V důsledku toho jsem byl při každé návštěvě „tradičního“ sboru ztracen, protože jsem se nedokázal orientovat ve chvalozpěvech, ale také jsem býval zděšen, kdykoliv je lidé začali zpívat, a v duchu jsem si je zesměšňoval jako staromódní (většinou spíše lidi než písně).

 

Jako mladý hudebník, který touží uctívat Krista, jsem považoval tyto písně za obzvlášť působivé. Když jsme je zpívali, cítil jsem se jinak. Stejným způsobem, jakým dávala Nirvana hlas strachu, který prožívala Generace X, dávaly skupiny jako Delirious hlas generaci mladých křesťanů, kteří měli pocit, že se nedokáží ztotožnit s písněmi svých rodičů a prarodičů.

 

Kdykoliv jsem během těchto let slyšel tradiční chvalozpěv, připadal mi jeho jazyk kompletně cizí. Obsahoval slova jako kámen pomoci, záštita, diadém a okovy. Díky těmto pojmům jsem se jen utvrzoval v tom, že tyto chvalozpěvy jsou zkrátka historií. Sloužily svému účelu. Už jim odzvonilo.

 

Problém této mé mladistvé logiky se začal objevovat teprve před sedmi lety. Začal jsem si uvědomovat, že tyto starodávné chvalozpěvy dosáhly něčeho, čeho moderní zpěvy nedosahovaly. Zatímco moderní chvály vzaly posluchače na vzrušující a emocionální jízdu, staré chvalozpěvy uvedly posluchačovu mysl do hlubokých a oslavujících pravd, které v případě upřímného uvažování posluchačů vedly znovuzrozené duchem k pokornému pokleknutí před jejich Králem.

 

Když jsem v roce 2007 přijal svou první placenou pozici ve sboru, začal jsem každý týden zpívat alespoň jeden tradiční chvalozpěv. Občas se stávalo, že se mě moji vrstevníci posměšně vyptávali, co to ten „kámen pomoci“ vlastně je. Když jsem jim ale vysvětlil tato na první pohled zastaralá slova, která jsme zpívali, jejich reakce byla většinou něco ve stylu: „Aha? Super. To jsem nevěděl!“ Myslím si, že když se mě ptali, čekali odpověď typu: „Nevím. Divné slovo, že?“ Místo toho byli konfrontování s novým slovem, a nejen to, také s tím, jak při zpívání chval hluboce přemýšlet o Bohu.

 

V současnosti v našem sboru dále vybírám ke chválám moderní písně, ale je jich čím dál tím méně. Také proces výběru těchto písní je čím dál tím pečlivější. Tradiční chvalozpěvy se dostaly do popředí mého výběru chval zejména ze dvou důvodů.

 

Za prvé, tyto chvalozpěvy byly zpívány největšími zastánci víry, kteří před námi žili poslední dvě tisíciletí.

Když zpíváme A Mighty Fortress Is Our God (Hrad přepevný jest Pán Bůh náš), připojujeme se k Martinu Lutherovi, který tuto chválu napsal, ale také ke Kalvínovi, Spurgeonovi a Edwardsovi, kteří ji pravidelně zpívali a vážili si jí. Když zpíváme It Is Well With My Soul (Když mír jako proud),jsme povzbuzeni odvahou Horatia Spafforda, který tuto píseň složil, když mu tragicky zemřely dcery. A i když je mnoho současných písní jistě napsáno skvělými bratry a sestrami v Kristu, kteří nepochybně také zažili mnohé zkoušky, faktem zůstává, že u starých chvalozpěvů se můžeme připojit k minulým generacím a připomínat si, že církev je mnohem rozsáhlejší než náš místní sbor, naše místní shromáždění, dalekosáhlejší než naše město, stát nebo země, a mnohem, mnohem starší, než nejstarší žijící svatý. To je něco, co bychom neměli brát na lehkou váhu. Je to vskutku něco, co by v nás mělo vzbudit touhu zpívat písně, které naše rodina zpívala po dva tisíce let (a více, pokud jde o žalmy).

 

Za druhé, obsah tradičních chvalozpěvů je téměř vždy teologicky mnohem bohatší.

Když říkám bohatší, tak tím nutně nemyslím, že každý takový chvalozpěv v sobě obsahuje shrnutí celého evangelia, nebo že všechny tradiční chvalozpěvy objasňují pět bodů kalvinismu. Myslím tím spíše to, že jejich teologie je mnohem pevnější a zdravější nežli teologie současných chval. Jak jsem již řekl dříve, moderní chvály mnohem více zapojují naše emoce, zatímco staré chvalozpěvy zapojují naše srdce skrze naši mysl.

 

Jako příklad nám může sloužit jedna z top 10 moderních chval, zpívaná evangelikálními sbory v Americe, která se jmenuje One Thing Remains. A zatímco v této písni není nic vyloženě špatného (ve skutečnosti je docela dobrá), připadá mi, že jejím účelem je uvést posluchače do určitého emocionálního stavu. Refrén zní:

 

„Tvá láska nikdy neselže. / Nikdy se nevzdá. / Nikdy mne neopustí. / Tvá láska nikdy neselže. / Nikdy se nevzdá. / Nikdy mne neopustí. / Tvá láska nikdy neselže. / Nikdy se nevzdá. / Nikdy mne neopustí. / Tvá láska. / Tvá láska. / Tvá láska.“

 

Když se jednoduchá slova takto opakují, myslím si, že nepřeháním, když řeknu, že zapojit mysl posluchačů není záměrem autora této písně.

 

Na druhé straně chvalozpěv Rock of Ages (Skálo věků) od Augusta Topladyho je doktrinálně v pořádku a zároveň je to velmi dojemná píseň onaší závislosti na Kristu, naší skále:

 

„Skálo věků, útočiště mé. / nech mne ukrýt se u tebe. / Nechť voda a krev / proudící z tvých ran / Je dvojitým lékem hříchu. / Spasí mne od hněvu a učiní mne čistým.“

 

Tímto bych chtěl naléhat na své společníky ve službě, aby neopomíjeli tyto milníky z dřívějších dob. Rád bych doporučil, abychom opustili většinu současných, moderních písní. Pokud jste vybrali píseň pro sborové chvály kvůli jejímu obsahu (řekněme, že jste zvolili moderní píseň kvůli jejímu zaměření na kříž), dejte si tu práci a vyhledejte tradiční chvalozpěv, který se zabývá stejným tématem, ale mnohem hlouběji. Pokud jste vybrali píseň podle toho, jaký z ní máte pocit nebo podle toho, jaké navozuje emoce, ptejte se sami sebe, zda v zapojení vašich bratrů a sester do zpěvu pro našeho Krále spoléháte na Ducha svatého, nebo na vlastní schopnosti.

Dan Cogan