|
Obnova: Nahlas proti podřadnosti
Posted on Čtvrtek, 31. květen 2012 @ 16:38:21 CEST Vložil: Mainstream |
poslal Nepřihlášený Sexismus jako hřích
Pro feministickou teologii, ostatně jako pro celou teologii osvobození,
je zásadním tématem sociální rozměr hříchu. Ačkoli ani individuální
rozměr hříchu feministická teologie neignoruje, zaměřuje se více na
rozměr sociální, který spatřuje v útlaku v rámci sociálních a kulturních
struktur. Častými tématy se staly sexismus, rasismus a ostatní formy
diskriminace a důsledky tohoto útlaku na individuální sebepochopení
jedince. Nejvíce se diskutuje o sníženém sebevědomí žen, jež je
výsledkem dlouholetého znevažování jejich sexuality a jejich lidství.
Podle americké feministické teoložky R. R. Ruether
křesťanství sice považuje muže i ženu za obraz Boží, ovšem v historii se
objevovaly tendence spojovat ženu s nižším stupněm lidství. Vybudovaly
se hierarchické dualismy ducha a těla, rozumu a smyslů, kultury
a přírody, pána a otroka a aplikovaly se na vztah muže a ženy, přičemž
ženy byly spojovány s tělem, přírodou, a tím i se smrtí a hříchem.
Mýtus o pádu člověka, který byl původně pokusem, jak
se vyrovnat s tragédií a absurditou lidské existence, sloužil podle
feministické teoložky Mary Daly v muži ovládané společnosti primárně
jako ospravedlnění nerovného sociálního řadu. To, že má žena podle
tradičního výkladu mýtu původ v muži a byla zodpovědná za jeho pád,
ospravedlňovalo, a stále ještě ospravedlňuje, její podřízené místo ve
společnosti hned dvakrát.
To, že ženy jsou v podstatě na základě některých
výkladů knihy Genesis a Pavlových listů obviňovány z toho, že způsobily
veškeré zlo na zemi, podle ní může způsobit nejen nenávist mužů vůči
ženám, ale i nenávist žen k sobě samým. Mnohé ženy kvůli tomu trpí
obrovskou ambivalencí v samém jádru vlastního bytí, protože bez svobody
nemohou žít autenticky. Touží po svobodě, ale zároveň se autentické
existence bojí. Jsou totiž samy sebou i svým utlačovatelem, jehož vědomí
si zvnitřnily. Tyto ženy by rády mluvily, ale zůstávají zticha.
Dívky
a ženy jsou totiž od dětství tradičně vedeny k nenápadnému, ukázněnému
chování a k tomu, aby mluvily tišším hlasem. Zesílení hlasu má přitom
velký smysl a užitek: může podpořit argumentaci, a dokonce vzbudit
u mužů respekt. Ženy se ovšem o tuto zbraň vědomě připravují, aby nebyly
považovány za hysterické. Ženy by rády jednaly samy za sebe, ale raději
jednají skrze muže. Bojí se existence v sexistické společnosti.
Důsledkem může být psychologická paralýza, která pramení z pocitů
beznaděje, viny a úzkosti, že nebudou přijaty společností takové, jaké
ve skutečnosti jsou.
Tato úzkost je podle Daly velice silně zakořeněná
a ženy, které se snaží žít s novým vědomím sebe sama, se dostanou do
silného konfliktu s mechanismy sociální kontroly. Tyto ženy jsou často
obviňovány z toho, že jsou nedostatečně ženské, nenávidí muže,
v konzervativnějších kruzích mohou být považovány za odpadlé křesťanky
směřující k zatracení. Nejsilnější obvinění paradoxně mnohdy přicházejí
od ostatních žen.
Ženám se tedy nabízí pouze malý prostor, jak se
realizovat a zároveň dostát ideálu ženy, který je žádoucí. Nutno
podotknout, že ženy se naučily tento prostor velice rafinovaně využívat
na úkor mužů. Vypracovaly si velice důmyslné praktiky, jak manipulovat
s mužem. Především ty, které nejsou svou povahou submisivní, tiché
a pasivní, se naučily, jak se vtěsnat do ideálu tradičně pojaté role
křesťanských žen, aby z této bezpečné pozice realizovaly svá přání
a touhy.
Tyto strategie si ženy také osvojují v rámci
socializace, od svých matek, příbuzných, kamarádek. Vědomě či nevědomě
se učí, jak muže ovládat, aby měl pocit, že on je ten, kdo ovládá. Toto
pokrytectví žen ve vztahu k mužům je ostatně také důsledek sexismu,
důsledek toho, že ženy nemohou být přijaty prostě takové, jaké jsou.
Ostatně ani muži to nemají v sexistické společnosti
snadné. Tam, kde žena musí být pasivní, poslušná a submisivní, musí být
muž aktivní, odpovědný a silný. Nemůže si dovolit udělat chybu, přiznat
slabost, projevit city. Muži si pak málokdy mohou dovolit tuto masku
odložit, aby nebyli považováni za „slabochy“ nebo muže „pod pantoflem“.
Jak ale z tohoto začarovaného kruhu ven?
To, že má sexismus historický a systematický aspekt,
neznamená, že za něj neneseme individuální zodpovědnost, pokud ho svým
myšlením, chováním a jednáním podporujeme.
Muži i ženy mají reálnou možnost přestat se na sexismu podílet. Sexismus se nesmí Písmem legitimizovat, ale vyvracet.
Feministická teologie vychází z toho, že biblické
křesťanství obsahuje kritickou transformující tradici, která nám může
pomoci osvobodit se od sexismu v církvi i mimo ni. Je potřeba
zdůrazňovat, že muž i žena jsou stvořeni k obrazu Božímu (Gn 1,27), že
jsou bez rozdílu spaseni v Kristu (Gal 3,26–28).
Ovšem ideje vyjádřené ve 28. verši 3. kapitoly listu
Galatským, tedy „není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem
a svobodným, mužem a ženou, vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“,
zápasí s realitou padlého světa, kde vládne nerovnost a útlak. Církev by
neměla tyto nerovnosti podporovat, natožpak obhajovat. Jistě se dá
namítnout, že konečná spravedlnost nás čeká až v Božím království.
Nicméně církev chápaná jako společenství adoptivních Božích dětí
v Kristu žijících by měla již nyní, zde ve světě, usilovat alespoň
o odraz konečné spravedlnosti – tedy i spravedlnosti mezi pohlavími.
Martina Kadlecová
časopis Protestant 2012/5
|
|
| |
| |
| | | Hodnocení článku | Průměrné skóre: 4 Hlasů: 4
|
| | | |
|