poslal Nepřihlášený Stanislav Komárek
(1958), původním vzděláním přírodovědec, se v dnešním stále více se
specializujícím odborném světě nebojí překračovat hranice vědních oborů.
Napsal také celou řadu popularizujících esejů a novinových článků a
dokonce vydal několik románů a básnických sbírek. Na počátku 90. let
stál u zrodu Katedry filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké
fakulty Karlovy univerzity. Jedním z jeho
životních témat je člověk, k jehož pochopení hledá cestu nejen z pozic
biologie, ale také filosofie, psychologie či teorie kultury.
Duše patří k tradičním a dodnes
obecně sdíleným slovům evropské kultury. Jaké místo má ale v současných
přírodních vědách? Počítá se s ní ještě vůbec?
V
přírodních vědách současné doby se s duší nepočítá vůbec. Pokud se
tohoto slova v různých popularizačních pracích používá (ve spojení
„duševní choroby“ atd.), pak se tím míní souhrn všech neuronálních
procesů v organismu.
Filosofové i přírodovědci se
snaží vysvětlit vzájemný vztah mezi myslí a fungováním lidského mozku.
Ke kterému z široké škály řešení máte nejblíže? Jak vysvětlujete
zkušenost vlastního „já“?
Zkušenost
vlastního „já“ si nevysvětluji, je to primární danost, která další
tázání vlastně teprve umožňuje a podmiňuje. Pocit „jáství“ je silnější
než argumenty buddhismu či teorie sobeckého genu, říkající, že se jedná o
iluzi. Jung rozlišuje vědomé „já“ (ich) a „bytostné já“ (Selbst),
vlastní jádro naší osoby, primárně nevědomé a jsoucí a operující mimo
čas a prostor. Z něj naše vědomé „já“ vyrůstá jako nať a květ tulipánu z
cibule, nějakou dobu trvá a pak usychá a odumírá. Proto si zřejmě
nepamatujeme své minulé „inkarnace“, když „v další sezóně vypučíme
znova“. Naše centrum však v rámci této představy leží vně prostoru a
času a můžeme je ohrozit zabitím či úmrtím stejně málo jako cibuli
narcisu podupáním nadzemních částí.
Je-li duše pouze jiným
označením pro činnost mozku, je možné vůbec ještě obhájit lidskou
svobodu? Zdá se mi, že ve světle současné biologie je lidské jednání
pouhou výslednicí působení (sobeckých) genů a podnětů vnějšího
prostředí.
Tak bývá
člověk skutečně v současné době většinou chápán a je to jistě velmi
pohodlné. Povšimněme si ostatně, že v dnešní společnosti není vlastně
nikdo odpovědný za nic – na jedné straně sice pozorujeme nadměrnou
„přeopatrnost“, aby se někde nešláplo trochu vedle, na druhé je však
naprosté nemyšlení na zítřek s touhou mít vše tady a teď. Jaká je
budoucnost společnosti, která myslí maximálně na čtyři roky dopředu?
Každopádně dnes více než dříve
víme, že naše svoboda je značně omezena. Nevede toto poznání současně k
omezování odpovědnosti člověka? Pozoruji například tendenci spatřovat v
každém zločinci pouhou „oběť“ nedobrého rodinného, sociálního či
náboženského prostředí.
V bizarně
černobílém západním uvažování si umíme představit pouze mrazivé
alternativy – naše svoboda je buď absolutní, nebo vůbec žádná. Ve
skutečnosti poznáme hranice své svobody, když se třeba pokoušíme udržet
prst v plameni svíčky – některým jedincům by se to mohlo podařit až k
jeho zuhelnatění, ale typický případ to asi nebude. Na druhé straně jsme
zcela upřeli svobodu zvířatům a rostlinám – nejsou náhodou vzory na
křídlech motýlů výrazem stejné tvůrčí svobody (byť na nevědomé rovině)
jako výtvory lidské? Nejsou zvířata něco víc než mechanicky jednající
stroje? Vězíme v kartezianismu stále až po uši, aniž o tom víme.
Kupodivu „obětně-vlivologické“ teoretické východisko mnoho nemění na
tom, co se zločinci dělat – izolovat je od zbytku společnosti je stejně
nutno. Rozdíl je snad v tom, že je v takto konfigurovaném světě nebudeme
záměrně mučit jako trest za to, že jsou bytostně „zlí“. Kultivovanější
právní systémy sice na rozdíl od archaických (sledujících jen následky
činů), zkoumají i jejich pohnutky, ale jsme si úplně jisti, že vražda
politická je „lepší“ než vražda loupežná, tedy „z pohnutek nízkých“? Věc
by se dala vidět i naopak.
Co podle vás člověka od zbytku
přírody zásadně odlišuje? Vždyť téměř vše, co bylo kdysi pokládáno za
výsostně lidské, dnes přírodověda odhaluje také v říši zvířat.
Jeden znak
je skutečně unikátně lidský – bojovat či obětovat se za nějaké
abstraktum, třeba víru ve skutečnou přítomnost Kristovu v proměněné
hostii. Makak bojuje, popř. i obětuje se, při obraně teritoria, v boji s
rivaly a protivníky či při obraně mláďat, za odlišnou koncepci místa
makaka v kosmu ovšem rozhodně ne.
I když připustíme, že duše je
na těle relativně nezávislá, ještě to nic nevypovídá o její případné
nesmrtelnosti. Má k této otázce přírodověda co říci? Jak třeba hodnotíte
zážitky lidí, kteří prošli klinickou smrtí?
Nemluví-li
přírodověda o duších, nemluví tím spíše ani o jejich nesmrtelnosti. Už u
druhé otázky jsem mluvil o Jungově představě, že duše operuje mimo čas a
prostor – tím si Jung vysvětluje občas se vyskytující
„parapsychologické“ fenomény propojující různé prostorové a časové
roviny, z téhož důvodu však tyto jevy nejsou laboratorně neomezeně
opakovatelné. Její centrum, „Selbst“, leží také mimo ně, a je tudíž
nezničitelné, ale také nikoli vědomé. Zážitky lidí zachráněných z
klinické smrti jsou velmi zajímavé, ať už je chápeme jakkoli, jako
epifenomény intoxikace mozku či naopak jako nahlédnutí za závěs zásvětí.
Je ale dobře pomyslet, že nikdo skutečně a definitivně mrtvý se nikdy
natrvalo na svět nevrátil (ani zmrtvýchvstalý Kristus ne, to se v
křesťanských kruzích rádo zapomíná). Fenomény tzv. „nekrangelie“,
znamení umírajících či nedávno mrtvých pozůstalým, jsou relativně běžné,
ale několik dnů po smrti slábnou a mizejí. Že bytostně nerozumíme světu
mrtvých, není překvapující – bídně rozumíme i světu živých.
ptal se Ondřej Kolář
Zdroj: časopis Český bratr 2016/1