Milé sestry a bratři, připadl dnes na mne úkol zasadit téma majetkového narovnání státu s církvemi do širších teologických a historických souvislostí. Předem podotýkám, že to, co bude následovat, rozhodně není možné chápat jako vyčerpávající analýzu tohoto tématu. To ostatně ani rozsah mého příspěvku neumožňuje.

Místo toho bych se v tuto chvíli raději pokusil o kritický průzkum specifické teologie, která je obsažena v samotné formulaci zákona, o kterém dnes mluvíme. Státní zákony obvykle žádnou zřetelnou teologickou stopu nenesou. To jaksi není v jejich „popisu práce“. Teologie do státní legislativy – tedy alespoň v sekulárním státě – bezprostředně nepatří. V tomto případě je to ovšem jinak. Text zákona o majetkovém narovnání v sobě totiž obsahuje určitou (a to dost konkrétní a profilovanou) teologickou orientaci.


Tento zákon nějak rozumí církvi, jejím potřebám a jejímu významu, nějak rozumí také závažným motivům křivdy a její nápravy. To všechno pro křesťanské myšlení nejsou maličkosti. Když pak vezmeme v úvahu, že se naprostá většina českých církví k tomuto zákonu přihlásila, vyplývá z toho, že teologie obsažená v jeho textu jim není cizí, nepohoršuje je, že se s ní dokonce do značné míry ztotožňují. Čili – pokud chceme vědět, jak si dnes čeští křesťané rozumějí a co pokládají za zásadní, čtěme velice pozorně tento zákon.

V následujících minutách bych se o to rád pokusil a chtěl bych se při tom soustředit na tři velké motivy, které jsou k nalezení nejen v textu zákona, ale hrály a hrají velkou roli také v přilehlých rozhovorech a rozmanité argumentaci. Těmito motivy je majetek, spravedlnost a odpovědnost.

Začněme tedy majetkem, respektive konkrétně „církevním majetkem“. Církev ve své historii téměř vždy disponovala nějakým majetkem. Majetek střádala, spravovala, účelně i méně účelně vynakládala. Majetek tedy není pro společenství církev nic nepodstatného nebo zavrženíhodného. Jaká je ale jeho skutečná důležitost? V této věci má náš zákon poměrně jasno. Už v jeho preambuli se dočteme, že byl motivován snahou obnovit tzv. „majetkovou základnu“ církví. Toto slovní spojení nepřehlédněme - je důležité. Ukazuje totiž na přesvědčení, že majetek (podobně, jako v případě firmy) tvoří jakousi nepostradatelnou bázi, bez které není plnohodnotná existence církve možná. Doslova se v zákoně píše, že obnovení „majetkové základny“ církví je předpokladem svobodného a nezávisleho postavení církví. „Majetková základna“ je tedy v této teologii nepostradatelná, pro existenci církve.

Tento pohled musíme nutně vztahovat k tomu, co pokládala církev za nepostradatelné v dobách minulých. Vždy se totiž v církvi přemýšlelo, bez čeho se neobejde. Co nesmí ztratit, aby nezanikla. Odpovědi byly různé: církev nesmí ztratit svou apoštolskou základnu a kontinuitu. Církev nesmí ztratit svou katolicitu – svou univerzální povahu. Církev se neobejde bez kázání evangelia, bez slavení svátostí, bez kázně. Z církve nesmí vymizet Duch svatý... To všechno bylo považováno za základ.

Kupodivu majetek v tomto výčtu nenajdeme. Možná i díky tomu, že si křesťané opakovaně ověřovali, že bez majetku církev nezaniká. Nad jiné bohatě si to ozkoušeli naši předchůdci – valdenští, křtěnci, první baptisté... Ti všichni vyrostli spíse z „nemajetné základny“. Z pouhé osobní obětavosti - z majetku tak nepatrného, že ho obvykle mohli nést po kapsách, když byli na dobrovolných i nedobrovolných cestách. Pokud už nějaký majetek získali, velice často o něj záhy byli připraveni.

Představa, že teprve dostatečné prostředky by měli umožnit existenci pravé církve, ta by jim byla nepochybně k smíchu. A možná by nám připomněli podobenství o marnotratném synu. Vybavený potřebnou „majetkovou základnou“ sestupoval k vytoužené svobodě. Ale nakonec našel tu skutečnou svobodu až tehdy, když o všechen majetek přišel a znovu se stal „závislým“ na milosti svého Otce.

Podívejme se ale na další téma, kterým je spravedlnost. „Hospodin je spravedlivý!“ - opakují nám žalmisté i autoři dalších biblických knih. A toto poznání nás vede nejen k úsilí, abychom my sami jednali spravedlivě ve vztahu k druhým, ale také ke snaze dosáhnout co nejspravedlivějších poměrů ve společnosti. Křesťan se nemůže spokojit s nespravedlivým stavem světa, a to i přesto, že nám druhá epištola Petrova připomíná, že teprve „čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost“. Už teď je potřeba měnit věci k lepšímu.

Ve stejné intenci jako by stála také teologie našeho zákona. Čteme v něm, že parlament byl při jeho schvalování „veden snahou o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd“, které církev utrpěla v letech 1948 – 1989. My se ale musíme ptát: proč utrpěla církev tyto křivdy? Nebylo to proto, že vyznání víry v evangelium bylo pro totalitní režim nepřijatelným vypovězením absolutní loajality? Nebylo to, stejně jako v dobách pronásledování rané církve, pro vyznání, že Ježíš je Pán nad všechny pány? Snad i několik stran by pokryly citáty z Písma, které mluví o takových křivdách, o takovém utrpení. Z nich ze všech připomeňme alespoň jeden:

“Radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva. Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží.” (1 Petrova 4,13-14)

A opět tady připomeňme naše předchůdce ve víře, pro které bývalo utrpení pro Krista znamením, podle kterého poznávali, že opravdu kráčejí po cestě evangelia. Tedy ne něčím, co by mělo být odstraněno, odčiněno, nebo zmírněno, ale naopak blahoslavenstvím. I oni usilovali o spravedlnost. Ale ne o spravedlnost pro sebe, ale pro druhé. A tady leží další kámen úrazu schváleného zákona.

Apoštol Pavel říká: “Láska nepočítá křivdy”. České církve se naopak pokoušely spočítat a vyčíslit, na kolik je přišlo utrpení pro Krista. A po pravdě řečeno, příliš ty počty nevycházely. Bylo to předmětem sporů a nedůstojných tahanic. Co je ale mnohem vážnější – z těch počtů někteří úplně vypadli. Svědkové Jehovovi... Snadné je přehlédnout, když se křivda děje těm, se kterými nesouhlasíme. A také církve přehlédly nebo nechtěly vidět, že je mnoho jiných – necírkevních a nenáboženských ukřivděných, na které “spravedlnost” schváleného zákona nedosáhla.

Dvanáctý článek našeho dokumentu “Zásady a stanoviska” říká: “Církev by měla bránit přijímání zákonů, které křesťany proti jiným občanům zvýhodňují či naopak poškozují.” Sbory BJB se nakonec tomuto postoji nezpronevěřily. Zůstaly v tom ale hlasem nápadně menšinovým.

Třetí, poslední motiv, o kterém se chci v krátkosti zmínit, je odpovědnost. Téma odpovědnosti bylo silnou kartou v rozhovorech, týkajících se zákona. Slyšeli jsme, že církve mají odpovědnost za “duchovní dědictví” které tradují. Mají odpovědnost za ty, kterým slouží v rámci svých diakonických projektů. A mají také odpovědnost k sobě navzájem, v rámci budování dobrých ekumenických vztahů.

Majetkové narovnání pak mělo být jakýmsi východiskem, nutným k naplnění této odpovědnosti. Jednak nepostradatelným zdrojem pro diakonickou službu a druhak také něčím, na čem se konečně shodnou všechny respektované církve v Čechách.

Zachovali jsme se tedy neodpovědně, když jsme se rozhodli nabízené majetkové kompenzace odmítnout? Diakonie je projevem víry v Ježíše Krista. Roste z vděčnosti srdce, z vanutí Ducha, z osobní obětavosti. Opět připomeňme apoštola Pavla, který Korintskému sboru píše: “Kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť 'radostného dárce miluje Bůh'. Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo.” Dobré dílo neroste z vnějších zdrojů, z toho, co bylo kdysi zabaveno našim předkům, ale z naší vlastní osobní obětavosti.

S ekumenickou odpovědností je to pak, myslím, ještě složitější. Zradili jsme ostatní církve svým postojem, jak to několikrát zaznělo – a to I z našich sborů? Odpověď zavisí na tom, jaký je náš úkol v ekumeně. Pokud jsme členy ERC proto, abychom zvýšili počet českých křesťanů, abychom opticky posílili sílu křesťanského zástupu v tomto státě a pomohli tak prosadit tzv. “křesťanské hodnoty”, pak náš postoj byl skutečně zradou. Neudrželi jsme vyrovnaný šik. Pokazili jsme iluzi jednolitosti. A snad I lehce ztrapnili ty církve, které tvrdí, že bez narovnání církve nemohou přežít.

Pokud je ale naším záměrem posloužit ekumeně svědeckým praktikováním naší tradice, pak jsme naopak na poslední chvíli zradě unikli.

Milé sestry a bratři,

rád bych ukončil tuto svou krátkou úvahu verši ve kterých, mnohem víc, než v jakýchkoliv státních zákonech, nacházím klíč k soběstačnosti, nezávislosti a svobodě církve ve všech jejích hmotných potřebách:

“Odkud vyšla ochota k pomoci, tam ať se pomoc také uskuteční. Každý ať dá podle toho, co má; vždyť je-li zde tato ochota, pak je dar před Bohem cenný podle toho, co kdo má, ne podle toho, co nemá. Nejde o to, aby se jiným ulehčilo a vy byli přetíženi, nýbrž abyste na tom byli stejně: váš přebytek pomůže nyní jejich nedostatku, aby zase jindy jejich přebytek přišel k dobru vám ve vašem nedostatku; tak nastane vyrovnání jak je psáno: 'Kdo měl mnoho, tomu nic nepřebylo, a kdo málo, neměl nedostatek.'”

Jáchym Gondáš

Předneseno v rámci Procházkovy přednášky 2013

Zdroj: www.jachym-gondas.estranky.cz