Následující text je úryvkem z delšího textu Nemocné tělo – ohrožení církve a kázeň jako léčebný proces. Otiskujeme z něj zkrácenou verzi úvodní kapitoly Utrpení těla – nemoc a zranění, v níž autor promýšlí, jaký typ své „zraněnosti“ se nesmí církev snažit vyléčit.

Záměrem následujícího textu je pracovní promyšlení tématu specifické nouze církve – totiž nemocnosti či zraněnosti těla Kristova. K celostní metafoře církve jako těla, tak jak se s ní opakovaně setkáváme v novozákonních textech (zejména Ř 12,4–5; 1K 12,12–27; Ef 1,22–23; Ko 3,15), se v rámci širší reflexe a dalšího možného rozvinutí váže také tento motiv ohrožení organismu církve nějakou podobou více či méně bolestivé a více či méně zjevné porušenosti. Jakkoli totiž církev usiluje nastavit světu na odiv svůj optimistický a vitální vzhled, realita opakovaně usvědčuje toto úsilí z nepravdivosti. Křesťanská komunita ve své minulosti trpěla a dodnes trpí mnoha projevy závažné a často i smrtelné nemocnosti. Ta se může týkat všech životních funkcí, orgánů a procesů v jejím těle.

Než se ale budeme podrobněji zabývat „chorobopisem“, musíme nezbytně vyjasnit zásadní otázku týkající se utrpení. Utrpení je průvodním znakem křesťanství. Tato ne zcela samozřejmá výpověď není projevem romantického barokního bolestínství, ale konstatováním biblicky zakotvené a historickou zkušeností potvrzené skutečnosti. Utrpení ovšem může mít v případě církve dvojí, navzájem neslučitelnou podobu – zranění a nemoc.

Církev, jako tělo Kristovo, je tělo zraněné. Tento stav patří k její vnitřní integritě, je jedním z konstitutivních prvků, odlišujících ji od všech ostatním podob lidských společenství. Církev je a trvale zůstává nositelem zvěstného, výmluvného poranění. Stejně jako Vzkříšený Pán nesl na sobě i po Velikonoční neděli viditelná a reálná znamení svého ukřižování, která potvrzovala jeho identitu, také křesťanská komunita nese stigmatická znamení své pravosti.

Co je podstatou tohoto zranění? Mnohá novozákonní místa to naznačují: „Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno.“ (Mk 13,13) „Vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět.“ (Fp 1,29) „Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jakoby se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva.“ (1Pt 4,12–13)

Svědecká identifikace církve s trpícím Pánem a její následování Ježíšovy cesty (tedy cesty kříže) je kontinuální realizací zvěstného utrpení. Toto zvěstné utrpení církve se stává viditelným v každém okamžiku, kdy na sebe křesťané berou odpovědnost za trpící, v každé chvíli, kdy nesou svědectví evangelia navzdory odmítání, výsměchu a pronásledování. V dobách, kdy v sobě vyznávaná křesťanská víra automaticky obsahovala riziko smrtelného nebezpečí, byla snad tato teze přijímána bez pochybností. Stejně tak se zraněnost církve dodnes stává zjevnou a vědomou v okamžiku, kdy křesťané vstoupí do kontextu převládající chudoby, totalitních režimů, válečných konfliktů nebo přírodních katastrof a tam se solidarizují s trpícími a utiskovanými.

V situaci oficiálního uznání křesťanské víry a poklidné spolupráce či lhostejnosti mezi většinovou světskou společností a církví se ale tento motiv oslabuje a postupně mizí. Vztah mezi církví a světem se pozvolna mění v symbiotické splývání a zahlazování všech ostří, hrozících možným konfliktem. V nastalém příměří se zdají být všechna novozákonní zdůraznění nesmiřitelnosti a nesouladnosti církve a světa jako zbytečně nadsazená a přemrštěná. Ta místa novozákonního textu, která mluví o pohoršení (skandalon) jsou nově interpretována jako odmítnutí jakékoli výstřednosti církve, jako ohlávka, usměrňující všechna slova a činy, které by mohly vyvolat na poklidné hladině společenské dohody nežádoucí vlnění. Církev, tlačená obavou ze své menšinovosti a marginalizace do konformity, v této situaci smíru hledá sebepotvrzení, a tak přestává být církví zraněnou. Kulhání Izraele je v ní opět směněno za sebevědomé vykračování Jákobovo. Její stigmata jsou zahojena ve prospěch uznání jejího kulturního, etického a společenského významu.

Cesta, která má dopomoci k odstranění integrální zraněnosti křesťanství a k jeho společenskému uznání, má obvykle trojí podobu.

Za prvé je křesťanství společnosti prezentováno a nabízeno jako nositel hodnotných tradic minulosti. Nejviditelněji k tomu dochází v období velkých křesťanských svátků – Velikonoc a Vánoc, kdy se představitelé různých církví zhusta objevují v médiích, aby tam proti všem komerčním a vyprazdňujícím deformacím hájili pravou podobu svátečního slavení. Zvěstný obsah svátků ovšem ustupuje do pozadí a na povrch vystupuje malebnost a romantizace estetiky starých rituálů. Z vyznání víry v Ježíše Krista se tak stává svébytný folklór, střežený a zachovávaný společenstvím církve ve své nezkažené podobě.

Druhou cestou, kterou se církev pokouší vloudit do přízně světa, je zdůrazňování tzv. „křesťanských hodnot“, což je soubor jakýchsi blíže nespecifikovaných etických normativů, které údajně společnost nezbytně potřebuje pro své přežití. Z vyznání víry v Ježíše Krista se tak stává etický systém, častěji pak katalog moralit, které mohou a mají být lobbisticky včleněny do státní legislativy, bez ohledu na své kořeny a podmíněnost existenciální účastí osobní víry. (Patologickou podobu této tendence reprezentuje například hnutí The Moral Majority v USA.)

Třetím pokusem o překonání zraněnosti církve je zdůrazňování užitečnosti křesťanů a jejich zásluh na poli sociální práce. Dimenze diakonie je odtržena od svého zdroje i od ostatních oblastí církevní praxe a jako nejfotogeničtější a nejobtížněji napadnutelná je představena světu jako obdivuhodná výkladní skříň. Z vyznání víry v Ježíše Krista se tak stává humanistické dobročinné a dobrácké spolkaření.

Na všech těchto třech cestách se z „ovcí mezi vlky“ stávají „vlci mezi vlky“. Skutečný a centrální skandalon církve, tedy ukřižovaný a vzkříšený Ježíš Kristus, je zamlčen a zastřen, aby tak církev mohla slavit své zásnuby se společností. V tomto novém postavení již nadále nemůže být alternativou k praktikám tohoto světa, nemůže nést své svědecké poslání, protože z touhy po uznání a bezbolestnosti pozbyla svou slanost. V okamžiku „uzdravení“ ze svých stigmat přestává být církev tělem Ježíše Krista.

Nemocnost a zraněnost těla Kristova tedy není totéž. Není možné tyto dvě podoby utrpení zaměňovat. Zatímco první je nežádoucím a léčení vyžadujícím stavem, to druhé je potřeba nést a unést.

Původně otištěno v Almanachu Letnice, vydal sbor BJB Na Topolce, Praha 2013

Jáchym Gondáš

Zdroj: časopis Protestant 2013/6