Stanislav Komárek (1958), původním vzděláním přírodovědec, se v dnešním stále více se specializujícím odborném světě nebojí překračovat hranice vědních oborů. Napsal také celou řadu popularizujících esejů a novinových článků a dokonce vydal několik románů a básnických sbírek. Na počátku 90. let stál u zrodu Katedry filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity. Jedním z jeho životních témat je člověk, k jehož pochopení hledá cestu nejen z pozic biologie, ale také filosofie, psychologie či teorie kultury.

Duše patří k tradičním a dodnes obecně sdíleným slovům evropské kultury. Jaké místo má ale v současných přírodních vědách? Počítá se s ní ještě vůbec?

V přírodních vědách současné doby se s duší nepočítá vůbec. Pokud se tohoto slova v různých popularizačních pracích používá (ve spojení „duševní choroby“ atd.), pak se tím míní souhrn všech neuronálních procesů v organismu.

Filosofové i přírodovědci se snaží vysvětlit vzájemný vztah mezi myslí a fungováním lidského mozku. Ke kterému z široké škály řešení máte nejblíže? Jak vysvětlujete zkušenost vlastního „já“?

Zkušenost vlastního „já“ si nevysvětluji, je to primární danost, která další tázání vlastně teprve umožňuje a podmiňuje. Pocit „jáství“ je silnější než argumenty buddhismu či teorie sobeckého genu, říkající, že se jedná o iluzi. Jung rozlišuje vědomé „já“ (ich) a „bytostné já“ (Selbst), vlastní jádro naší osoby, primárně nevědomé a jsoucí a operující mimo čas a prostor. Z něj naše vědomé „já“ vyrůstá jako nať a květ tulipánu z cibule, nějakou dobu trvá a pak usychá a odumírá. Proto si zřejmě nepamatujeme své minulé „inkarnace“, když „v další sezóně vypučíme znova“. Naše centrum však v rámci této představy leží vně prostoru a času a můžeme je ohrozit zabitím či úmrtím stejně málo jako cibuli narcisu podupáním nadzemních částí.

Je-li duše pouze jiným označením pro činnost mozku, je možné vůbec ještě obhájit lidskou svobodu? Zdá se mi, že ve světle současné biologie je lidské jednání pouhou výslednicí působení (sobeckých) genů a podnětů vnějšího prostředí.

Tak bývá člověk skutečně v současné době většinou chápán a je to jistě velmi pohodlné. Povšimněme si ostatně, že v dnešní společnosti není vlastně nikdo odpovědný za nic – na jedné straně sice pozorujeme nadměrnou „přeopatrnost“, aby se někde nešláplo trochu vedle, na druhé je však naprosté nemyšlení na zítřek s touhou mít vše tady a teď. Jaká je budoucnost společnosti, která myslí maximálně na čtyři roky dopředu?

Každopádně dnes více než dříve víme, že naše svoboda je značně omezena. Nevede toto poznání současně k omezování odpovědnosti člověka? Pozoruji například tendenci spatřovat v každém zločinci pouhou „oběť“ nedobrého rodinného, sociálního či náboženského prostředí.

V bizarně černobílém západním uvažování si umíme představit pouze mrazivé alternativy – naše svoboda je buď absolutní, nebo vůbec žádná. Ve skutečnosti poznáme hranice své svobody, když se třeba pokoušíme udržet prst v plameni svíčky – některým jedincům by se to mohlo podařit až k jeho zuhelnatění, ale typický případ to asi nebude. Na druhé straně jsme zcela upřeli svobodu zvířatům a rostlinám – nejsou náhodou vzory na křídlech motýlů výrazem stejné tvůrčí svobody (byť na nevědomé rovině) jako výtvory lidské? Nejsou zvířata něco víc než mechanicky jednající stroje? Vězíme v kartezianismu stále až po uši, aniž o tom víme. Kupodivu „obětně-vlivologické“ teoretické východisko mnoho nemění na tom, co se zločinci dělat – izolovat je od zbytku společnosti je stejně nutno. Rozdíl je snad v tom, že je v takto konfigurovaném světě nebudeme záměrně mučit jako trest za to, že jsou bytostně „zlí“. Kultivovanější právní systémy sice na rozdíl od archaických (sledujících jen následky činů), zkoumají i jejich pohnutky, ale jsme si úplně jisti, že vražda politická je „lepší“ než vražda loupežná, tedy „z pohnutek nízkých“? Věc by se dala vidět i naopak.

Co podle vás člověka od zbytku přírody zásadně odlišuje? Vždyť téměř vše, co bylo kdysi pokládáno za výsostně lidské, dnes přírodověda odhaluje také v říši zvířat.

Jeden znak je skutečně unikátně lidský – bojovat či obětovat se za nějaké abstraktum, třeba víru ve skutečnou přítomnost Kristovu v proměněné hostii. Makak bojuje, popř. i obětuje se, při obraně teritoria, v boji s rivaly a protivníky či při obraně mláďat, za odlišnou koncepci místa makaka v kosmu ovšem rozhodně ne.

I když připustíme, že duše je na těle relativně nezávislá, ještě to nic nevypovídá o její případné nesmrtelnosti. Má k této otázce přírodověda co říci? Jak třeba hodnotíte zážitky lidí, kteří prošli klinickou smrtí?

Nemluví-li přírodověda o duších, nemluví tím spíše ani o jejich nesmrtelnosti. Už u druhé otázky jsem mluvil o Jungově představě, že duše operuje mimo čas a prostor – tím si Jung vysvětluje občas se vyskytující „parapsychologické“ fenomény propojující různé prostorové a časové roviny, z téhož důvodu však tyto jevy nejsou laboratorně neomezeně opakovatelné. Její centrum, „Selbst“, leží také mimo ně, a je tudíž nezničitelné, ale také nikoli vědomé. Zážitky lidí zachráněných z klinické smrti jsou velmi zajímavé, ať už je chápeme jakkoli, jako epifenomény intoxikace mozku či naopak jako nahlédnutí za závěs zásvětí. Je ale dobře pomyslet, že nikdo skutečně a definitivně mrtvý se nikdy natrvalo na svět nevrátil (ani zmrtvýchvstalý Kristus ne, to se v křesťanských kruzích rádo zapomíná). Fenomény tzv. „nekrangelie“, znamení umírajících či nedávno mrtvých pozůstalým, jsou relativně běžné, ale několik dnů po smrti slábnou a mizejí. Že bytostně nerozumíme světu mrtvých, není překvapující – bídně rozumíme i světu živých.

ptal se Ondřej Kolář

Zdroj: časopis Český bratr 2016/1