Hned na počátku se musím přiznat, že myšlenka, kterou hodlám rozvinout v tomto článku, není moje vlastní. Jejím autorem je australský misionář – a misiolog – Alan Hirsch, jehož knihy se zřejmě v příštím roce objeví i na našem trhu (a už předem je doporučuji).

Největším nepřítelem dnešní církve – přinejmenším v Západní civilizaci – není islám. Islám je nepřítel přicházející zvenčí – a vnější nepřátelé nejsou nikdy tak nebezpeční, jako vnitřní. Velkým nepřítelem dnešní církve je bezesporu filozofický, teologický a morální relativismus, popírající jakékoli absolutní hodnoty a tedy i absolutní pravdu. Tento relativismus rozkládá lidskou společnost a samozřejmě zasahuje i církev.

         Nicméně největším nepřítelem (dnešní) církve je konzumní způsob života. Konzumní způsob života je zvláštní druh modlářství. Mimořádně nebezpečný je mimo jiné proto, že se od běžného modlářství dosti liší. Chrámy této modloslužby jsou nákupní střediska – a všichni víme, že se klasickým chrámům navenek příliš nepodobají. Liší se od nich natolik, že nazvat je chrámy nám připadá trochu přitažené za vlasy.

         Toto modlářství nemá nějaký spis, který by hrál podobnou roli jako Bible v křesťanství nebo Korán v islámu. Nicméně přináší rovněž evangelium, „dobrou zprávu“. Přináší ji ve formě letáků, které obsahují dobré zprávy, co je kde k mání a kde to lze získat co nejlevněji. A reklamní a marketingoví mágové, velekněží této modloslužby, se postarají o to, aby nám tyto dobré zprávy ve formě letáků připutovaly zadarmo až do našich poštovních schránek.

         Často říkávám v kázání, že člověk má tři základní potřeby: Potřebu být milován, potřebu vědět, že můj život má nějaký smysl, a potřebu někam patřit. Každé modlářství se tváří, že může tyto naše základní potřeby naplnit, ale každé klame. Tyto potřeby může naplnit jedině Bůh, nikdo jiný a nic jiného.

         Otázku po smyslu reklama vesměs pomíjí – spíše se stará o to, abychom si ji nekladli. V postmoderní době, která nevěří na takové staromódní věci jako je pravda a láska, třetí z uvedených potřeb, potřeba někam patřit, zbytněla na úkol ostatních dvou. A právě s touto potřebou reklama velmi šikovně pracuje.

         Vezměte si reklamy na auta, na kosmetiku nebo na alkohol. V reklamě na auta figurují převážně ženy, v reklamě na kosmetiku je to tak fifty fifty a v reklamě na alkohol figurují převážně muži. Auto z reklamy je zpravidla doprovázeno nějakou kráskou (může jich být i více), ale téměř nikdy se nedozvíte, proč je to auto tak dobré.  Jakou má spotřebu, jaký je obsah kufru, kolik stojí? Tyto a podobné informace bývají v reklamách pouze výjimečně. Ať už si vezmeme reklamy z kteréhokoli z uvedených oborů (auta, kosmetika, alkohol), vždy vám reklama sugeruje, že když si koupíte daný výrobek, budete patřit do té správné party. Ženy (či muži) se za vámi budou otáčet, koupíte-li si právě tento šampón. Jó Staropramen, to je pro ty správné chlapy!

         Teoreticky tento trik prohlédne každý jen trochu přemýšlející člověk. Nemusí na to mít ani střední školu. Jenže ono to funguje. Chcete důkaz? A myslíte si, že by firmy utrácely miliony za reklamu, kdyby to nefungovalo?

         Toto vše by nás mohlo nechávat chladnými, kdyby modlářství tohoto typu neproniklo do církve. Kdyby se v našem sboru objevil někdo, kdo by tvrdil, že Mohamed je pravý prorok, hned bychom zbystřili. Kdyby přišel do sboru někdo s učením, že veškerá pravda je relativní a že všechna náboženství mají stejnou hodnotu, byli bychom s ním hotovi poměrně rychle. Ale modlářství konzumního způsobu života proniklo do církve, aniž jsme si toho všimli.

         První knížky o růstu sborů se mi dostaly do rukou ještě před pádem komunismu. Vzpomínám si, jak jsem s určitým pobavením četl kdesi u Petera Wagnera, že když je sborové parkoviště obsazeno z více než osmdesáti procent, musí sbor hledat jinou budovu, neboť pokud budou lidi mít problémy ve sboru zaparkovat a budou to mít z parkoviště do sboru příliš daleko, přestanou tam chodit a najdou si sbor jiný. Bylo to v době, kdy náš sbor rostl a lidé měli věru velké problémy, pokud by chtěli zaparkovat v Libni v ulici U pošty, kde jsme mívali biblické hodiny, nebo ještě dříve na Maninách, kde bývaly slavné maninské „čtvrtky“. Velikost parkoviště by byla tím posledním, nač bych si tehdy při přemýšlení o růstu sborů vzpomněl.

         Byla to doba, kdy bylo obrovským problémem vytisknout jednoduchou pozvánku. Nebyl to problém technický, ale politický, chcete-li. Církev byla všelijak omezována, a lidé se do ní jen hrnuli.

         Ale přenesme se z osmdesátých let minulého století do dávné minulosti. O Janu Křtiteli čteme, že za ním chodili lidé k Jordánu z Jeruzaléma i z jiných částí Judska. Z Jeruzaléma to měli nejméně čtyřicet kilometrů. Veřejná doprava nebyla. Zajímalo by mě, zda se objevili u Jordánu nějací stánkaři s občerstvením. Jan Křtitel si u nich asi nic nekupoval – ten jedl svatojánský chléb a med divokých včel. A co takhle nějaké samolepky se siluetou Jana Křtitele? Nebo lahvičky s vodou z Jordánu? (Mimochodem, ty frčí dnes, ale pochybuji, že frčely tehdá.) V Jeruzalémě nebyly žádné plakáty, oznamující shromáždění s Janem Křtitelem (chvály povede hudební skupina „Damašská brána“).

         Kde se stala chyba?

         Na to nedokážu přesně odpovědět. Zatím jsem u promýšlení, jaká chyba se to vlastně stala.

         Žurnalisté se někdy v souvislosti s církevními restitucemi pozastavují nad skutečností, že církve mají o polovinu více duchovních než před několika lety, kdy měly o třetinu více věřících. A teď si představte, že „Strýček L“, jeden z apoštolských vedoucích čínské podzemní církve, vede bez jakékoli techniky a organizačního aparátu třímilionové křesťanské hnutí! A to je jen jeden z mnoha! Jak to, že to jde – bez reklamy, bez tiskovin, bez techniky… A čím to, že když se nám všechny tyto možnosti otevřely, církev v podstatě přestala růst? Bylo by podle mě kardinální chybou si tyto otázky neklást.

         Prvotní církev, která byla pronásledovaná a také postrádala vnější pomůcky ve formě reklamy, tiskovin a techniky, kandidátům na členství v církvi jejich cestu spíše ztěžovala. Katechumenát byla náročná záležitost, a to nejen časově.

         Jak píše Alan Hirsch, americká teorie růstu sborů je na scéně již čtyřicet let, ale sešup církve v podstatě ani nezpomalila, natož aby ho zvrátila. Je to tím, že zcela vědomě pracuje s reklamou a ani se tím netají. Tato teorie totiž ve skutečnosti konzumní přístup ke křesťanství podporuje, byť nikoli záměrně. Není divu, že v Americe se běžně používá výraz „shopping for church“ („nakupování církve“), který k nám ještě naštěstí nepronikl, byť sama realita je už u nás přítomná dávno. Chcete-li mít rostoucí sbor, musíte mít lepší službu dětem, lepší službu mládeži, lepší sborovou budovu, lepší hudební skupinku … a jestli v něčem z toho selžete, pak se nedivte, že lidé půjdou jinam. Jinými slovy, najdou si „lepší“ sbor.

         A církve se učí pracovat s marketingem. „Úžasné, povznášející chvály.“ „Nechte se uvést do Boží přítomnosti.“ „Budete požehnán.“ „Tak trochu jiná církev.“ „Přijďte si poslechnout svěží, relevantní kázání.“ „Naše služba dětem má špičkovou úroveň.“

         Pastory a zakladatele nových sborů můžeme rozdělit do dvou kategorií. Jsou to jednak ti, kteří tvrdí, že nechtějí „krást“ ovečky jiným sborům, a ty, kteří se těmito svými úmysly nijak netají. Těch druhých u nás zatím není mnoho, ale narazíte na ně také. „Nikomu se v tomto městě nepodařilo zbudovat velký sbor. Měli šanci, a nevyužili ji. Pojďte tedy k nám, s vámi to dokážeme!“ „Náš sbor je jako velká loď. Pojďte se plavit k cíli na velké lodi – má to větší smysl než množství malých lodiček.“

         Většina pastorů a zakladatelů sborů takto nemluví. Vzpomínám si, jak se mnou kdysi hovořil Terry Henshaw, který v Praze zakládal sbor Victory. Před počátkem své kampaně se se mnou sešel, na mnoho věcí se vyptával, a několikrát zdůraznil, že nechce oslabovat již existující sbory. Nepochybuji, že to myslel naprosto upřímně, nicméně když sbor založil, odhaduji, že devadesát procent členů bylo dříve členy nějakého jiného sboru.

         Schopnost vydržet v nějakém sboru se stále zkracuje – podobně jako schopnost udržet pozornost při kázání. Lidé odcházejí do jiného sboru, „protože to či ono je tam lepší“. Nu, není divu. Sbory cítí poptávku, a tak odpovídají příslušnou nabídkou. Konzumní přístup dle mého názoru pronikal do církve rovnoměrně jak na straně nabídky, tak na straně poptávky. „Mají tam lepší chvály – cítím tam více Boží přítomnost.“ „Je tam pomazanější kázání.“ „Je tam dobrá nedělka.“ „Po bohoslužbách tam mají občerstvení.“ „Mohu tam přivést nevěřící přátele.“ (Opravdu? A kolik jsi jich tam přivedl?)

         Šlo to pomalu, pomalu, neznatelně. Ale teď máme církev, v níž se většina členů ptá: „Co dá sbor mě?“ Mezi „běhouny po Sionu“ je desetkrát více těch, kteří otázku staví takto, než těch, kteří si kladou otázku: „Co mohu já dát sboru?“

         Rozumějte mi dobře – nikdy jsem nebyl zastáncem toho, že člověk má ve „svém“ sboru vydržet do konce života, ať se děje co se děje. Nezastával jsem tento názor za komunistů, kdy v církvi dokonce převažoval (ale kdo z vás to ještě pamatuje?), a nehlásám ho ani dnes. Ano, člověk může mít dobré důvody pro změnu sboru. Ale pokud propadl konzumnímu způsobu života, pak asi dobrý důvod mít nebude, byť důvodů uvede hned několik.

         Ne že bych měl jasno, jak věc řešit. Jistě, oznámit konání určité konference nebo pozvat na určitou sborovou akci není samo o sobě nic špatného. Není to v těch pozvánkách jako takových.

         Jsem si ale poměrně jist, že z tohoto modlářství se vymaníme, jen když se vrátíme k tomu, oč vlastně jde. Připomeňme si Velké poslání: „Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19.20a; zvýraznění mé). Pokud máme za to, že člověk je „spasen“, odříká-li „modlitbu přijetí“, tak si s modlářským křesťanstvím vystačíme. Pokud porozumíme tomu, že Ježíšovi nejde jen o přijetí určitých názorů na to, kým on je, ale o naši hlubokou proměnu, pak budeme vůči konzumnímu křesťanství odolnější.

         Uvědomuji si, že tímto článkem jsem spíše upozornil na problém, než abych předložil jeho řešení. Pokouším se o ně ve své domácí skupince. Jde mi o to, abychom šli „na dřeň“, a nespokojili se s povrchností, jež, konec konců, doprovází každé modlářství. Pokud ale chcete „úspěch“, který měříte počtem lidí na nedělním shromáždění, tak se touto cestou ani nevydávejte. Pokud ale věříte v učednictví v Ježíšově pojetí, pak se můžete spolu s ostatními, kterým došlo, oč běží, vydat na dlouhý pochod. Kéž by vedl tam, kde je dnes čínská církev. Jen bez těch okovů, jak by řekl apoštol Pavel.

Dan Drápal, 28. září 2012

Zdroj: www.dan-drapal.cz