Ztišením se sluší tebe chválit, Bože, na Sijónu. (Ž 65,2)  

Mnozí hledají obecenství, jelikož mají strach ze samoty. Už nemohou být sami a to je žene mezi lidi. Rovněž křesťané, kteří se nedokáží vypo­řádat sami se sebou, kteří mají sami se sebou špatné zku­šenosti, doufají, že v obecenství ostatních lidí naleznou pomoc. Většinou dojdou zklamání a vyčítají pak obecen­ství to, co je pouze jejich vlastní vinou. Křesťanské obe­cenství není duchovní sanatorium. Kdo na útěku před se­bou samým zavítá do obecenství, ten je zneužívá k planým tlachům a pro zábavu, i kdyby se tlachy a zábava tvářily duchovně. Ve skutečnosti nehledá obecenství, ale opojení, jež mu umožní na krátký čas zapomenout na osamění, a právě tím vytváří smrtelné osamění člověka. Výsledkem takových snah o záchranu je úpadek slova a všech pravých zkušeností a v poslední řadě rezignace a duchovní smrt.

Kdo nemůže být sám, nechť se střeží obecenství. Uškodil by sobě i obecenství. Sám jsi stál před Bohem, když tě povolal, sám jsi musel toto volání následovat, sám jsi musel vzít svůj kříž, musel jsi bojovat a modlit se, a sám zemřeš a vydáš počet Bohu. Nemůžeš se vyhnout sám so­bě, protože Bůh tě vyčlenil. Když nemůžeš být sám, zavr­huješ Kristovo volání a nemůžeš mít podíl na obecenství povolaných. „Všichni jsme nuceni zemřít a nikdo nebude umírat za druhého, ale každý sám za sebe bude zápasit se smrtí; potom nebudu u tebe, ani ty u mne“ (Luther).  

Platí i opačná věta: Kdo nestojí ve společenství, ať se střeží být sám. V církvi jsi povolán, volání neplatilo je­nom pro tebe, ve sboru povolaných jsi vzal svůj kříž, zá­pasíš a modlíš se. Nejsi sám, dokonce i ve smrti a v pos­lední den budeš pouze členem velikého sboru Ježíše Krista. Pohrdáš-li obecenstvím bratří a zavrhuješ tak volání Ježíše Krista, pak ti tvá samota způsobí pohromu. „Když mám umřít, nejsem ve smrti sám, když trpím, trpí (sbor) se mnou“ (Luther).  

Z toho vyplývá: Jen když stojíme v obecenství, mů­žeme být sami, a jen když umíme být sami, můžeme žít v obecenství. Obojí patři dohromady. Jen v obecenství se učíme být doopravdy sami a jen v samotě se učíme správně stát v obecenství. Není to tak, že by se objevilo nejprve jedno a pak druhé, nýbrž obojí začíná současně, totiž po­voláním Ježíše Krista.  

Obojí má své hluboké propasti a nebezpečí. Kdo chce obecenství bez samoty, ten se řití do prázdnoty slov a po­citů. Kdo hledá samotu bez obecenství, ten zhyne v pro­pasti ješitnosti, sebezbožňování a zoufalství.  

Kdo nemůže být sám, ať se střeží obecenství. Kdo nestojí v obecenství, ať se střeží být sám.  

Společný den rodinného obecenství je doprovázen osamělým dnem každého jednotlivce. Musí to tak být. Den v obecenství bez dne v osamění je pro obecenství i pro jednotlivce neplodný.  

Znakem samoty je mlčení a znakem obecenství je slovo. Mlčení a slovo mají tutéž vnitřní souvislost a roz­dílnost jako samota a obecenství. Jedno bez druhého ne­existuje. Pravé slovo vychází z mlčeni a pravé mlčení vy­chází ze slova.  

Mlčení není totéž jako být němý a slovo neznamená tlachání. Němota netvoří samotu a tlachání nevytváří obecenství. „Mlčení je nadbytek, opilství a oběť slova. Němo­ta je ovšem nesvatá, jako věc, která byla zmrzačená, nikoli obětovaná; Zachariáš byl němý, místo aby byl mlčenlivý. Kdyby přijal zjevení, možná by z chrámu nevyšel němý, ale mlčenlivý“ (Ernest Hello). Slovo, které nově zakládá a spojuje obecenství, je doprovázené mlčením. „Je čas mlčet i čas mluvit“ (Kaz 3,7). Jako jsou během dne křesťana některé hodiny vyhrazeny pro slovo, obzvláště společné pobožnosti a modlitební chvíle, tak potřebujeme během dne i chvíle mlčení pod slovem a ze slova. Slovo nepřichází k těm, kdo hlučí, nýbrž k těm, kdo mlčí. Ticho chrámu je znamením svaté Boží přítomnosti v jeho slově.  

Existuje lhostejnost, dokonce i odmítnutí mlčení, kte­ré je chápe jako podceňováni Božího zjevení ve slově. Zde se mlčení špatně chápe jako slavnostní gesto, jako mystic­ká snaha dostat se nad slovo. Mlčení se pak nechápe ve svém podstatném vztahu ke slovu jako prosté ztišení jed­notlivce pod Božím slovem. Před vyslechnutím slova ml­číme, neboť naše myšlenky se již upínají ke slovu, stejně jako mlčí dítě, když vstupuje do otcova pokoje. Mlčíme po vyslechnutí slova, protože slovo v nás stále ještě mluví a žije a zřizuje si v nás příbytek. Mlčíme brzy ráno, protože Bohu patří první slovo, a mlčíme, když jdeme spát, protože Bohu náleží i poslední slovo. Mlčíme pouze kvůli slovu, tedy rozhodně ne proto, abychom dělali slovu ostudu, ale proto, abychom je uctivě přijali. Mlčení konečně neznamená nic jiného než čekat na Boží slovo a obdržet z Božího slova požehnání. Každý ví, že když převážilo tlachání, pak je nutné se určitý čas učit skutečnému mlčení, ztišení, roz­kázat jazyku zmlknout, To je účel duchovního mlčení.  

Mlčení před slovem by však mělo působit po celý den. Když jsme se už naučili mlčet před slovem, měli bychom se naučit hospodařit s mlčením a mluvením během dne. Existuje taktéž nedovolené, samolibé, ubíjející mlče­ní. Již z toho vyplývá, že nikdy nemůže jít o mlčení jako o takové. Mlčení křesťana je naslouchající a pokorné ml­čení, které je možné pokorně kdykoli přerušit. Je to mlčení spojené se slovem. To měl na mysli Tomáš Kempenský, když napsal: „Nikdo nemluví s větší jistotou než ten, kdo rád mlčí.“ Ve ztišení se skrývá obdivuhodná moc objas­nění, očištění a soustředění na podstatné věci. Mlčení před slovem vede k pravému naslouchání a rovněž k pravému mluvení Božího slova ve správný čas. Spoustu nepotřeb­ného zůstane nevyřčeno. Ale to, co je podstatné, a to, co nám pomáhá, lze říci několika málo slovy.  

Kde rodinné obecenství žije v omezených prostorách a jednotlivci nemůže být dopřáno nezbytného ticha, tam je třeba stanovit chvíle mlčení. Po určité době mlčení vní­máme jeden druhého jinak a nově. V mnoha domácnostech lze jednotlivci zajistit samotu pouze prostřednictvím pev­ného řádu. Tím se i rodinné obecenství uchrání před új­mou.  

Nebudeme zde hovořit o tom, jaké báječné ovoce mů­že vyrůst ze samoty a mlčení křesťana. Snadno bychom se mohli ocitnout na scestí. Lze také uvést mnoho temných zkušeností, které mohou vyplynout z mlčení. Mlčení se může stát děsivou pouští s veškerou pustotou a hrůzami. Může být i rájem sebeklamu a ani jedno není dobré. Ať je tomu jakkoli: neočekávejte od mlčení nic jiného, než pros­té setkání s Božím slovem, kvůli kterému jsme se ztišili. Toto setkání je nám však darované. Křesťan si nemůže klást žádné podmínky, za jakých okolností takové setkání očekává, ale má je přijímat tak, jak přichází. Potom bude za své mlčení bohatě odměněný.  

Křesťan během dne potřebuje pevně stanovené chvíle sám pro sebe kvůli třem věcem: kvůli rozjímání nad Písmem, kvůli modlitbě a kvůli přímluvám. Všechny tři mají najít své místo v době každodenní meditace. Na slově „me­ditace“ přitom nezáleží. Užíváme je zde jako slovo staré církve a reformace.  

Možná se zeptáte, proč je k tomu zapotřebí zvláštní chvíle, když se tohle všechno již objevuje ve společné pobožnosti. V následujícím výkladu na to odpovíme.  

Chvíle meditace slouží k osobnímu rozjímání nad Pís­mem, osobní modlitbě a přímluvám, žádný jiný účel ne­mají. Pro duchovní experimenty tu není místo. Ovšem pro tyto tři činnosti si musíme najít čas, protože Bůh je od nás vyžaduje. I kdyby meditace pro nás dlouho neznamenaly nic jiného než to, že dlužíme Bohu tuto službu, už to samo postačí.  

Chvíle meditace nás nenechá klesnout do prázdnoty nebo propasti samoty, ale nechá nás o samotě se slovem. Tím nám dává pevný základ, na němž stojíme, a jasný ukazatel směru, kterým se mají ubírat naše kroky.  

Zatímco při společné pobožnosti čteme dlouhý sou­vislý text, při meditaci se držíme kratšího zvoleného textu, který se pokud možno celý týden nemění. Při společné četbě Písma jsme uváděni do větší šíře a celku Bible, ale zde do tajuplné hloubky každé jednotlivé věty a každého slova. Oboje je stejně důležité, abychom „mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výš­ka i hloubka“ (Ef 3,18).  

Při meditaci čteme text, jenž nám byl dán se zaslíbe­ním, že nám řekne něco osobního pro dnešní den a pro naši křesťanskou situaci, že to není Boží slovo pouze pro sbor, ale také pro mne osobně. Tak dlouho se vystavujeme jednotlivým větám a slovům, dokud se nás osobně nedotknou. Nečiníme tím nic jiného než to, co dělá každý den i ten nejprostší a nejméně vzdělaný křesťan. Čteme Písmo svaté. Ani se neptáme, co tento text říká ostatním lidem. Pro nás kazatele to znamená, že se neptáme, jak na daný text kázat nebo o něm přednášet, nýbrž co říká pouze zcela osobně nám. Jistě, nejprve musíme pochopit obsah textu, ale nevykládáme jej, nepřipravujeme si kázání ani biblickou hodinu, ale čekáme na Boží slovo určené nám. Není to plané čekání, nýbrž čekání podle jasného zaslíbení. Často jsme obtížení a zasypaní dalšími myšlenkami a představami, starostmi, že trvá dlouho, než Boží slovo všechno ostatní odsune stranou a pronikne k nám. Ale přijde určitě, stejně jako Bůh sám přišel k lidem a znovu se k nim vrátí. Proto začneme meditaci modlitbou, aby nám Bůh skrze své slovo poslal Ducha svatého a zjevil a osvětlil nám své slovo.  

Není nutné, abychom při meditaci procházeli celý text. Často se budeme muset zastavit u jedné věty nebo dokonce u jednoho slova, když nás zasáhne tak, že už nebudeme moci uhnout. Nedokáže snad chvíli meditace bohatě vyplnit třeba slovo „Otec“, „láska“, ,milosrden­ství“, ,kříž“, „posvěcení“ nebo ,vzkříšení“?  

Není nutné, abychom se při meditaci snažili myslet a modlit ve slovech. Mlčenlivé myšlení a modlitba, která pochází pouze ze slyšení, může být často prospěšnější.  

Není nutné, abychom při meditaci nacházeli nové myšlenky. To nás často spíše zavádí a uspokojuje naši ješitnost. Úplně postačí, když nás pronikne a nalezne v nás příbytek slovo, jak je slyšíme a jak mu rozumíme. Jako Marie uchovávaly ve svém srdci slova pastýřů, jako nás dlouho provází slovo některého člověka, usadí se v nás, působí v nás a zaměstnává nás, zneklidňuje nás nebo po­těšuje, aniž bychom s tím mohli něco udělat, tak do nás při meditaci vstoupí Boží slovo a zůstane v nás, bude nás nutit k přemýšlení, pracovat v nás a působit, že se ho už za celý den nezbavíme. Potom v nás bude konat své dílo a my o tom často ani nebudeme vědět.  

Především není nutné, abychom při meditaci získali nějaké neočekávané mimořádné zkušenosti. Může se to stát, ale pokud tomu tak není, rozhodně to neznamená, že meditace byla zbytečná. Stále, nejen na začátku, se bude dostavovat vnitřní vyprahlost a lhostejnost, nechuť, ba do­konce neschopnost meditovat. Pak se nesmíme takovým pocitům poddávat. Především se jimi nesmíme nechat od­radit, ale ještě s větší trpělivostí a věrností dodržovat své meditační chvíle. Proto není dobré brát příliš vážně špatné pocity, které jsme během meditace zakusili. Zbožnou okli­kou by se tudy mohla vplížit naše dávná ješitnost a nedo­volený nárok na Boha, jako kdybychom měli právo na neustálé povznášející a potěšující zkušenosti a jako kdyby zkušenost naší vnitřní chudoby nás nebyla hodna. S tako­vým postojem se však nikam nedostaneme. Netrpělivostí a výčitkami, které si klademe, podporujeme pouze vlastní samolibost a stále více se zaplétáme do sítě sledování sebe sama. Ale na sledování sebe sama je při meditaci tak málo času, jako v životě křesťana vůbec. Máme se soustředit jenom na slovo a nechat je působit. Není to snad tak, že nám Bůh sesílá chvíle prázdnoty a vyprahlosti, abychom se opět spolehli jen na jeho slovo? „Hledej Boha, ne ra­dost“ – to je základní pravidlo každé meditace. Hledej pouze Boha, pak obdržíš radost – to je zaslíbení každé meditace.  

Rozjímání nad Písmem vede k modlitbě. Mluvili jsme již o tom, že cesta plná zaslíbení je nechat se vést slovem Písma a modlit se na základě slova Písma. Proto nepropa­dejme vlastní prázdnotě. Modlit se pak neznamená nic ji­ného než být připraven přivlastnit si slovo, a sice v mé osobní situaci, v mém osobním pověření, rozhodování, hříchu a pokušení. To, co nikdy nemůže být součástí modlitby v obecenství, můžeme zde Bohu předložit v mlčení. Na základě slova Písma se modlíme o čistotu svého dne, o ochranu před hříchem, o růst v posvěcování, o věrnost a sílu pro svoji práci a doufáme, že naše modlitba bude vyslyšena, protože vychází z Božího slova a zaslíbení. Je­likož se Boží slovo naplnilo v Ježíši Kristu, pak všechny modlitby, které vyslovíme na základě tohoto slova, budou jistě v Ježíši Kristu vyplněné a vyslyšené.  

Obzvláštním problémem meditace je, že se naše myš­lenky snadno rozptýlí a ubírají se vlastní cestou, směřují k jiným lidem nebo k nějakým událostem v našem životě. Vždy nás to velmi trápí a zahanbuje, přesto bychom neměli propadat malomyslnosti a úzkostlivosti nebo si dokonce myslet, že takové meditace pro nás nemají význam. Někdy nám může pomoci, když se nebudeme snažit myšlenky násilím vrátit zpět, ale lidi a události, u nichž naše myš­lenky prodlévají, zahrneme do modlitby a tak se trpělivě dostaneme zpět k výchozímu bodu meditace.  

Jako připojujeme osobní modlitbu k slovům Písma, tak to učiníme i s přímluvou. Při společné pobožnosti není možné myslet v přímluvách na všechny lidi, kteří jsou nám svěřeni, nebo se za ně přimlouvat tak, jak nás o to požádali. Každý křesťan má okruh lidí, kteří ho žádají o přímluvy, nebo o nichž ví, že je z nějakých důvodů povolán se za ně přimlouvat. Nejspíše to budou ti, s nimiž se stýká ve všed­ním životě. Pronikli jsme tak k bodu, kde slyšíme tlouci srdce každého křesťanského soužití.

Křesťanské obecen­ství žije ze vzájemných přímluv jednotlivých členů, jinak zanikne. Bratra, za kterého se modlím, nemohu odsuzovat nebo nenávidět, přestože mi působí problémy. Jeho tvář, která mi možná připadala cizí a nesnesitelná, se v přímluvě mění v tvář bratra, kvůli němuž zemřel Kristus, v tvář omilostněného hříšníka. To je blažený objev pro křesťana, kte­rý se začíná přimlouvat. Není žádná averze, osobní na­pětí nebo odcizení, která by z naší strany nemohla být v přímluvě překonaná. Přímluva je očistnou koupelí, kte­rou musí denně podstoupit jednotlivec i obecenství. V přímluvě může dojít i k tvrdému zápasu s bratrem, ale dostali jsme zaslíbení, že přímluva povede k svému cíli.  

Jak se to stane? Přimlouvat se neznamená nic jiného než předkládat bratra Bohu, vidět ho pod křížem Ježíše Krista jako ubohého člověka a hříšníka, který potřebuje milost. Odpadá všechno, co mě od něj odrazuje, a vidím ho v jeho potřebnosti a nouzi, jeho nouze a hříchy vnímám jako tak velké a skličující, jako by byly mé vlastní, a pak už nemohu nic než prosit: Pane, jednej s ním ty sám podle svého uvážení a podle své dobroty. Přimlouvat se znamená zjednat bratrovi totéž právo, které jsme přijali, totiž stát před Kristem a mít účast na jeho milosrdenství.  

Tím se objasnilo, že také přímluva je povinnou služ­bou Bohu a bratru, kterou máme konat každý den. Kdo odpírá bližnímu přímluvu, ten mu odpírá křesťanskou služ­bu. Dle toho je jasné, že přímluva není všeobecná a ne­určité, ale zcela konkrétní věc. Jde o určitého člověka, o určité potíže, a proto o určité prosby. Čím jasnější jsou prosby, tím větší zaslíbení na nich spočívá.   Nemůžeme už dále zavírat oči před skutečností, že služba přímluvy vyžaduje od každého křesťana čas, pře­devším od pastora, kterému byl svěřen celý sbor. Přímluvy samotné, pokud bychom se tohoto úkolu zhostili správně, by vyplnily všechen čas pro meditaci. To dokazuje, že přímluva je milostivým darem Božím každému křesťan­skému obecenství a každému jednotlivému křesťanovi. Té­to nezměrně velkorysé nabídky se máme chopit s ohromnou radostí. Doba, kterou věnujeme přímluvám, se nám stane zdrojem nové radosti z Boha a křesťanského sboru.  

Jelikož rozjímaní nad Písmem, modlitba a přímluva jsou povinnou službou a jelikož lze v této službě nalézt Boží milost, měli bychom se naučit vyhradit si pro ně během dne určitý čas jako pro každou jinou službu. Tohle není „zákonictví“, ale řád a věrnost. Pro mnohé z nás bude nejlepší dobou ráno. Na tuto dobu máme právo a smíme si ji od ostatních lidí i přes vnější obtíže vyhradit jako naprosto nerušenou a tichou chvíli. Pro pastora je to ne­odkladná povinnost, na které závisí celý jeho úřad. Kdo chce být skutečně věrný ve velkých věcech, musí se naučit věrnosti v každodenních povinnostech.  

Každý den přináší křesťanovi mnoho hodin samoty uprostřed nekřesťanského světa. To je doba potvrzení. Je to zkouška na pravou chvíli meditace a na pravé křesťanské obecenství. Sloužilo obecenství k tomu, aby jednotlivce osvobodilo, posílilo a pomohlo mu dozrát, nebo ho učinilo nesamostatným a závislým? Drželo ho chvíli za ruku, aby se znovu naučil udělat vlastní kroky, nebo ho učinilo úz­kostlivým a nejistým? To je jedna z nejzávažnějších a nej­těžších otázek kladených obecenství křesťanského života. Dále se zde rozhoduje, zda chvíle meditace odvádí křes­ťana do neskutečného světa, z něhož se s hrůzou probouzí, když znovu vstoupí do pozemského světa své práce, nebo ho vede do skutečného Božího světa, z něhož vychází do nového dne posílený a očištěný? Přivodila mu na krátký okamžik duchovní opojení, které vyprchá, jakmile přijde všední den, nebo mu Boží slovo proniklo tak účelně a tak hluboko do srdce, že je s ním po celý den a posiluje ho, že ho vede k účinné lásce, poslušnosti a dobrému dílu? O tom může rozhodnout jenom den. Je neviditelná přítom­nost křesťanského obecenství pro jednotlivce skutečností a pomocí? Nese mne dnem přímluva ostatních křesťanů? Mám Boží slovo nablízku jako útěchu a posilu? Nebo zne­užívám samotu, abych se vyhnul obecenství, slovu a mod­litbě?  

Jednotlivec musí vědět, že také chvíle jeho samoty mají vliv na obecenství. O samotě může obecenství rozbí­jet a poskvrňovat, ale může je i posilovat a posvěcovat. Křesťanova sebekázeň je rovněž službou obecenství. Opačně platí, že nelze osobně či tajně zhřešit v myšlení, slovu či skutku a nepoškodit tím obecenství. Škodliviny pronikají celým tělem, možná ještě není jasné, odkud po­cházejí, v kterém údu spočívají, ale tělo je otrávené. To je obraz křesťanského obecenství. Jsme totiž údy těla nejen tehdy, když chceme, ale celým svým bytím. Proto každý Úd slouží celému tělu ke zdraví nebo ke smrti. To není teorie, ale duchovní skutečnost, kterou v křesťanském obe­cenství často strašlivě jasně, ničivě nebo blahodárně za­koušíme.  

Kdo se po uplynulém dnu vrací do rodinného obecenství, přináší sebou požehnání samoty, sám však nově při­jímá požehnání obecenství. Požehnaný, kdo umí být sám silou obecenství, požehnaný, kdo drží společenství silou své samoty. Síla samoty a síla obecenství jsou však jen silou Božího slova, které je platné pro jednotlivce v obe­cenství.  

(Kapitola z knihy Dietricha Bonhoeefera Život v obecenství, Návrat domů 2006, str. 50-60)