I. 1620-1648

Období třicetileté války v českých zemích bylo dobou plnou prudkých zvratů, nadějí i zklamání. Nic nebylo definitivně rozhodnuto až do r. 1648.

Křesťané hlásící se k české reformaci a s nimi i ostatní evangelíci se dostali velmi rychle do situace druhořadých občanů a konečně byli postaveni úplně mimo zákon se všemi důsledky. Obnoveným zřízením zemským bylo ustanoveno římskokatolické náboženství jako jediné státem uznávané křesťanské vyznání. Nekatolíci byli nuceni přestoupit na katolicismus nebo emigrovat, pokud nebyli poddanými. Do emigrace tehdy odešla přibližně čtvrtina obyvatel. Až do konce války se emigranti nevzdávali naděje na návrat svobody dané Majestátem z r. 1609. O to větší trauma jim způsobilo definitivní řešení dané Vestfálským mírem.

Vídeňský dvůr i vedoucí činitelé římskokatolické církve se snažili o bezodkladné získání členské základny administrativně mocenskými prostředky. Vedle této hlavní linie, ať už v neúprosné nebo mírnější formě, se někteří představitelé začali zaměřovat i na vlastní obnovu v duchu tridentského koncilu.

Obecně lze konstatovat, že průběh jednotlivých fází třicetileté války s konečnou platností proměnil zápas o konfese v běžný zápas politicko-mocenský.

II. 1649-1680

Po skončení třicetileté války bylo teprve možné rozvinout systematicky úsilí o hloubkovou proměnu konfesionálního profilu českých zemí. Systém spočíval v důsledném průzkumu stávající situace, v rychlém a zásadním konečném řešení otázky konfesní příslušnosti, ale i v rekonstrukci vlastní římskokatolické církevní správy včetně zřizování nových biskupství a konečně v cílené podpoře působení uměleckých projevů různého druhu. Symbolem vstupu do této etapy je Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze: byl postaven jako výraz díkůvzdání za úspěšnou obranu Prahy před švédskými vojsky, evangelíky byl však chápán jako symbol triumfalismu panující církve.

V Čechách a na Moravě byly reformační církve úředně zakázány a jejich tradiční struktury byly až na několik výjimek prakticky rozbity. Skrývající se kazatelé sloužící ve větším obvodu, měli své základny zpravidla v cizině. Někteří však zůstávali trvale v zemi a vykonávali některé běžné rukodělné povolání.

Po stránce ekonomické tvoří významný mezník Berní rula v Čechách a Lánský rejstřík na Moravě. Oba katastry se staly základem hospodářské evidence v rozsahu celých zemí.

III. 1681-1711

Po odeznění morové epidemie a povstání venkovského lidu nastal čas jistého uklidnění. Projevilo se to i rozvojem ekonomiky ovlivňované stále silněji merkantilismem, tj. úsilím o zbohatnutí z vlastních zdrojů. Začíná období zřizování manufaktur, ale také soustavného tlaku na zvyšování robot a následných vzpour poddaných.

V této době má římskokatolická církev již pevně v rukou monopol nejen na veškerou církevní správu v českých zemích, ale i na veškeré oficiálně existující školství a kulturu. Oběma posledně zmíněným odvětvím věnuje velkou pozornost; vzniká řada hodnotných děl zejména v oblasti architektury a výtvarného umění. Chybí však ještě stále úplná obnova sítě předhusitských farností, i když někde naopak vznikají střediska nová, zejména poutní. Předbělohorské struktury reformačních církví jsou v podstatě rozbity. Kazatelé ze zahraničních středisek pověření prací v zemi spolupracují stále výrazněji s osobnostmi z domácího prostředí. Tyto osobnosti přebírají aktivitu v místech, kde nedošlo k výměně obyvatelstva, a to především tam, kde šlo o přímou návaznost na předbělohorskou existenci církví české reformace - Jednotu bratrskou a zejména orientaci tzv. věrných Čechů v církvi podobojí.

IV. 1712-1740

Poslední morová epidemie pominula, začíná se intenzívně rozvíjet ekonomika v duchu merkantilismu. Sílící státní instituce se dostává do konkurenčního napětí s institucí církevní, přitom je však s ní spjata společnou snahou o likvidaci ("vykořenění") kacířství. Tato snaha ovšem není totožná. Panující církvi jde o aspekt ideově-mocenský, stále emancipovanějšímu státu o aspekt ekonomicko-politické jednolitosti státního území.

Církevnímu působení napomáhá především monopol v oblasti školství, který se stát snaží zvolna narušovat postupnými zásahy. Další mocnou zbraní na církevní straně zůstává umění, zvlášť výtvarné, a bohatství vjemů barokní kultury při nejrůznějších příležitostech (např. betlémy a kalvárie), především však při církevních slavnostech (zejména svatořečení Jana Nepomuckého). Z různorodosti předbělohorských reformačních církví se začíná vytvářet vnitřně jednolitá skrytá církev české reformace, navazující na prvky uvedené ve třetí etapě. Kazatelé přicházející ze zahraničí, navštěvující už pouze rozsáhlá území, respektují tuto návaznost, která je i jim vlastní (jde vesměs o emigranty či potomky emigrantů). Posilou se stává také nové středisko Obnovené jednoty bratrské v Ochranově (Herrnhut). Objevuje se i úsilí o znovuzískání náboženské svobody legální cestou (memoranda). Odpovědí na tyto aktivity je nasazení nejtvrdších likvidačních zákonů i praxe, což obojí přebírá do své kompetence stát. Církev je nadále pokládána za odborného poradce, který má kacířství vyhledávat (inkvizice) a jeho míru i typ rozeznat ( tomu měl sloužit i Koniášův Klíč).

V. 1741-1772

Několik desetiletí neustálé nejistoty uprostřed opakujících se válečných tažení a hrozících či dokonaných politických změn poznamenalo nepochybně rychlost dalšího vývoje. K udržení říše bylo třeba silné armády.

Základním trendem zůstala důsledná centralizace a byrokratizace státu, což obojí mělo napomoci především udržení mocenského postavení říše a ve svém důsledku to vedlo i k rozvoji ekonomiky. Obrana státu vyžadovala vždy více vojáků, nové technologie manufakturní výroby vyžadovaly vždy více pracovníků. Cestou k osvícenskému absolutismu již nebylo možné přehlížet poddané a jejich životní podmínky.

Dosavadní privilegované postavení církve bylo zásahy státu výrazně oslabeno (např. redukce počtu svátků, státní cenzura náboženské literatury, úprava teologického studia, omezení a kontrola styků s římskou kurií). Pokračuje laicizace na poli školství a vědy, v podmínkách českých zemí často spojená s germanizací (nikoli z přehnaného nacionalismu, ale racionalismu státní byrokracie). Rekatolizační snahy však dále pokračují. V českých zemích se objevují poprvé i svobodní zednáři.

Série prusko-rakouských střetů usnadňovala emigraci z řad skryté církve české reformace; mnohá území Čech, Moravy a rakouského Slezska byla po delší dobu přímo pod pruskou vládou. Za těchto okolností lze zaznamenat první, byť nedokonalý pokus o zmapování kacířství v Čechách. Hierarchie jednajících institucí zde byla již naprosto zřejmá: základní průzkum prováděly státní orgány, které vyzvaly církevní orgány k provedení analogické akce po jejich linii.

VI. 1773-1790

Historický vývoj ovlivňoval jednoznačně politicko-ekonomický zájem, ideově už většinou nezakrývaný. Řešení sociálních otázek, opožďující se za ekonomickým a technickým rozvojem vedlo k výbuchu francouzské revoluce; revoluční ovzduší se však projevovalo i jinde než ve Francii.

Na tuto realitu existovala dvojí reakce: snaha o nějaké řešení, byť nedokonalé, nebo potlačení silou, což ovšem znamenalo nebezpečí revolučního zvratu.

Josef II. volil první variantu, proto řada jeho reforem je prostě odpovědí na nahromaděné dlouhodobě neřešené problémy, a to samozřejmě nikoli pouze v sociální oblasti. Způsob provádění byl striktní, vojenský. Kulturní hodnoty byly nedoceněny, stejně jako požadavky národní identity. Stát pokračuje v ovládání církve (např. zřízení Dvorské duchovní komise, rušení klášterů, kostelů a kaplí). V římskokatolické církvi nastala polarizace, která se projevila i při vydání tolerančního patentu. Ten byl prakticky odpovědí na náboženské vzpoury a opakující se petice evangelíků, postavených mimo zákon, žádajících náboženskou svobodu. Toleranční patent znamenal ovšem pouhé trpění, nikoli rovnoprávnost. Vydaný patent pak nebyl důsledně vyhlášen všemu obyvatelstvu, byl omezen nejen obsahově, ale nakonec i časově (do 31. 12. 1782).

Nevztahoval se také na vlastní tradici české reformace, ale pouze na protestantské církve obvyklé v říši i v Uhrách, tj. luterskou a kalvínskou, a rovněž na církev pravoslavnou. I takto vydaný toleranční patent byl pro konzervativní část římskokatolické církve, trvající na dosavadní praxi, naprosto nepřijatelný; byl pokládán za veliké zlo. Proreformní část duchovenstva a veřejných činitelů s ním souhlasila z důvodu praktického užitku pro život obyvatelstva a rozvoj státu i pro morální hodnotu snášenlivosti.

Skrytá církev české reformace sice vyvázla z bezprostředního ohrožení, ale za cenu pozvolného ztrácení vlastní identity. I zde došlo k polarizaci. Část dosud tajných evangelíků se s daným stavem (místo vlastní návaznosti pouze státem povolené protestantské církve luterská a reformovaná - helvetská) nakonec smířila, část se různými způsoby vytrvale, byť marně, snažila své identity domáhat a zůstala mimo tolerované církve. Snaha o zachování vlastní identity však nepřestala být přítomna i u značné části těch, kteří formálně přijali vyznání určená tolerančním patentem.

Život tradice v 19. a 20. století

V období národního obrození a zejména v souvislosti s vývojem k obnově státní samostatnosti a její orientace se chápání pobělohorské doby stále více polarizovalo.

Na jedné straně "Bílá hora" jako počátek poroby a následující "doba temna", zejména v 18. století, na druhé straně oceňování dosažené vnější jednoty, začlenění do (západo)evropských struktur, zdůrazňování umělecké vyspělosti. Tato polarita trvala i po roce 1948 - zneužívání kritického pohledu na dobu pobělohorskou tehdejším vládnoucím režimem a jako vzdor vůči tomu neoficiální kladné hodnocení pobělohorské doby, především baroka. Diskuse stále pokračuje. Pokud jsou jejím podkladem pouze emoce, je a zůstane kontraproduktivní.

Tento společný pokus o objektivní hodnocení vývoje v 17. a 18. století v Čechách a na Moravě však ukazuje, že věcné a seriózní zkoumání je nejbezpečnější cestou k vzájemnému lepšímu porozumění složité problematiky.

Zdroj: veritas.evangnet.cz/html/circl3cz.htm#4

Úkolem a cílem společnosti VERITAS je studovat dějiny církví české reformace, poznatky a stanoviska k nim vhodnou formou publikovat a rozvíjet podněty české reformace pro současnost. Pracujeme v těchto oborech:

1. Historické bádání v oboru dějin křesťanské církve s přihlédnutím k české reformaci.

2. Bádání v oboru rodopisném se zaměřením na významné rody protestantské minulosti.

3. Předávání výsledků badatelské práce zájemcům včetně mladé generace (výstavy, přednášky, pracovní soustředění aj.).

4. Zabýváme se též aktuálními kontroverzními otázkami naší současnosti (například problematika mariánského sloupu v Praze na Staroměstském náměstí, hodnocení deklarace Dominus Iesus, připomínkováním obsahu učebnic pro základní školy s ohledem na duchovní a náboženská témata z pověření Ekumenické rady církví v ČR, atd.)

Zaměření společnosti VERITAS je interkonfesijní, ekumenické. Společnost VERITAS nepodléhá žádné církvi ani náboženské společnosti. To ale samozřejmě nevylučuje, že by její členové nemohli být členy některé církve nebo náboženské společnosti.