(152) Křest je nám svátostí počáteční. Poskytuje křtěnému příležitost vyznat, že zemřel spolu s Kristem (Ř 6,1–3). Ve většině sborů křtíme ty, kteří vyznávají svou víru. Křtíme ale i děti těch členů církve, kteří se spoléhají na Boží zaslíbení smlouvy a vyznávají svou víru na místě svých dětí. Vycházíme z toho, že křest dětí je velmi starou praxí církve, kde se stával analogií obřízky (Ko 2,11–13).

(153) Křest konáme na základě Kristova pověření (Mt 28,19–20; Mk 16,16). V textech Písma je křest podtržen jako výraz poslušnosti a začlenění do církve. Křest na znamení pokání a víry pečetí odpuštění hříchů a nový život v Kristu. Ten, kdo je pokřtěn, patří Kristu a může se oprávněně spoléhat na Kristovu pomoc a ochranu. Křtu předchází zřeknutí se zla a odevzdání se Bohu.

Tento článek bych nenapsal, kdybych k tomu nebyl vyzván přímo lidmi z Českobratrské církve evangelické. Hned po pádu komunistické vlády jsem totiž s drtivou většinou tehdejšího holešovického sboru tuto denominaci opustil. Domnívám se ale, že netrpím syndromem nevyrovnání se s původní denominací. (Tento syndrom je poměrně častý. Pokud někdo opustí třeba katolickou církev, bývá z něj někdy zarytý antikatolík. Pokud někdo opustí charismatický sbor, může se z něj stát zarytý anticharismatik.)

Pochopitelně nemohu psát mnoho o atmosféře v ČCE před druhou světovou válkou. Něco jsem sice věděl od vyprávění pamětníků, ale mé dojmy jsou velmi kusé. Jsem ročník 1949, a tak jsem mohl ČCE zakoušet a pozorovat jen po druhou polovinu minulého století.

Otázka modliteb za politiky je mezi (některými) křesťany stále živá. Před více než pěti lety jsem napsal článek „Modlitby za politiky“, v němž jsem se zamýšlel nad vztahem mezi Boží vládou a lidskými demokratickými volbami, tedy vlastně nad otázkou vztahu Boží svrchovanosti a svobodnou vůlí člověka. (Na vyžádání mohu článek zaslat.) Východiskem byly verše z Pavlova 2. listu Timoteovi: Především tedy prosím, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy a děkování za všechny lidi, za krále a za všechny ty, kdo jsou ve vysokém postavení, abychom mohli vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti. To je dobré a milé před Bohem, naším Zachráncem, který chce, aby byli všichni lidé zachráněni a přišli k poznání pravdy.

Někteří křesťané mají ovšem zmatek v otázce smyslu těchto modliteb i v otázce, do jaké míry se máme podřizovat „nadřízeným autoritám“ (viz Římanům 13:1: Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám, neboť není autority, leč od Boha.) Někdy z toho poněkud nešťastně vyvozují, že jakmile je nějaký politik jednou (demokraticky) zvolen, je nekritizovatelný. Ten, kdo ho neposlouchá, je ve vzpouře vůči Bohu.

Chtěl bych upozornit na jeden významný posun, který křesťané ne vždy reflektují. Pokud žijeme v demokratickém a právním státě, není nejvyšší autoritou prezident nebo král, a není jí ani předseda vlády. Nejvyšší autoritou je ústava – a pak zákony. Tak to ostatně deklarují i sami politici. Pokud jsou zvoleni do určité funkce, slibují právě věrnost ústavě a zavazují se, že budou ctít zákony.

V kostelích ruské pravoslavné církve přestanou znít modlitby za konstantinopolského patriarchu Bartoloměje, který přislíbil ukrajinské pravoslavné církvi autonomii znamenající ukončení podřízenosti ukrajinských diecézí Moskvě. Ruští církevní hodnostáři se také nezúčastní akcí pořádaných pod vedením konstantinopolského patriarchátu.

„V kritické situaci, kdy konstantinopolská strana prakticky odmítla řešit problém dialogem, je moskevský patriarchát nucen pozastavit modlitby za konstantinopolského patriarchu Bartoloměje,“ praví se v prohlášení ruské pravoslavné církve.

Prohlášení také varuje, že v případě dalšího ‚protikanonického‘ působení Konstantinopole na území ukrajinské pravoslavné církve moskevského patriarchátu, bude ruská církev nucena zcela zpřetrhat styky s Konstantinopolí, na kterou také padne „veškerá odpovědnost za tragické důsledky rozkolu“.

Pastor John MacArthur tvrdí, že evangelikálové jsou příliš zaujatí bojem za sociální spravedlnost a tento trend je pro evangelium hrozbou.

V příspěvku na webových stránkách Grace to You, MacArthur, pastor Grace Community Church v Sun Valley a prezident biblického semináře, slíbil, že v následující sérii článků se bude zabývat pojmem „sociální spravedlnost“.

Americký kazatel varuje, že zaměření evangelikálů na sociální spravedlnost vede k odklonu od evangelia.

„Nově objevená posedlost evangelikalismu pojmem „sociální spravedlnost“ je významným posunem – a jsem přesvědčen, že je to posun, který odvádí mnoho lidí, (včetně některých klíčových evangelikálních vůdců) od poselství evangelia. Jako u mnoha jiných hnutí a denominací předtím, má takový posun v duchovní oblasti katastrofální následky,“ napsal.

„V průběhu let jsem bojoval s řadou polemických nápadů, které ohrožují evangelium. Tato nedávná (a překvapivě náhlá) objížďka na cestě k „sociální spravedlnosti „je podle mého názoru nejnebezpečnější hrozbou,“ řekl.

Vězte, Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe... (Ž 100,3)

Úvod

Evangelikální křesťané žijí na začátku dvacátého prvního století v období historického přechodu. S tím, jak se západní kultura stále více odcizuje křesťanství, dochází k výraznému odklonu v chápání toho, co znamená být člověkem. Duch dnešní doby již vcelku nerozpoznává krásu Božího záměru pro lidský život a nedovede z ní mít potěšení. Mnozí popírají, že Bůh stvořil lidské bytosti pro svou slávu a že jeho dobrý záměr pro nás zahrnoval naše osobnostní i tělesné ztvárnění v mužské a ženské podobě. Lidská totožnost jako muže a běžně ženy není vnímána jako součást Božího nádherného plánu, ale spíše jako vyjádření vlastní volby jednotlivce. Cesta k plné a trvalé radosti skrze Boží dobrý plán pro jeho stvoření byla nahrazena cestou krátkozrakých alternativ, které dříve nebo později zničí lidský život a zneuctí Boha.

Sekulární duch naší doby představuje velkou výzvu pro křesťanskou církev. Ztratí církev Pána Ježíše Krista své biblické přesvědčení, srozumitelnost a odvahu a splyne s duchem tohoto světa? Anebo se bude držet slova života, nabere odvahu od Ježíše a bude bez bázně hlásat jeho cestu jako cestu života? Zachová si své jasné, opoziční svědectví vůči kultuře světa, který se řítí do zkázy?

Americký štatistický úrad (United States Census Bureau) odhaduje, že počet Američanov bielej pleti bude v nadchádzajúcich desaťročiach klesať (zo 199 miliónov v roku 2020 na 179 miliónov v roku 2060), zatiaľ čo celkový počet obyvateľov USA neustále porastie (tu).

Nedávna štúdia (tu) Inštitútu pre výskum náboženstva vo verejnom priestore (Public Religion Research Institute) venovaná stavu americkej demokracie sa okrem iných tém zamerala aj na tento trend. Štúdia si taktiež všímala náboženský aspekt tejto problematiky.

Spomedzi rôznych náboženských skupín sú bieli evanjelikálni protestanti jedineční v tom, v akom rozsahu vnímajú demografické zmeny ako negatívny vývoj pre USA. Viac než polovica (52%) bielych evanjelikálnych protestantov hovorí, že ak väčšina obyvateľov USA bude nebelošská, predstavuje to pre ich krajinu negatívum. Rovnaký názor naproti tomu zastáva 39% bielych protestantov z etablovaných cirkví, 32% katolíkov a 23% nábožensky nezaradených Američanov.

Podľa nedávnej štúdie, ktorú pre televíznu sieť ABC News a denník The Washington Postvypracovala spoločnosť Langer Research Associates (odkaz: tu), klesol v období medzi rokmi 2003 a 2017 percentuálny podiel evanjelikálov z celkového počtu obyvateľov USA z 21% na 13%. V tom istom období sa, naopak, zvýšil počet ľudí, ktorí sa nestotožňujú so žiadnym inštitucionalizovaným náboženstvom z 12% na 21%.

Tento dramatický pokles sa javí byť v protiklade k inej autoritatívnej štúdii o náboženskom profile USA, ktorý v roku 2015 vydala agentúra Pew Research Center na základe údajov zozbieraných v roku 2014 (odkaz: tu). Táto štúdia uvádza číslo 25,4%, čo predstavuje len mierny pokles oproti 26,3% v roku 2007.

Ako si však všíma blogger Gene Veith (odkaz: tu), štúdia ABC/Washington Post nemusí byť nutne nesprávna. Pracuje však so špecifickou definíciou evanjelikálneho kresťana. Navyše, ako píše Veith, do úvahy je potrebné vziať i ďalšie okolnosti.

33. týden / 13. - 19. srpna / Praha 4

Prezident italských baptistů Giovanni Paolo Arcidiacono se ve svém letním poselství ptá: „Jak se evropské státy starají o migranty? Jak dalece se státy sdílejí se svým bohatstvím s těmi, kteří žijí v podmínkách, ve kterých musejí riskovat svůj život? Jak jsou v evropských státech garantována lidská práva?“ Mezi jiným připomíná státy visegrádské skupiny, kteří jsou proti přijímání migrantů, včetně lidí, kteří jsou již na italské půdě. 

Modleme se za větší solidaritu církví a křesťanů u nás i v okolních post-komunistických zemích s lidmi vyhnanými ze svých domovů.

Před pár dny mi přišla pozvánka na festival UNITED do Vsetína. Když jsem pročítal program, pak mě napadlo, že je třeba zbourat dva mýty, které se kolem UNITED vznáší. Jednak že se jedná o hudební festival a jednak, že se jedná o festival pro mladé.

Hudby je na UNITED sice hodně, ale, myslím, že není moc masových křesťanských akcí tohoto typu, kde by bylo tolik seminářů, ale zároveň i workshopů, divadel, filmů, veřejných rozhovorů atd. I kdyby byl člověk na hudbu alergický a nechtěl na UNITED slyšet ani pípnutí, měl by co dělat, aby oběhl další – nehudební produkci. UNITED se rozhodl nejít pouze cestou hudby a dle mého je to dobře, jakkoli hudbu poslouchám rád. Několikrát jsem se setkal s postojem typu „já tam nejedu především za hudbou“. Asi není třeba dodávat, že dotyční jeli za kvalitním slovem a semináři. A toho se na UNITED dočkají. 

Knihu do té doby pro mne neznámého autora, americko-německého novináře Tuvi Tenenboma Všechny jejich lži jsem po prvních stránkách dále četl s jistou nostalgií. Před lety jsem v rámci Fulbright Scholar programu na University of California, Santa Barbara, měl možnost putovat po různých místech napříč USA a seznamovat se s různými podobami americké religiozity, což byla opravdu nezapomenutelná zkušenost, kdy člověk mohl na vlastní oči spatřit nejen věci známé, ale nahlédnout i do skromnějších a nenápadných podob náboženského života v kulturně pluralitní společnosti.

Tenenbomova kniha je rovněž cestopisem po Spojených státech. Její autor se však dostal do daleko větších zákoutí, o nichž ani řadový občan USA nemá tušení nebo se jim zdaleka vyhýbá. Postupně navštěvuje více než polovinu států USA s jediným cílem: poznat, jaká americká společnost opravdu je. Kniha pak je vlastně jakýmsi cestovním deníkem. Ovšem stejně jako mapu nenajdete tam ani data, zájemce si je musí vyvodit z událostí, které zmiňuje.

Lidé, kteří hovoří o podpoře tradiční rodiny, blábolí nesmysly – to, co mají na mysli (otec, matka, ale dětí jako smetí plus žádná práva pro homosexuály), je rodina extrémně netradiční, pouhý po několik generací trvající přechodný stav, první fáze rozkladu. Tradiční monogamní rodina je velká, mnohogenerační, je to ekonomická jednotka zajišťující své příslušníky v mládí i ve stáří, a kdo ji chce vidět, ať navštíví dejme tomu pákistánský venkov. 

Tradiční rodinu neobnovíme kázáním tradičních hodnot (normální způsob života se stává „hodnotou“ ve chvíli, kdy zanikl) ani bojem proti nemravným menšinám, ba ani manipulací s daňovým základem, nýbrž docela jednoduše zrušením starobních důchodů a povolením dětské práce (tedy pokud by i práce mezitím nedošla a hra na ni se nestala samoúčelem); tradiční rodina by se obnovila během jedné generace. 

V Praze se tuto sobotu uskutečnil další Den pro rodinu, jehož cílem bylo poděkovat a povzbudit rodiny, které každodenně pečují o své děti, a také upozornit na negativní společenské jevy, které na rodiny doléhají.

Vůbec poprvé se akce zúčastnil pomocný biskup olomoucké arcidiecéze Josef Nuzík, který zahájil ekumenickou modlitbu v kostele svatého Havla a účastníky doprovodil i při pochodu na Střelecký ostrov. Letos se průvod obešel bez blokád a sprostých obrázků, které k němu patřily v minulých letech.

Podle jedné z organizátorek Dne pro rodinu Jany Jochové to je proto, že událost organizátoři časově zařadili před termín Prague Pride: „Zatím jsme z ohlasů rádi, že jsme to takto udělali. Jsme rádi, že veřejnosti můžeme říkat, že rodina je stále máma, táta a děti, a že to říkáme zrovna v souvislosti s tím, kdy Prague Pride má taky téma rodina, kdy stejnopohlavní páry chtějí vychovávat děti a získávat je způsobem, který je pro křesťany eticky naprosto nepřijatelný.“

V reakci na Prague Pride prošel Prahou Pochod pro rodinu

V sobotu 4. srpna 2018 vyšel z Ovocného trhu přes Staroměstské náměstí až na Střelecký ostrov Pochod pro rodinu, který pořádala Jana Jochová z Aliance pro rodinu. Podnětem ke shromáždění, které se pořádá každoročně, je blížící se pochod hrdosti Prague Pride, kterého se zúčastní homosexuálové, asexuálové a jiné sexuální menšiny. Podle pořadatelů akce především homosexuálové narušují tradiční pojetí rodiny a s nově vznikající legislativou ji přímo staví mimo zákon.

Před pochodem na Ovocném trhu zaznělo několik projevů současných, bývalých a možná i budoucích politiků. Přítomen byl například Aleš Juchelka (ANO), ale přišel i Marek Benda z ODS, který citoval některé výroky svého otce z let 1987/88 o rodině.

Vyšlo nové číslo Zpravodaje Bratrské jednoty baptistů.

Časopis ve formátu PDF si můžete stáhnout z webu BJB

Odmítnutí ujmout se byť sebemenšího množství uprchlíků je symbol, který představuje mnohem horší urážku Krista než jakkoli kontroverzní divadelní představení.

Nedávno opět zaznělo z úst vrcholných politických představitelů naší země: nepřijmeme vůbec žádného uprchlíka, a to ani několik desítek, jak jsme o to byli požádáni. Všichni přitom víme, že přijetí nejen těch několika desítek, ale i několika tisíc migrantů by naši zemi nepoškodilo.

To odmítnutí byť i malé hrstky migrantů, jak bylo řečeno v jednom nedávném otřesném televizním duelu, má symbolický význam. To je pravda. Je třeba si uvědomit, co to symbolizuje, jakou zprávu o naší zemi tím světu posíláme.

Následující článek se ve zjednodušené podobě pokusí popsat posun křesťanských církví v náhledu na islám za dobu čtvrt století a naznačit čtyři hlavní důvody, proč k němu došlo.

Mešita v Teplicích – 1995

Na sklonku roku 1995 se starosta v Teplicích postavil pozitivně k návrhu jednoho z pravidelných pacientů tamních lázní. Občan Spojených arabských emirátů, který byl ochoten financovat výstavbu mešity, předložil na stůl hotový projekt, neboť podobné mešity sponzoroval již v řadě zemí. Radnice se domnívala, že by mešita v Teplicích zkvalitnila pobyt početné klientely z islámských zemí a celou akci navíc chtěla spojit se záměrem obnovit židovskou synagogu, která byla v roce 1939 vypálena nacisty. Mešita měla podle představ starosty přispět k image Teplic jako světových lázní, jakési „křižovatky kultur a porozumění“. Měla stát poblíž lázeňského komplexu, kde se každoročně léčí na 250 muslimů. V budově měly být i místnosti pro výuku angličtiny a arabštiny.

Brzy po zveřejní záměru však radnice obdržela dopis místní organizace Křesťanského společenství a místních náboženských obcí čtyř církví: Církve bratrské, Římskokatolické církve, Českobratrské církve evangelické a Církve československé husitské. V dopise bylo uvedeno:

Křesťané se často dělí na dvě části, a to většinou na:

(1) "Římskokatolíky" a "Protestanty"- podle narození;
(2) "Episkopály" (konformní) a "Svobodné církve" (nekonformní) - podle formy;
(3) "Znovuzrozené křesťany" a "Nominální křesťany" - podle zkušenosti;
(4) "Evangelikály" a "Liberály"- podle učení;
(5) "Charismatiky" nebo "Necharismatiky" - podle "mluvení v jazycích";
(6) "Křesťanské pracovníky na plný úvazek" nebo "Lidi se světským povoláním" - podle profese.

Mohou existovat i jiné způsoby dělení. Žádné z nich ale nemá nic společného s tím, proč Pán Ježíš přišel.

V poslední době se na mě jako na předsedu CB obrací znepokojení lidé – většinou členové naší církve s tím, že bychom se měli jako církev vyjádřit k nastalé politické situaci. Mnozí jsou znepokojeni tím, že dochází k postupnému otupování demokracie a plíživému odklonu od některých svobod, které jsme jako národ po roce 1989 nabyli. Hovoří se o tom, že církve údajně mlčeli při komunistickém puči v roce 1948 a že příliš nereagovali ani v roce 1968. Nevím, toto nedokážu posoudit, ale kladu si otázku, jak se k nastalé situaci postavit dnes.

Dle mého se církev nemá příliš vyjadřovat k politickému dění a to nikoli proto, že nemá co říct, ale proto, že z principu má být otevřená pro všechny hledající a to nezávisle na té které stranické příslušnosti.

Jiná otázka ale je, kde je ona mez, kdy už nelze mlčet, protože se za některými nepohodlnými lidmi začínají zavírat brány vězení, nebo když se začínají pošlapávat některé základní pojistky demokracie. Tak daleko ještě, myslím, nejsme, ale…

Istanbulská úmluva je nejobsáhlejší mezinárodní dohodou, která se jako nástroj mezinárodního práva stává pro signatářský stát závaznou na poli veřejného mezinárodního práva (hard law). Je založena na předpokladu, že násilí páchané na ženách je formou genderově podmíněného násilí. Toto násilí vůči ženám považuje za porušení lidských práv a formu diskriminace.

Poznámky k Istanbulské úmluvě (Jiří Šenkýř)

„Ježíšovo učení o ženě mění dějiny. Žena byla před Ježíšem něco jiného než po Něm. Ježíš přidává ženě na důstojnosti a klade ji na roveň muži, protože doceňuje první slova Stvořitele, který praví, že oba dva jsou „obrazem a podobou Boha“. Oba dva, nikoli muž a potom – trošičku níže – žena. Nikoli, oba dva! Samotný muž bez ženy po svém boku – ať již jako matky, sestry, manželky, spolupracovnice, přítelkyně – není obrazem Boha.“ (z kázání papeže Františka z 15. 6. 2018)

Křesťanství vylučuje diskriminaci ženy a násilí na ženě, i když v praxi se mohou takové věci stávat. Podle sv. Jana Pavla II. má žena dokonce větší důstojnost než muž, protože jako matka je spojena s dítětem, tak každá žena je v teologickém smyslu spojena se Synem Božím.  Žena počne a porodí Syna do světa, živí a chrání ho (podle Mulieris dignitatem). Žena – podle pověření, které dal Ježíš Marii z Magdaly – je poslána hlásat skutečnost, že Ježíš stále žije a je „živý v každém tvoru slávou svého vzkříšení“ ( Laudato si´).

Co můžeme slyšet?

1. Kresťan v súčasnom svete (sobota večer: 17:00)

2. Zákon a sloboda podľa Biblie (nedeľa ráno: 9:30)

3. Rodina pod paľbou (nedeľa večer: 17:00)

Vše proběhne ve dnech 8.-9.9.2018 v aule Střední zemědělské školy, ulice Sv. Čecha 1180 v Žatci.

Pořádá: Sbor Bratrské jednoty baptistů v Žatci, Lva Tolstého 1249, 438 01 Žatec, kaz.: Mgr. Stanislav Baláž, tel.: 415 740 451, bjb.zatec@tiscali.cz

Jak jsme se ocitli v určité denominaci? Zpravidla tak, že jsme se do ní narodili. Buď tělesně, jako děti rodičů, kteří byli členy určité denominace, nebo „duchovně“, když jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista na základě služby někoho, kdo byl v nějakém denominačním sboru – baptistickém, metodistickém, evangelickém či jakémkoli jiném. Mnohým z nás nedělá problémy přestoupit do jiné denominace, třeba při stěhování do jiného města, ale i z jiných důvodů. Problémy jsou pouze s denominacemi od sebe vzdálenějšími – evangelikál bude mít problémy stát se katolíkem, pravoslavným, ale i adventistou, a pochopitelně příslušníci těchto denominací budou asi mít problémy nalézt domov v některé z evangelikálních denominací. Ale můžeme se k sobě chovat slušně a vstřícně, že ano?

Člověk, který je neproblematicky členem určité denominace, ale může narazit na křesťana, který mu řekne, že členství v (jakékoli) denominaci je něco špatného, že Ježíš nepřišel založit žádné denominace, že v nebi nebudou katolíci, evangelíci nebo členové Křesťanských společenství či Apoštolské církve, ale jen křesťané, že denominace jsou „nebiblické“ atd. Čas od času zvítězí tento názor u větší skupiny křesťanů, kteří se ve jménu absolutní „nedenominačnosti“ od denominací oddělí a založí vlastní skupinku. Pokud jsou úspěšní, jejich skupinka roste, a po čase se z ní stane… denominace. (Nejedna současná denominace vznikla na základě odporu proti denominacím, ale do historického exkurzu se zde pouštět nechci.)

Někdy se autoři opakují a ani já nejsem výjimkou. Proto prosím o shovívavost. V poslední době se stalo módou, že se křesťani stále více vyjadřují k politice. I já jsem se tím nechal strhnout. Co mne však udivuje, že angažovaní křesťané na soudobé nešvary hledají výhradně politická řešení. Jakoby už Bůh neměl vše v ruce a církev to měla vyřešit za něho. Možná je to učením katolíků a charismatiků, že církev je Kristus a co neudělá církev, neudělá ani Kristus.

Písmo říká, že se máme především modlit za vládní představitele, abychom mohli žít klidným a zbožným životem v pokoji. Křesťanům se však již pouhý klidný a blahobytný život omrzel, chtějí být vidět, mít přímý vliv a něco znamenat, a tak se politicky angažují ve společnosti. Samotná angažovanost není nic špatného. Obávám se ale, že jim k tomu navíc chybí Boží povolání, zmocnění, znalosti, zkušenosti a prozíravost. Někteří se na sebe rozhodli svolat Boží soud, a tak se otevřeně staví proti vládní moci. Jiní soudy přivolávají schvalováním homosexuality a podobných vymožeností a ještě jiní mluví reálně o politických hrozbách, ale aktivně podporují strany, které tyto hrozby přinášejí a podporují. Jejich praxe je tedy obvykle neužitečná či přímo škodlivá.

Česká republika oznámila, že nepřijme žádné uprchlíky ze skupiny 450 lidí, kteří uvízli v rybářské lodi nedaleko italských břehů. Premiér Andrej Babiš i ministr zahraničí Jan Hamáček vzkázali, že Česko nevyhoví naléhavé žádosti Itálie a ani jednomu z migrantů nepomůže.

Vyjadřujeme své znepokojení nad tímto postojem české vlády a vnímáme jej jako projev nesolidarity k lidem v bezprostředním ohrožení i k partnerům v rámci evropského společenství. Svým zamítavým stanoviskem se Česká republika zpronevěřuje zásadám civilizovaného světa, k němuž se chce počítat, a který stojí mimo jiné na tradici a hodnotách křesťanské víry.

Již loni v létě se na nás obrátila Federace evangelických církví v Itálii s prosbou o spolupráci v situaci, kdy pro jejich zemi představují přes moře připlouvající migranti velké a bez podpory dalších evropských zemí jen obtížně unesitelné břemeno.

Jedna z věcí, která mě opravdu na Ježíši fascinuje je, že byl radikálně inkluzivní. Možná nám to nepřijde vůbec něčím zvláštní, ale prostý a jednoduchý fakt, že Ježíš měl mezi svými následovníky ženy, které byly ceněnou součástí jeho týmu, to bylo radikální. Tyto ženy podporovaly jeho službu, cestovaly s ním, a především se od něj učily (seděly u jeho nohou jako Marie).

V Ježíšově době rabíni obvykle žádné ženy ve svém týmu neměli, a co se týče vzdělání, jejich názor byl jasný. Rabín Eliezer například řekl v prvním století: Slova Tóry by měly raději shořet, než aby byly svěřeny ženě. Ženy byly redukovány do druhořadých občanů, které nesměly svědčit u soudu, mluvit k cizím lidem, bylo jim bráněno v uctívání Boha, jejich status byl jen těsně nad otroky. Už chápete, proč bylo Ježíšovo chování k ženám tolik radikální?

Ježíš byl inkluzivní jako nikdo před ním (není divu, že se ženy s nadšením přidávaly k církvi). Podobně Ježíš zahrnul do svého poselství a vztahů další odstrkované skupiny, jako třeba nemocné a malomocné. Přesto i Ježíš zažil moment, který v tomto radikálním zapojování odstrkovaných otevřel úplně nové dveře do nové budoucnosti. Byl to moment, kdy jeden člověk – jedna žena – prolomila ticho. Prolomení ticha vždy otevírá nové netušené možnosti a novou budoucnost. 

Práce se snaží zmapovat historické předchůdce, ve kterých mají kurzy své kořeny, jako je charismatické a skupinkové hnutí a popsat na nich zejména eklesiologii, christologii a pneumatologii Kurzů Alfa. Na základě těchto poznatků chce pak analyzovat i programové cíle kurzů, které mají ambici napomáhat k vytváření viditelné jednoty církve, která má, skrze jednotné svědectví, přispět k christianizaci jednotlivých národů, ve kterých se Kurzy Alfa pořádají. Součástí práce je i přehled kritických postřehů…

Tato studie byla obhájena jako diplomová práce z předmětu komparativní eklesiologie na katedře systematické teologie Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Autor: PharmDr. Mgr. Bc. Aleš Franc, Ph.D.

Dnes končíme s přednáškovou sérii Prolomit ticho, kde jsem se pět týdnů snažil ukázat důležitost odvahy. Je to proto, že kdykoliv ve správný čas prolomíme ticho, otevřeme dveře alternativní budoucnosti. Díky tomu může jediný a zcela obyčejný člověk změnit dějiny. Naše slova, naše skutky, naše modlitby, naše zastání – to vše může změnit chod událostí, a spustit lavinu změn, nebo to může vytvořit nenápadnou díru do zdi, která se zdá být neprolomitelná.

V sérii jsme se tedy podívali na roli křiku (nebo modliteb, chcete-li) utlačovaných, na vykoupení ze strachu bezvýznamnosti, na radikální výzvu, která Ježíšovi otevřela dveře ke službě pohanům, a na Ježíšovo povolání stát proti rozzlobenému davu. Dnes se podíváme dovnitř církve na prolomení církevního tlumiče.

Abych vám vysvětlil, o čem budu mluvit, povyprávím vám vzpomínku na jednoho člověka, který nás krátce v Elementu navštěvoval. Byla to mladá žena z USA, která sem do Hradce přijela vyučovat angličtinu. Protože byla křesťanka, někdo ji poradil, aby k nám začala chodit. Když sem přišla, zhrozila se. Ne, nevadilo ji, že se scházíme v kině, s hudbou ani hlasitostí taky neměla problém. Byla ale z církve, kde upřímně věří tomu, že by žádná žena neměla kázat, vyučovat a vést. Když přišla k nám, s hrůzou zjistila, že u nás tohle všechno ženy dělají. A že dokonce máme více žen, které kážou a vyučují, než mužů. A že v LeadTeamu Elementu je více žen než mužů. Bylo to pro ni velmi nemilé překvapení.