Z příběhů křťěnců


( výtah z knihy Příběh křťěnců od Williama Roscoe Estepa , vydáno Bratrskou jednotou baptistů v roce 1991 )


I. Zrod křtěnectví


... zápalným dokumentem doby bylo 95 tezí Martina Luthera zveřejněných v říjnu roku 1517.. Aniž si toho byl Luther sám vědom, reformace se dala do pohybu. Papež Lev X. měl zakrátko shledat, že církev se pod jeho pontifikátem bortí a že na jeho ošperkovanou tiáru padá střecha. Oněch 95 tezí bylo jen jednou z významných událostí této doby. Necelých sto let předtím skončilo papežské schizma. Vzpomínka na absurdní podívanou, kdy dva a někdy i tři papežové proklínali jeden druhého, dosud tuto církevní instituci pronásledovala. Pomstychtivá poprava Jana Husa, nesmyslné posmrtné upálení Viklefovo, nařízené kostnickým koncilem, sloužily jako ponurá znamení ďábelskosti zesvětštělé církve. Torquemadova krvavá čistka představovala nový model inkvizičních procesů a vskutku se stala zlou sudbou ostatní Evropě. Renesance se svým míšením pohanských a křesťanských prvků vedla ke skandálnímu odhalení středověkých církevních padělků, jakými byly pseudoisidorské dekretály a Konstantinova donace. ... Tak nějak vypadal horizont, na jehož pozadí se měly rozehrát dramatické reformační události ...


... . Na prvním vydání Erasmova řeckého Nového zákona sotva oschla tiskařská čerň, když se Luther již ocitá v první linii rozvíjejícího se konfliktu jako přední zastánce reformační pravdy ...


V roce 1517 se s tolik provokujícím novým řeckým textem potýkal i jiný německy hovořící kněz, Huldrych Zwingli. Vážnému studiu Nového zákona se věnoval v Curychu, kde působil jako kazatel. Objevoval, jak je stále obtížnější vzdorovat jeho pravdě ...


... Curyšská reformace nebyla čistě spontánním sběhem událostí, postupovala podle jasně vytýčeného programu. Zwingli si byl dobře vědom, že pouhá výmluvnost na kazatelně by na reformní úkoly nestačila a v neposlední řadě se snažil získat i podporu místní vládní autority , curyšské městské rady. V Zwingliho osobnosti se mocným a podmanivým způsobem slučoval humanistický učenec s evangelickým reformátorem. Díky tomu se stal přitažlivým pro početnou skupinu mladých humanistů , jejichž předním zájmem bylo studium řeckých klasiků. Do této skupiny přišel v roce 1521 i neposedný a neskladný intelektuál jménem Konrád Grebel ...


... Do roku 1522 patřili i oni k horlivým zastáncům reforem. Necelé tři roky na to je však jejich nové přesvědčení donutilo jít ještě mnohem dál než jejich učitele Zwingliho . Vyvrcholením roztržky mezi Zwinglim a jeho žáky se stala jedna osudná disputaci s městskou radou, která dala za pravdu Zwinglimu a jeho žákům na vybranou - buď se podvolí, nebo budou muset opustit Curych a počítat s uvězněním. Zvolili si to druhé ...


Několik dní poté, 21. ledna 1526, se asi tucet mladých mužů pomalu prodíralo zavátou cestou. V pozdním večeru se shromáždili v obydlí Felixe Manze nedaleko Curychu. Svědectví o tom podal pravděpodobně jeden z nich, kněz Jiří Blaurock :


"A tak se stalo, že byli spolu, až se jich zmocnila úzkost, ano, tak moc byli sevřeni ve svých srdcích. Pak začali padat na kolena před nejvyšším Bohem na nebesích, volat k němu jako ke Zpraviteli srdcí a prosit, aby jim zjevil svatou vůli a prokázal jim své milosrdenství. Neboť v té chvíli je neponoukalo ani tělo a krev či lidská horlivost, dobře věděli, že je bude čekat jen protivenství. Po modlitbě povstal Jiří z Jakubova domu a prosil Konrada Grebela, aby ho s pomocí Boží pokřtil pravým křesťanským křtem na základě jeho víry a poznání. A když si s touto žádostí poklekl, Konrád ho pokřtil, neboť tehdy nebylo žádného ordinovaného služebníka, který by to vykonal".


Po svém křtu, přijatém z rukou Grebela, pokřtil Blaurock všechny ostatní přítomné. Všichni nově pokřtění se pak jako první Kristovi učedníci zavázali žít v oddělení od světa, vyučovat evangeliu a vytrvat ve víře.


Křtěnectví bylo na světě. Tímto křtem byl ustanoven první sbor švýcarských bratří.


Šlo o nejrevolučnější čin reformace. Žádný jiný totiž nevyjadřoval tak dokonale rozchod s Římem. Zde se poprvé v průběhu reformace odvážila skupina křesťanů utvořit sbor podle novozákonního modelu. Tito bratří zdůraznili nezbytnost osobního odevzdání se Kristu jako základní podmínku spásy a jako předpoklad k přijetí křtu .


Toto uvedení praxe křtu věřících nebylo nikterak spontánním činem. I když revoluční charakter celé věci účastníky onoho lednového shromáždění v srdcích asi všelijak svíral, nešlo o nějaké momentální rozhodnutí. Bylo naopak vyvrcholením vážného společného studia Písma a s ním spojeného zklamání z Zwingliho státem podporovaného reformního programu.


......





II. Meteory temné noci


Žeň, kterou sklízeli křťěnci, neodpovídala vždy zasetému semeni. Jejich svědectví bylo, tak jako v prvotní církvi, provázeno pronásledováním a násilnou smrtí. Jedním z vysvětlení pro kruté zacházení, kterého se jim dostalo jak od katolíků, tak od luteránů a reformovaných, bylo duchovní temno onoho věku. Civilizace se stávala stále bezohlednější vůči lidskému utrpení a ceně jednotlivého člověka. Zbožnost byla hodnocena podle množství nashromážděných zásluh. Z pokrytectví se stalo znamení doby. V této temnotě zazářili křťěnci jako meteory v hluboké noci.


Pro katolíky i pro protestanty bylo sepětí mezi státem a církví nerozlučitelné. Jakákoli odchylka od etablovaných církví byla pokládána za nejtěžší zločin. Překřtívání, pobuřování, anarchie, rouhání, svatokrádež, to vše bylo házeno do jednoho pytle pod nálepkou velezrady. Po uvěznění a mučení následovalo obyčejně usmrcení. K likvidaci nenáviděného hnutí se používalo utopení, stětí, upálení.


Prvním křťencem, o kterém se ví, že zemřel pro svou víru, byl Eberli Bolt, kazatel, který zahynul v rukou katolické vrchnosti na hranici ve švýcarském Schwyzu 29. května 1525. Boltovou smrtí začala pro křťěnce epocha martyria, které s větší či menší intenzitou pokračovalo nejméně po tři další staletí. Počet umučených nebude nikdy úplně znám. V některých zemích se záznamy poprav prováděly, v jiných zůstaly neúplné. Ze zápisů různých procesů, z paměti očitých svědků i křťěnců samých nám i tak zůstalo dostatek svědeckého materiálu.





III/ Vynikající svědek


Osobní martyrium se stalo nejcharakterističtějším rysem celého křťeneckého hnutí. Mezi těmi, kdo rukou vnějších autorit pro svou víru umírali, byl bezpočet mladých, často neznámých a přece nezapomenutelných svědků. Žádný z nich však nebyl tak znám, jako Michael Sattler. Kdekoli jeho příběh našel nějakého posluchače,stal se hned symbolem křtěnecké věrnosti v očích tehdejšího světa.


Michael Sattler ( nar. 1490 ) byl na jaře roku 1527 v rakouském císařském Rottenburgu na řece Neckaru odsouzen k trestu smrti mučením a upálením.


Obžaloba proti němu měla 9 bodů :


1. on i jeho stoupenci jednali v rozporu s císařským výnosem,


2. učil, zastával a věřil, že Kristovo tělo a Kristova krev nejsou přítomny v jeho svátosti,


3. učil a věřil, že křest nemluvňat nezajišťuje spásu,


4. odmítal svátost pomazání,


5.mluvil zle a opovržlivě o Matce Boží a odsuzoval uctívání svatých,


6. prohlásil, že lidé by neměli před úřady přísahat,


7. začal novou a neslýchanou praxi při večeři Páně, současné požívání chleba a pití vína z jednoho talíře,


8. v rozporu s řádem se oženil,


9. prohlásil, že kdyby Turci napadli zemi, nemělo by se jim odporovat, a raději by se postavil proti křesťanům než proti Turkům, největším nepřátelům naší víry .


Tato obvinění prokazovala, jak hroznému nepochopení jsou vystaveny některé články křtěneckého učení a jak nevlídně jsou přijímány ty články, které jsou pochopeny správně .


První , šesté a deváté obvinění představovalo základnu pro civilní proces. První bylo založeno na předpokladu, že " císař je ochráncem církve - rozuměj: církve římské. Na rakouské půdě platila jenom tato církev, její učení a zákony".


Sattler se obhajoval sám například takto :


"Kdyby Turci podnikli útok, nemělo by se jim odporovat. Stojí přece psáno : nezabiješ! Proti Turkům a svým pronásledovatelům bychom se neměli sami bránit, měli bychom jen na modlitbách snažně prosit Boha, aby se jim na odpor postavil a aby je odrazil. Své slovo o tom, že kdybych s válkou souhlasil, tak bych raději táhl proti těm křesťanům, kteří zbožné křesťany pronásledují, vězní a zabíjejí, zdůvodňuji takto: Turek je opravdu Turek, nic neví o křesťanské víře, zatímco vy, kteří byste rádi byli křesťany a chlubíte se Kristem, pronásledujete věrné Kristovy svědky a jste Turky podle Ducha."


Z vězení napsal , jako věrný pastýř, jemuž jde i v předtuše smrti především o dobro jeho ovcí, tyto řádky, kterými je připravuje na těžké zkoušky :


" Ať od vás nikdo neodejme onen základ , který je položen textem Písma svatého a zpečetěn krví Ježíše Krista a mnoha jeho svědků ... jsme ve vězení a je proti nám našimi odpůrci vznesena řada obvinění. V jednu chvíli nám hrozili šibenicí, podruhé zas ohněm a mečem. V této situaci jsem se zcela odevzdal do vůle Páně a spolu se všemi bratřími i se svou manželkou jsem se připravil zemřít jemu na svědectví. ... Proto se mi zdálo potřebné povzbudit vás, byste nás v tomto Božím zápase následovali a nalezli v něm svou útěchu, tak abyste v těchto jeho zkouškách neztratili hlavu. Zkrátka, milovaní bratři a sestry, tímto dopisem píši na rozloučenou všem vám, kteří Boha v pravdě milujete a jej následujete ...


Střežte se falešných bratří. Pán mě totiž nejspíš povolá k sobě, proto přijměte toto varování. Čekám už jen na svého Boha, modlete se bez ustání za všechny, kteří jsou v poutech. Bůh buď s vámi se všemi. Amen."


Sattlerova vězeňská předtucha popravy byla zcela oprávněná. Byl v rukou rakouských úřadů, jejichž soudní pravomoc zahrnovala i Rottenburg. Katolický vladař říše Ferdinand již vyhlásil "třetí křest" (utopení) jako nejlepší lék proti křtěnectví


Sattlerem neotřásl ani rozsudek smrti. Očitý svědek o něm napsal : " Kéž by nám Bůh též dopřál o něm takto statečně a trpělivě svědčit". Byli s ním popraveni i další tři jeho druzi a když selhaly všechny pokusy přimět alespoň Sattlerovu věrnou manželku k odvolání, byla po osmi dnech i ona utopena v řece Neckaru.


Svědectví Wilhelma Reublina, zachycující okamžiky Sattlerovy popravy, si našlo cestu do celé Evropy. Luterští, reformovaní a dokonce ani katoličtí očití svědkové se nikdy nedokázali vyrovnat s hanebnými scénami, které se 20. května v Rottenburgu odehrály.


Pronásledování se stále více stávalo údělem křtěnců. V pohledu tehdejšího světa byli křtěnci bezcenní a bezejmenní. Zprávy hovoří o zadržení několika osob mužského i ženského pohlaví, většinou z chudinských vrstev. Uveďme jeden příklad pokusu ze strany dominikánů zlomit alespoň ženy a vymámit z nich odvolání :


" jedna žena řekla : Ó Pane, osviť mysl těch, kdo nám způsobují takové utrpení, aby si uvědomili, co dělají. Děkuji Ti, ó Bože, že jsi mě pokládal za hodnou podstoupit toto příkoří pro Tvé jméno.


Dominikán oslovil jinou ženu : Nechceš zůstat ve svaté církvi? Ona mu však odpověděla : Zůstanu raději s Bohem. Což on není dostačující svatá církev?


Potom promluvil dominikán k jednomu z mužů, k Janovi von Capelle: Modli se, aby ti odpustil, neboť si nám zůstavil špatný příklad. On mu odpověděl: Nebyl jsem stržen žádným bludem, jen jsem se obíral Božím slovem. Lituji pouze toho, že jsem zůstával tak dlouho ve tmě. A vás bratři, prosím, abyste četli evangelium a žili podle něho: Zanechte prostopášnosti, šibalství a klení a přestaňte se křižovat.


Třetí z žen pravila: Ach, všemohoucí Bože, neukládej mi větší břemeno, než mohu snésti.


A tak umírali radostně."


I jiná svědectví, podobná tomuto, uváděla často počet, datum a místo poprav, ale jen zřídka kdy úplný soupis jmen. Pro ilustraci uveďme tyto příklady :


" Wolfgang Huber, Hans Niedermayer a asi sedmdesát dalších, léta Páně 1529 ... Wolfgang Uliman ... byl upálen ve Waltzenu spolu s bratrem a sedmi dalšími. Všichni osvědčili svou víru smrtí léta Paně 1528..". Hromadné popravy byly zcela běžné Přesto poprava " třísetpadesáti ... v Altezy", na přímý rozkaz císaře roku 1529 " byla něčím mimořádným ".


Roku 1529 byl na "druhém sněmu" ve Špýru vyhlášen nad křtěnci ortel smrti. To značně urychlilo jejich systematické vyhlazování, které už dávno bylo na postupu. Ukázalo se, že běžné metody útisku nedokáží toto rostoucí hnutí zastavit. Byli proto vyzkoušeny jiné metody. Ve Švábsku byly nasazeny speciální policejní síly v počtu 400 mužů, aby křtěnce vysídlili a na místě likvidovali. Ukázalo se však, že tento počet nestačí a jejich počet byl tedy zvýšen na 1000.


Toto kruté pronásledování nezůstalo bez účinku. Nebyl to však vždy takový účinek, jaký si úřady přály.. Jistě zemřelo mnoho tisíc lidí, o kterých se nic neví. Zápisy jsou , podobně jako soudní protokoly, neúplné a nepřesné. I tak ovšem vypovídají jasně o tom, že se jednalo o jedno z nejkrutějších pronásledování křesťanů v dějinách a že mu padlo za oběť celé tisíce křtěnců. Hrabě z Altezy byl zděšen tím, jak se křtěnci po neúspěšných masových exekucích ještě rozrůstali. Připisuje se mu výrok : " Co si počnu? Čím více jich popravím, tím více se jich objeví."


V některých oblastech byla persekuce tak intenzivní a důkladná, že tu byli křtěnci skutečně vyhlazeni. V jiných oblastech, kde pronásledování tak důkladné nebylo, vedlo svědectví umučených k fenomenálnímu rozmachu hnutí. Vyvlastněni a životně ohroženi v jedné zemi, stěhovali se křtěnci do druhé v naději, že se zde v mizejících ostrovech svobody přece dočkají aspoň dočasné úlevy. Byla to však marná naděje. Nikam se jim nepodařilo uniknout. Jejich tažení Evropou vytyčovaly hořící hranice..


Taková je ona šedavá historie, jež tolik potřísnila dějiny státního křesťanství na evropském kontinentu. Oproti temnotě této dlouhé smrtonosné noci svítí křtěnecké "meteory" ještě zářivěji. Ta noc tyto meteory vyhladila, jejich světlo však nepohltila. Křtěnce zahubili, ale pravdu potlačit nedokázali. "Pravda je nesmrtelná".