Podivné slovo „evangelikál“ často charakterizuje americkou náboženskou i politickou scénu

Není snadné podat přesnou definici slova „evangelikál“. Snad bude nejlepší začít jeho původem. V češtině máme hned tři přídavná jména odvozená od podstatného jména evangelium: evangelijní, evangelický a evangelikální. Tato slova původně znamenala naprosto totéž (tedy „mající kvalitu evangelia“). Později se v důsledku historického vývoje jejich významy vyprofilovaly a odlišily, a jsou spojovány s konkrétními dějinnými a církevními útvary1.

Když počátkem šestnáctého století Martin Luther vystoupil se svou kritikou zlořádů středověké církve, volal po návratu k původní ryzosti křesťanství, v jehož středu je evangelium. V této souvislosti užíval přídavné jméno odvozené od slova evangelium (tj. evangelijní), aby podtrhl centrální důraz svého programu2. V Lutherově rodné němčině jde o slovo ,,evangelisch“ (překládané do češtiny nejčastěji slovem evangelický3).

Ovšem do angličtiny se Lutherovo evangelisch překládá slovem evangelical. To, co čeština vyjadřuje slovem evangelijní (to jest ,,mající kvalitu evangelia") vyjadřuje němčina slovem ,,evangelisch“ (evangelický), zatímco angličtina vyjadřuje totéž slovem ,,evangelical“ (čemuž odpovídá české slovo evangelikální). Odtud tedy ten sémantický zmatek.

Kořeny evangelikálního hnutí

V anglicky mluvících zemích ovšem došlo v důsledku dějinného vývoje k tomu, že adjektivum evangelical se postupně naplnilo konkrétním významem, užším, než byl ten původní. Evangelical - evangelikální křesťanství je totiž v anglofonním světě neodmyslitelně spojeno s obrodnými hnutími v rámci protestantismu, k nimž do­cházelo ve Velké Británii (včetně kolonií) a v severní Americe od osmnáctého století až po počátek století dvacátého.4 Historicky je tedy evangelikální křesťanství svou zbožností, teologickým profilem a centrálními důrazy spojeno s probuze­neckými hnutími anglosaského protestantismu,5 evangelikálové se dodnes hlásí k odkazu puritanismu, pietismu, metodismu, tzv. Velkých probuzení (Great Awakenings) a podobných hnutí.6

V anglickém jazykovém prostředí (ale dnes už vlastně po celém světě) jsou tedy evangelikálové (na rozdíl od "mainstream protestants", protestantů hlavního proudu) klasifikováni jako konzervativní protestanté, kteří kladou rozhodující důraz na autoritu Písma ve věcech víry a života. Dalšími důrazy evangelikálního hnutí j sou výsostné a ústřední postavení Krista (christocentrismus), potřeba osobního obrácení a nezbytnost zvěstování evangelia.7 Evangelikální hnutí je dnes rozšířené po celém světě, hlásí se k němu několik set milionů lidí,8 je naddenominační (má své stoupence v různých církvích), nemá vyhraněné pojetí církve - je tedy slučitelné s nejrůznějšími typy církevní struktury, a je ekumenicky orientované (ovšem především na spolupráci s podobně - tj. „evangelikálně" smýšlejícími křesťany).9

Evangelikální hnutí tedy není jasně ohraničeno ani věroučně,10 ani církevně. Existuje řada seznamů typických znaků evangelikalismu: např.
• svrchovanost Písma
• výsostné postavení Krista
• panství Ducha svatého
• nezbytnost obrácení
• priorita evangelizace
• důležitost společenství11
nebo
• konverzionismus (důraz na obrácení)
• aktivismus
• biblicismus
• krucicentrismus (důraz na Kristův kříž)12
v poslední době se řada evangelikálních teologů pokusila vyjádřit základní charakteristiky evangelikálního hnutí v rámci učení o Trojici:
• autorita Otce skrze Písmo
• výsostné postavení Syna kvůli jeho kříži
• panství Ducha svatého v jeho službě
nebo
• zjevující iniciativa Otce (původ Evangelia)
• vykupitelské dílo Syna (obsah Evangelia)
• proměňující služba Ducha svatého (uplatnění Evangelia)13
a podobně.

Výzva fundamentalismu

Důležitým mezníkem v dějinách evangelikálního hnutí bylo vyrovnávání se s fundamentalismem.14 Mnozí vnější pozorovatelé a špatně informovaní novináři považují dodnes slova evangelikál a fundamentalista za více méně synonymní. Hnutí fundamentalistů totiž vzniklo mezi americkými konzervativními protestanty (tedy evangelikály), kteří v reakci na kulturní liberalizaci americké společnosti zformulovali základy (fundamentals) křesťanské víry. Ty chtěli hájit před destruktivním vlivem sekulární vědy a obecné kultury.15

Fundamentalisté měli ovšem od počátku také politické ambice, tj. chtěli chránit společnost před rozkladnými vlivy i mocenskými prostředky.16 Nechvalně prosluli svou snahou zakázat výuku evoluční teorie na školách,17 zakázat výrobu a konzumaci alkoholu a podobně. V rámci konzervativního protestantismu se ovšem záhy rozpoutala diskuse o některých problematických rysech fundamentalismu (např. obecná podezřívavost ke vzdělání a vědě, pojetí vzniku bible jako mechanického diktátu Ducha svatého, kulturní separatismus, místy krajně pravicové až rasistické postoje v zájmu očisty společnosti atd.).18

Někteří evangelikálové se k fundamentalismu hlásili, nicméně evangelikální hnutí jako takové se vůči fundamentalismu velmi jednoznačně ohradilo a obvykle se vymezuje jako střední cesta mezi teologickou pravicí a teologickou levicí, tedy mezi fundamentalismem na jedné straně a liberalismem na straně druhé.

Evangelikál jako nálepka

Jak je to s významem slova evangelikál dnes? Vzhledem ke spletité historii evangelikálního hnutí slovo evangelikál není většinou užíváno popisně. V české církevní i sekulární společnosti to platí snad ještě víc než jinde. Buď je označení evangelikál míněno hanlivě, pejorativně, a je tak v podstatě synonymní s označením fundamentalista.19 Vnější pozorovatelé jiného církevního zázemí toto deklasující předznamenaní slova evangelikál užívají k vymezení (a podepření) vlastní identity, ke zřetelnému označení toho, co nejsou a nechtějí být (a nad čím ohrnují nos). V této funkci je pak slovo evangelikál užíváno jako negativní zrcadlo, případně jako vhodný fackovací panák.20 Není jistě třeba dodávat, že podobné klasifikace evangelikálů jsou nepřípustným a účelovým zjednodušením. Karikatura „typického evangelikála“ tak nejednou připomíná rasistické karikatury z antisemitských tiskovin.

Na druhé straně se ovšem výrazu evangelikál užívá také jako sebeoznačení.21 I toto užití je ovšem problematické: „evangelikálové“ často tuto nálepku užívají jako patronát na ústřední důrazy evangelikálního hnutí (poslušnost Písmu, víra v Krista, zvěstování evangelia), tj. s velmi podivným předpokladem, že neevangelikálům (tedy u nás většinou evangelíkům, katolíkům, či husitům) něco podstatného v těchto oblastech chybí. Mávání evange- likálním praporem také často prozrazuje (vedle mocenských ambicí) velmi ideologické pojetí víry - tedy předpoklad, že to nejdůležitější na světě jsou přesné mravoučné a věroučné definice. Vzhledem k tomu, že (zejména ve Spojených státech) mají dnes evangelikálové neobyčejně silný kulturní a politický vliv, stala se navíc přináležitost k „evangelikální rodině“ vítaným sebeoznačením a „výtahem do lepší společnosti“ pro nejrůznější problematické a sektářské skupiny, které ovšem svou hlasitou sebeidentifikací silně ovlivňují mediální obraz (resp. veřejné mínění) o tom, co znamená evangelikální hnutí jako celek.

Z výše uvedených důvodů se slovo evangelikál jeví mnohým (včetně autora tohoto článku) jako spíše zavádějící, neužitečné a významově nevyhraněné slovo, které navíc nevyrůstá z českých duchovních tradic. Asi by bylo nejlépe jej opustit, kdybychom jej ovšem měli čím nahradit.

Poznámky

1 K těmto třem adjektivům a k dějinám jejich významu viz Hanes P., Historický pohlad na evanjelikálne křesťanstvo, in Evanjelikálne kresťanstvo, ECM, Bratislava, 1995, str. 16n.

2 Viz k reformačním kořenům evangelického - evangelikálního křesťanství Procházka P., Sila a slabosti evanjelikálneho kresťanstva, in Evanjelikálne kresťanstvo, str. 47n.

3 Slovo evangelický (evangelík) má dnes v češtině přibližně stejný význam jako slovo protestantský (protestant), tedy křesťan, který se (na rozdíl od katolických či pravoslavných křesťanů) hlásí k reformaci. Případně se slovem evangelický (evangelík) míní příslušnost k největší protestantské denominaci u nás, k Českobratrské církvi evangelické.

4 Viz k tomu Bebbington D.W., Evangelikální hnutí: Británie, a Erickson M., Evangelikální hnutí: USA, in McGrath, Blackwellova encyklopedie moderního křesťanského myšlení, Návrat domů, Praha, 2001, str. 125nn a 129nn.

5 Shaw M., Deset významných idejí církevních dějin. Kořeny evangelikální tradice, CDK, Brno, 2000, zejména kapitoly 6 a 7.

6 Hanes, Historický pohlad..., str. 18n.

7 Tyto čtyři základní charakteristiky uvádí heslo Evangelikální hnutí v Blackwellově encyklopedii moderního křesťanského myšlení, str. 125.

8 Evropští evangelikálové jsou sdruženi v Evropské evan-gelikální alianci, evangelikálové všech kontinentů se sdružují ve Světové evangelikální alianci. Česká evangelikální aliance je členkou obou organizací.

9 U nás se k evangelikálnímu hnutí hlásí asi 20 až 30 tisíc křesťanů, především z tzv. malých protestantských církví, které vesměs vznikly spolupůsobením misie z anglosaských zemí (Církev bratrská, Bratrská jednota baptistů, Apoštolská církev, Křesťanské sbory, Církev Křesťanské společenství atd). Ekumenickou platformou evangelikálních křesťanů je Česká evangelikální aliance (http://www.ea.cz), jejich vzdělávacím střediskem je Evangelikální teologický seminář (http://www.etspraha).

10 John Stott jmenuje mezi teologicky nevyhraněnými tématy v rámci evangelikalismu otázky spojené s křtem a Večeří Páně, s církevní strukturou, se způsoby zbožnosti, s letničními a charismatickými projevy, s postavením žen v církvi, s výkladem starozákonních proroctví, s posvěcením, se vztahem ke státu, s misií a s eschatologií, viz Stott J., Evangelical Truth, IVP, Leicester, 1999, str. 142n.

11 Packer J. I., The Evangelical Anglican Identity Problem, Latimer House, Oxford, 1978, str. 15nn.

12 Bebbington D.W., Evangelicalism in Modern Britain, Unwin Hyman, 1989, str. 3nn.

13 Stott J., Evangelical Truth, str. 28nn. Viz také McGrath A., Evangelicalism and the Future of Christianity, Hodder and Stoughton, London, 1994, str. 49nn.

14 Viz k této problematice Barr J., Fundamentalism, SCM Press, London, 1977, týž, Escaping from Fundamentalism, SCM Press, London, 1984, viz též Packer J.I., Fundamentalism and the Word of God, IVP, Leicester, 1958, a také Morty M. ed., Fundamentalism and Evangelicalism, K.G. Saur Verlag, Munich, 1993.

15 Viz k tomu Marsden G., Fundamentalism and American Culture, Oxford UP, Oxford, 1980, zejména str. 102nn. Česky stručně k témuž viz Kropáček L., Islámský fundamentalismus, Vyšehrad, Praha, 1996, str. 11n.

16 K této mocenské ambici fundamentalistů viz Kepel G., Boží pomsta, Atlantis, Praha, 1996, str, 95nn.

17 Viz k tomu Szasz F., The Scopes Trial in Perspective, in Marty M. ed., Fundamentalism and Evangelicalism, str. 118nn.

18 Viz k tomu práci J. Stotta a D. Edwardse Essentials, Hodder and Stoughton, London, 1988.

19 Takto jej užívá např. Bůchnerová B., Co máme vědět o sektách, Amulet, Praha, 1999, str. 30nn.

20 Překvapivě zaujatě a velmi nepřesně hovoří o evangelikálech např. jinak spolehlivý G. Kepel, viz jeho práci Boží pomsta, str. 89nn.

21 K hledání evangelikální identity viz např. Kušnierik J., Evanjelikálni kresťania na Slovensku, SEN, Bratislava, 1997, zejména str. 27nn.

Pavel Hošek, Th.D., (*1973) přednáší religionistiku na Evangelické teologické fakultě UK a teologii a etiku na Evangelikálním teologickém semináři.

Zdroj: časopis Dingir 2006/2