Stát je tvořen společností, která je tvořena občany, z nichž někteří jsou členy církve. Stát musí uplatňovat své nároky vůči všem občanům. Jak řešit situace, kdy se státní a církevní nároky dostanou do konfliktu? V naší společnosti je tento problém minimalizován, prosadilo se pojetí americké ústavy, kdy stát vědomě rezignuje na náboženství svých občanů. Stát neočekává, že ho budou církve nějak podporovat, zaručuje náboženskou svobodu, dává možnost sdružovat se v církvích, které jsou si před zákonem rovny, pokud splní základní podmínky veřejného uznání. To je první problém, který je kritizován, protože je minimální počet členů stanoven na 5000 (poznámka vkladatele článku: v současné době je pro registraci stanoveno 300 dospělých členů, pro nárok na zvláštní práva jsou stanoveny ještě další podmínky). I státem neuznané církve mohou ve státě působit, ale z hlediska zákona s nimi stát nepočítá.

K napětí ale přesto docházet může, a to tam, kde interferují zájmy církve a společnosti: rodina, školství, výchova… I názorově neutrální stát může upřednostňovat řešení, která jsou v rozporu s přesvědčením církví: např. interrupce, imigrační předpisy (x církevní přesvědčení, že cizincům má být umožněna ochrana, asyl, takže církve někdy samy poskytují ochranu, o což se vedou diskuse, zda na to církve mají právo), přídavky na děti až od určité hranice příjmu (x rodina s dětmi je v každém případě přínosem pro společnost, všechny děti je třeba honorovat, všechny rodiny je musí vychovávat a živit, proto mají všechny právo na příspěvek – názor KDU-ČSL).

V každém státě panuje přesvědčení, že církve jsou ve státě ve subverzivní pozici. Stát nemůže u žádného občana zpochybnit náboženskou motivaci jeho jednání, pokud mu to nedokáže, že tomu tak není. Občan nemusí zdůvodňovat své rozhodnutí z náboženských důvodů. Opak mu musí být dokázán, což je velmi obtížné. Právo svobodného výkonu náboženského přesvědčení může být omezeno jen minimálně: při rušení společenského pořádku či mravnosti, veřejného zdraví, ohrožení práv a svobod druhých občanů a zvláště dětí. Vše musí být ale dokázáno, pozitivně nemůže soud (stát) stanovit nic.

Tradiční sporné oblasti vztahu církev-stát:

1) Financování církve ze státních zdrojů (není to odluka, pouze finanční odluka).
Do 18. stol. byly církve podporovány z veřejných zdrojů, tedy státem. Pak se ale obyvatelstvo promíchalo, požadoval se požadavek náboženské neutrality státní moci. Příjem státu je tvořen poplatníky, kteří jsou ale jen z části členy církví, tak proč by měli přispívat? Hledají se jiné možnosti:

a) církevní potřeby mají hradit jen občané, které jsou členy církví a využívají jejich služeb. Realizaci tohoto principu je možno řešit několika způsoby:
-svobodné církve – církve žijí výhradně z podpory svých členů, odmítají jakoukoli podporu z veřejných zdrojů.
-varianta církevní daně, je v různých zemích různá

b) církve jsou tvůrci kultury, chrání společnost před morální devastací, koná veřejně prospěšnou činnost, proto by měli přispívat i ti, kteří jejich služeb nevyužívají. Výhodou je dobrovolnost, nikdo asignovat nemusí. Kdo tak učiní, je zvýhodněn. Ale je zvýhodněn vůči ostatním, kteří pak sami musí pokrýt zbývající potřeby státu. Proto jsou oba tyto modely odmítány. Výhodou je také to, že sponzorem a asignátorem se může stát i ten, který není člen církve. Je několik možností:
-sponzorský model – dárce si to může odečíst z daně (u nás již možné).
-asignační model – každý účastník má svobodu cca 1% své daně asignovat, tedy zvolit si účel, na který jej věnuje. Pokud se nerozhodne, udělá to stát za něj.

c) přímý státní prostředek – komunisté to vyřešili tak, že to nazvali refundací znárodněného církevního majetku, tak to u nás dnes funguje dodnes. Od roku 1949 platil stát všechny platy církevních zaměstnanců, problém byl ovšem v tom, že se vzal k určitému datu určitý počet zaměstnanců, který se neměnil, takže nová místa si musí církev platit sama.

Existují ale aktivity církví, které jsou nepochybně sociálně prospěšné (charita, diakonie, školství). Ty by měly být financovány z veřejných zdrojů stejně jako podobné aktivity provozované kýmkoliv jiným. Dále jsou tu jakési kultovní aktivity, které souvisí s duchovní stránkou. Zde by bylo nejčistším modelem samofinancování.
Plně provedená odluka církví je např. v USA, i když ne vždy úplně do důsledku, lidé mají úlevy na daních. Ve Francii se toto řešení vztahu církve a státu na Alsasko-Lotrinsko, kde je církev státní. Kazatel musí mít povolení kázat od starosty města.

2) Otázky související s rodinou a manželstvím
Dnešní veřejná legislativa se těžko přizpůsobí katolickému učení, že manželství je nerozlučné. Čas od času se projeví návrhy na revizi rodinného práva, ale řeší se především ekonomické problémy, bezpodílové manželství, předmanželské smlouvy atd. Pak se řeší také morální aspekty, výchova dětí, ale nelze očekávat, že úpravy půjdou dále. Církev může akorát tlačit na to, aby se lidé přestali dětí zbavovat, ať už interrupcí či odložením do domova.

Principem uzavření manželství je konsensuální princip, souhlas dvou osob. Katolické círk. právo je také nutné, aby tento akt byl učiněn před tváří církve. Manželství ale neuzavírá kněz či diakon, ale manželé, církev je zde v pozici svědka. To je obrana proti tajným sňatkům, kdy si manželé vyjádřili souhlas někde v koutku. Konsensuální zásada má původ v římském právu, u Germánů či Arabů sňatky uzavírali za děti rodiče, bylo tu jakési majetkové vyrovnání. V naší kulturní oblasti se prosadil princip konsensuální, který má obrovskou výhodu: manželství nemůže nikdo rozvést, pouze manželé sami.

Předpokládá se ovšem, že tento konsensuální akt má proběhnout mezi dvěma lidmi odlišného pohlaví, protože jen oni mohou přirozeným způsobem přivést na svět potomstvo. Otázka je ovšem, zda by veřejnost nemohla uznat konsensuální svazek dvou osob téhož pohlaví jako plné manželství, požívající všech výhod. Ozývá se argument, že taková dvojice sice nemůže zplodit přirozenou cestou dítě, ale může se o to pokusit cestou umělého oplodnění či osvojením. Proč takovému svazku pak tedy nepřiznat všechna práva manželství? Jinou otázkou jsou hospodářské věci.

Otázkou tedy je: je schopnost plodit děti klíčovou věcí manželství, takže by bez ní manželství ztratilo svůj smysl? Katolická církev zaujímá ten postoj, že smyslem manželství je plození dětí. Proto připouští možnost rozvázání manželství, které je sice v pořádku, ale nesplnilo svůj účel v tom, že na svět nepřivedlo potomky. Biskup může také manželství rozvést, pokud se prokáže mezi manžely neschopnost pohlavního styku. Podmínkou manželství je tedy možnost zplození potomka. Zda se tak stane, je vedlejší, ale musí to být možné. Pro občanskou legislativu bude ovšem velmi obtížné stanovit, proč je odlišnost pohlaví potřebná pro manželství, navíc když sexualita už dávno není výhradní věcí manželského svazku. Na jedné straně pozorujeme velkou devalvaci rodiny, na druhé straně je tu snaha pozvednout svazek dvou osob téhož pohlaví právě na úroveň rodiny. V katolické theologii je o tom diskuse. B. Häring polemizoval právě s tradičním stanoviskem, že podmínkou manželství je schopnost zplodit děti. Došel ke stanovisku, že erotická láska má smysl v sobě samé, nikoliv jen v plození dětí.

3) Školství
Standartní situace u nás je ta, že školství je pod dohledem státu, musí být tedy světonázorově co nejneutrálnější, co nejméně závislé na ideologiích. To nevylučuje existenci škol církevních, ale aby mohly být uznány, musí splňovat určité vzdělávací standarty, které stanovuje stát. U nás je i možnost neškolního vzdělávání, ale musí být také splněny standarty, takže takové dítě je pravidelně kontrolováno. Stejně je to i s českými dětmi studujícími v cizině.

Princip neutrality státní školy však neřeší všechny problémy. Náboženství je také fenomén kulturní, je přítomen ve fyziognomii země. I děti ve školách je tedy potřeba vzdělat v těchto věcech. Poučení o fenoménu náboženství patří k všeobecné vzdělanosti, ale v jaké míře, v jaké formě, s jakou zaujatostí či nezaujatostí? Existuje v této věci něco jako objektivní informace? Takové informace se ale budou vztahovat i na jiná náboženství, dítě má právo dozvědět se i o islámu, buddhismu…

Jak může škola respektovat světonázorový pluralismus ve věcech etických? Každý má totiž právo na svou blbost. Prakticky neexistuje celospolečenský konsensus, o které by se škola mohla opřít, kromě trestných věcí. V řadě otázek ale neexistuje společenský konsens, učitel má právo na svůj názor, ale co jim má říkat? Bouřlivou diskusi u nás vyvolala např. otázka sexuální výchovy. Jak má učitel poučit děti v etických otázkách? Možná by bylo plausibilní, aby se o etickou výchovu ve školách starala církev a byl to předmět neznámkovaný, a to proto, že církev má poměrně soudržný systém etických principů, které vycházejí z dostupných pramenů, takže má zpětnou vazbu a je odsud kritizovatelná. Církev by zde mohla být na místě vhodnější než kdokoli jiný, protože má čeho se držet. Tyto normy žáci uznávat nemusí, ale jsou jasné.

Speciální problém je výuka náboženství jako takového. V tomto předmětu nejde o objektivní informace, ale o zaujaté svědectví s cílem přesvědčit. Je k tomu škola kompetentní, přísluší jí to? Jedním řešením je: Ne, do veřejné školy náboženství nepatří (USA, Francie), je to věc církví. Druhé řešení je podmíněně kladné: Za určitých okolností může škola tento předmět do svého programu zařadit. Musí však dodržet dvě podmínky: dobrovolnou účast, žáci nesmí být k výuce nuceni. U nás se musí děti, které o to mají zájem, přihlásit, zatímco např. v Německu děti, které o to nestojí, se musí z výuky odhlásit. Navíc škola nemluví do toho, podle čeho učitel náboženství učí, jakou má kvalifikaci, poskytuje vlastně pouze prostory. Obsah výuky je na církvi, škola se distancuje. Pod těmito podmínkami je pak výuku náboženství možno zařadit i do veřejné školy. U nás jsou obě tyto podmínky dodržovány, tam, kde se přihlásí patřičný počet dětí, musí škola umožnit výuku náboženství. Ozývají se námitky církve, že tato výuka patří do církve a ne do školy. Vyžaduje totiž jakési společenství, bohoslužebný kontext atd.