvých „prvního dne v týdnu“ (Mk 16,2). Jako „první den“ připomíná den Kristova vzkříšení první stvoření. Jako „osmý den“, který následuje po sobotě, znamená nové stvoření zahájené Kristovým zmrtvýchvstáním. Pro křesťany se stal prvním ze všech dní, prvním ze všech svátků, den Páně (hé Kyriaké hémera, dies dominica), „neděle“: „Shromažďujeme se v den slunce, protože je to první den, v němž Bůh vyvedl z temnot hmotu a stvořil svět; tohoto dne také Ježíš Kristus, náš Spasitel, vstal z mrtvých.“

2175 Neděle se jasně liší od soboty, po níž časově každý týden následuje, a nahrazuje pro křesťany její obřadní předpis. V Kristově Veliké noci (pascha) dovršuje duchovní náplň hebrejské soboty a ohlašuje věčné odpočinutí člověka v Bohu. Vždyť bohoslužba zákona připravovala na Kristovo tajemství a to, co se v ní konalo, bylo předobrazem poukazujícím na Krista: „Ti, kteří žili ve starém řádu věcí, se obrátili k nové naději a nehleděli už k sobotě, ale žili podle neděle, dne Páně, v němž je náš život posvěcen skrze milost Pána a jeho smrt.“

2176 Slavení neděle uskutečňuje mravní předpis přirozeně vepsaný do lidského srdce: „vzdávat Bohu vnější, viditelnou, veřejnou a pravidelnou úctu na památku jeho všeobecného dobrodiní vůči lidem“. Nedělní bohoslužba je splněním mravního přikázání Starého zákona, od nějž přebírá rytmus a ducha tím, že každý týden oslavuje Stvořitele a Vykupitele svého lidu.

2178 Nedělní slavení dne a eucharistie Páně je středem života církve. „Neděli, den Páně, v němž se slaví velikonoční událost, je nutno v celé církvi zachovávat z apoštolské tradice jako prvotní zasvěcený svátek.“

2184 Jako Bůh „přestal sedmý den konat veškeré své stvořitelské dílo“ (Gn 2,2) a odpočinul si, tak i život člověka má rytmus práce a odpočinku. Ustanovení dne Páně přispívá k tomu, aby byla všem dána možnost „mít také dostatek klidu a volného času k životu rodinnému, kulturnímu, společenskému a náboženskému“.

2185 V neděli a o jiných zasvěcených svátcích se věřící mají zdržovat těch prací nebo činností, které jsou na překážku bohopoctě a radosti, jež je vlastní dnu Páně, a zabraňují konání milosrdných skutků a nezbytnému uvolnění mysli i těla. Potřeby rodiny nebo velká společenská užitečnost jsou oprávněnou omluvou od zachovávání příkazu o nedělním klidu. Věřící však budou bdít, aby oprávněné omluvy nezaváděly zvyky škodlivé náboženství, rodinnému životu a zdraví. „Láska k pravdě hledá posvátný volný čas, potřeba lásky přijímá spravedlivou práci.“

2186 Sluší se, aby si křesťané mající volný čas vzpomněli na své bratry, kteří mají tytéž potřeby a tatáž práva, a nemohou si odpočinout pro svou chudobu a nouzi. Křesťanská zbožnost zasvěcuje tradičně neděli dobrým skutkům a pokorným službám, které potřebují nemocní, zesláblí, staří. Křesťané mají světit neděli také tím, že věnují čas a pozornost své rodině a příbuzným, což tolik nemohou v ostatních dnech v týdnu. Neděle je vhodná doba pro zamyšlení, mlčení, studium a rozjímání prospívající růstu vnitřního a křesťanského života.

2187 Světit neděle a svátky vyžaduje společné úsilí. Každý křesťan se musí vyhnout tomu, aby bez potřeby uložil jinému něco, co by mu bránilo světit den Páně. Když zvyklosti (sport, zotavená atd.) a společenské potřeby (veřejné služby atd.) vyžadují od některých osob nedělní práci, ať se každý cítí odpovědný za to, aby si vyhradil dostatečný volný čas. Věřící budou s mírností a láskou dbát o to, aby se vyhnuli výtržnostem a násilnostem, k nimž někdy dochází při davových zábavách. Navzdory všem hospodářským tlakům bude veřejná moc dohlížet na to, aby zajistila občanům čas určený k odpočinku a k bohoslužbě. Zaměstnavatelé mají podobnou povinnost vůči svým zaměstnancům.

2188 Při respektování náboženské svobody a obecného blaha všech se křesťané mají zasazovat o to, aby neděle a zasvěcené církevní svátky byly zákonem uznány jako dny pracovního klidu. Mají dávat všem veřejný příklad modlitby, úcty a radosti a hájit své tradice jako cenný přínos k duchovnímu životu lidské společnosti. Jestliže zákonodárství země nebo jiné důvody ukládají nedělní práci, ať se přesto tento den prožívá jako den našeho osvobození, který nám dává účastnit se „shromáždění“ církve, „obce prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi“ (Žid 12,22-23).

2189 „Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý“ (Dt 5,12). „Sedmého dne bude slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku“ (Ex 31,15).

2190 Sobota, jež představovala dovršení prvního stvoření, je nahrazena nedělí, která připomíná nové stvoření zahájené Kristovým zmrtvýchvstáním.

2191 Církev slaví den vzkříšení Krista osmého dne, který se právem nazývá den Páně nebo neděle.

Srovnej s 2. Londýnským baptistickým vyznáním:

UCTIEVANIE A DEŇ SABATU

7. Ako je to dané v zákone z přírody, že vo všeobecnosti by mal byť diel času, Božím nariadením, oddelený pre uctievanie Boha, tak On dal vo svojom Slove pozitívne, morálne, permanentné (trvalo platné) prikázanie, ktoré zavazuje všetkých ludí vo všetkých vekoch k tomuto konaniu. On obzvlášť ustanovil jeden deň zo siedmych za sabat (deň odpočinku), aby sa zachovával svatý Jemu.28 Od začiatku sveta po vzkriesenie Krista toto bol posledný deň týždňa a od vzkriesenia Krista bol zmenený na prvý deň týždňa a bol nazvaný Pánov deň.29 Takto má pokračovat’ do konca sveta ako kresťanský sabat, zatial’ čo zachovávanie posledného dňa týždňa bolo skončené.
28 Exod 20:8    29 1Kor 16:1-2; Sk 20:7; Zj 1:10

8. Sabat sa zachováva svatý Pánovi tými, čo po nevyhnutnej príprave svojich srdc a predošlom rozvrhnutí svojich bežných [obvyklých, domácich] záležitostí, zachovávajú po celý deň svatý odpočinok od svojich vlastných prác, slov a myšlienok ohladom svojho svetského povolania a rekreácie (oddychu)30 a oddávajú sa verejným a súkromným činnostiam uctievania po celý čas a vykonávaniu nevyhnutných povinností a milosrdenstva.31
30 Iz 58:13; Neh 13:15-22      31 Mat 12:1-13