Poslední pokus legalizovat společenství rozhodných křesťanů letničních začleněním do jiné církve proběhl v letech 1980 až 1981. Rozhodní křesťané letniční hledali záštitu u Bratrské jednoty baptistů. Baptisté s připojením letničních sborů souhlasili a byla podepsána i smlouva o přičlenění. Na základě této smlouvy si rozhodní křesťané podali u krajského církevního tajemníka v Ostravě Jana Šrůtky žádost o udělení státního souhlasu k duchovenské činnosti pro své vedoucí a členy rady starších. Situace vypadala nadějně, rozhodní křesťané postupovali tak, jak jim bylo státními orgány doporučováno, tj. aby se připojili k některé z církví povolených státem, ale přesto se spojení s Bratrskou jednotou baptistů neuskutečnilo. Na příkaz ministerstva kultury Bratrská jednota baptistů od smlouvy odstoupila s tím, že pro sbory rozhodných křesťanů letničních bude ministerstvem „hledáno lepší řešení“. Podívejme se, jak celá záležitost proběhla.

V listopadu 1980 navštívili mluvčí rozhodných křesťanů zástupce Bratrské jednoty baptistů v Brně a projednali s nimi možnost připojení. Žádost letničních křesťanů byla Ústřední radou starších Bratrské jednoty baptistů prodiskutována o měsíc později. Rada baptistické církve poté doporučila rozhodným křesťanům letničním několik kroků. V prvé řadě radila „dotáhnout“ proces osamostatnění do zdárného cíle s tím, že toto řešení podpoří na ministerstvu kultury sami baptisté. V případě, že se nezdaří legalizace letniční církve, rada doporučuje návrat rozhodných křesťanů do sborů Církve bratrské. Pokud by se návrat nezdařil, pak bude rada dále ochotná jednat za určitých podmínek s rozhodnými křesťany o připojení jejich sborů k Bratrské jednotně baptistů. Závěry tohoto jednání předložila Sekretariátu pro věci církevní v prosinci 1980 rada baptistické církve. Ministerstvo kultury se postavilo k jednání výrazně negativně: „[…] Ze strany pracovníků Sekretariátu byl vysloven nesouhlas s jakoukoli formou federace mezi RKL a BJB a s tím souvisejícím podtitulkem pro sbory RKL ‚Rozhodní křesťané‘ i s existencí vlastního statutu RKL. Dále sdělili, že v přítomné době může být jednáno o zřízení jednoho sboru RKL v rámci BJB na Těšínsku […]“

I přes nepříznivý postoj ministerstva kultury se zástupci letničních křesťanů zúčastnili v lednu 1981 pracovní porady Ústřední rady starších Bratrské jednoty baptistů v Brně, aby s baptisty společně projednali návrh smlouvy, vymezující vzájemné vztahy mezi oběma církvemi. Návrh smlouvy obsahuje několik bodů, které nutně musely být u komunistické státní správy neprůchozí: jednak se tu hovořilo o třech hlavních letničních sborech a o dalších skupinách po celém území republiky, nikoli pouze o těšínském sboru; dále – volba představenstva rozhodných křesťanů by byla, v duchu autonomie, vyhrazena výlučně letničním sborům, baptisté by neměli možnost zasahovat do vnitřních záležitostí sborů rozhodných křesťanů a letniční sbory by mohly používat kromě názvu Sbor Bratrské jednoty baptistů i podtitulek Rozhodní křesťané letniční. Návrh smlouvy byl s malými výhradami ze strany baptistické církve přijat. Záznam o této poradě ze dne 19. ledna 1981 se dochoval jak v archivu Ústředí Apoštolské církve, tak v archivu Bratrské jednoty baptistů.

Na začátku února 1981 došlo v Praze na základě celostátní konference Bratrské jednoty baptistů k připojení sboru rozhodných křesťanů letničních. Ústředí Bratrské jednoty baptistů podalo krajskému církevnímu tajemníkovi Janu Šrůtkovi do Ostravy žádost o systemizaci baptistického sboru v Dolním Žukově a o udělení státního souhlasu k duchovenské činnosti pro Rudolfa Bubika, kazatele rozhodných křesťanů letničních. Kopie této žádosti s datem 13. února 1981, podepsaná úřadujícím místopředsedou Bratrské jednoty baptistů Pavlem Titěrou a tajemníkem Stanislavem Švecem, se nachází v archivu Ústředí Apoštolské církve.

K přičlenění rozhodných křesťanů letničních k Bratrské jednotě baptistů i přes tyto kroky nedošlo. V létě 1981 byli letniční křesťané a baptisté při návštěvě Sekretariátu pro věci církevní ústně informováni, že propojení jejich sborů „nepředstavuje optimální řešení jak z hlediska církve, tak státu.“ Z návrhu řešení situace rozhodných křesťanů letničních, který vznikl v červnu 1981 na Sekretariátu pro věci církevní, se dovídáme důvod odmítnutí: „[…] Dále musel SPVC MK ČSR vzít v úvahu specifika bratrské jednoty baptistů, v jejímž rámci by mohlo dojít k negativním církevněpolitickým posunům, poněvadž příchod letničářů by mohl znamenat vážené narušení poměrně stabilní loajální pozice této církve k československému socialistickému státu a soustavné zneklidňování většiny věřících z věroučně-dogmatických a kultových důvodů. […] Navíc jsou pro československý stát meritorně nepřijatelné požadavky na pojmenování sborů (Sbor bratrské jednoty baptistů – rozhodných křesťanů letničních), účast letničářů na jednání jejich mezinárodních gremií i snahy rozšířit činnost letničního seskupení na celé území ČSR, s cílem vytvořit postupné předpoklady k vzniku samostatné náboženské společnosti tohoto typu.“

Jako jedinou reálnou možnost řešení této situace navrhla státní správa připojení těšínského sboru k Apoštolské církvi na Slovensku s tím, že po zkušební době v rozmezí roku až dvou let se budou řešit i letniční skupiny v ostatních krajích republiky. Členům Bratrské jednoty baptistů bylo doporučeno přerušit s rozhodnými křesťany veškeré další kontakty. Rudolf Bubik jako mluvčí rozhodných křesťanů na tuto situaci zareagoval podáním nové žádosti o legalizaci letniční církve a ve svém dopise, adresovaném v říjnu 1981 na Sekretariát pro věci církevní, neskrýval své rozhořčení: „[…] Nyní jsme dostali přípis z ústředí BJB ze dne 24. 9. 1981, že nás podle Vašich pokynů nesmějí přijmout do BJB, ježto uvažujete nyní jinou alternativu. Jsme nesmírně udivení a zklamaní. Vždyť to, co jste nám sami nařídili a v čem jsme státní správu uposlechli, zase anulujete, a podotýkáme, že alternativní řešení, které nyní uvažujete, svého času důrazně vetoval pan KCT [krajský církevní tajemník – pozn. aut.] v Ostravě. Nevidíme jiného východiska, než Vás znovu požádat, abyste nás uznali jako samostatnou církev.“

Odmítnutí připojení rozhodných křesťanů k Bratrské jednotě baptistů státní správou vyvolalo v letničních věřících oprávněný pocit, že jsou „voděni za nos“. Negativní postoj státní moci vůči letniční církvi nevycházel apriori pouze z faktu, že totalitní režim vedl společnost cíleně k ateizaci a záměrně tlumil náboženské působení jakékoli církevní denominace, ale rovněž z dalších pohnutek. V prvé řadě to byly informace, které referenti Sekretariátu pro věci církevní získávali od krajského církevního tajemníka Jana Šrůtky z Ostravy, jenž vyjadřoval obavy z dalšího štěpení denominace letničních křesťanů. Například ve svém vyjádření v červenci 1977 k otázce rozhodných křesťanů letničních Šrůtka uvedl: „[…] Jak v minulosti, tak v současnosti vyvíjela uvedená sekta činnost takovými metodami, které snižovaly a nebo bránily výkonu státního dozoru nad jejich činností. Jako hnutí nemají žádné ucelené teologické učení, které by zabraňovalo pronikání nežádoucích ideologických směrů ze západních sekt – bylo by zde nebezpečí dalšího rozdělení sekty. V případě legalizování jejich činnosti se dá předpokládat, že ze Slezské církve evangelické a. v. [pozn. aut. – augsburského vyznání] vystoupí tzv. laická oposice a vstoupí do této sekty. Také z církve bratrské by vystoupily početné skupiny věřících, kteří byli stoupenci tohoto hnutí. Tím by vznikl na Těšínsku značný neklid.“

Citováno ze studie Petry Gabrielové Legalizace Apoštolské církve v podmínkách totalitního Československa s přihlédnutím k archivním pramenům StB