H. Nouwen v souvislosti s prací duchovních napsal: „Duchovní má neutuchající touhu dávat lidským životům smysl, ale shledává, že stojí na okraji dění a že je pouze neochotně připouštěn na místo, kde jsou činěna rozhodnutí. Je bolestivým paradoxem, že duchovní, který chce být středem lidských životů, se nachází na periferii a často marně prosí o vstup. Zdá se, že nikdy není v centru dění, tam, kde se tvoří plány a projednávají strategie. Vždycky to vypadá, jako kdyby se s několika plačícími ženami přicházel v nesprávnou dobu na nesprávná místa s nesprávnými lidmi, za městské zni, kde hostina již skončila. V nemocnicích, které jsou svědky prvního křiku člověka i jeho posledních slov, jsou duchovní nezřídka spíše tolerováni než vyžadováni. Ve vězeních, kde je bolestně pociťována lidská touha po osvobození a svobodě, se kaplan cítí jako provinilý přihlížející, jehož slova jen stěží obměkčí vedení věznice. Ve městech, kde si děti hrají mezi budovami a staří lidé umírají opuštěni a zapomenuti, nejsou protesty kněží brány příliš vážně a jejich požadavky visí ve vzduchu jako řečnické otázky. Mnohé kostely, které zdobí slova ohlašující spásu a nový život, jsou často společenským salónkem pro ty, kteří se ve starém životě cítí docela spokojeně a nechtějí dovolit slovům duchovních, aby proměnila jejich kamenná srdce ve výhně, kde meče mohou být překována na radlice a kopí na vinařské nože“. (Nouwen H., Zraněný ranhojič 94 – 95) Jinými slovy, je sám…

Výbor z ohromného množství dopisů reformátora Martina Luthera přináší nezvyklý pohled na člověka, kterého jsme náchylní chápat spíš jako instituci, a tak trochu i jako modlu. Listy plné empatie, pochopení, emocí a vášně mnohé čtenáře nepochybně překvapí.

Chlapík s břitkým jazykem

Martin Luther: Dopisy blízkým. Přel. Alexandr Flek, Pavel Moskala, Mikuláš Vymětal, Tomáš Živný, Biblion, Praha, 2017, 176 s.

Na mnoha kresbách a obrazech se německý teolog, reformátor, překladatel, literát, otec a manžel Martin Luther (1483–1546) tváří poněkud přísně. Kdyby nebylo zřejmé, že je to opravdu on, možná bychom si řekli, že jde o nějakého bohatého sedláka či knížete. Může připomínat i zápasníka po lítém boji anebo Římana jdoucího rozměřovat svět. Z výboru jeho osobní korespondence nazvaného Dopisy blízkým, který letošního roku vydal Biblion, je však patrné, že Luther byl člověk mnoha valérů, a hlavně – člověk z masa a kostí, postava, která nevypadla z románů ani perikop. Jeho literární talent a porozumění jazyku se odhalují i v přítomných dopisech, čitelných, jako by byly psány včera nebo předevčírem.

Výbor kratších textů, myšlenek a tezí protestantského teologa a církevního reformátora Martina Luthera je dobrá příležitost, jak nahlédnout do jeho jinak velmi obsáhlého díla. V abecedně řazeném lexikonu najdeme úvahy, které by mohly zaujmout i čtenáře bez zvláštního vztahu ke křesťanství.

Texty, které nezestárly

Martin Luther: Bůh je rozpálená pec plná lásky. Přel. Petr Gallus, Ondřej Kolář, Ondřej Macek, Jan Zámečník, Kalich, Praha, 2017, 120 s.

Představit čtenáři bez blízkého vztahu ke křesťanství dílo jednoho z největších církevních reformátorů Martina Luthera (1483‒1546) není snadné. Jeho práce, rozprostřená do mnoha desítek let, čítá v kritické Výmarské edici (Weimarer Ausgabe, WA) 127 knih, které se na zhruba 80 000 stranách zabývají snad vším, na co lze pomyslet. Najdeme tu teologii, filozofii, politiku, hospodářství, kázání, dopisy, deníky, poezii či překlady. Vedle jeho sebraných spisů existuje neuvěřitelné množství lutherské sekundární literatury v různých světových jazycích, kterou nemá běžný smrtelník už žádnou možnost učíst. Menší, atraktivní výběry z Lutherova díla jsou tedy dobrým počinem, který je s to ukázat hloubku jeho myšlení a podnítit ve čtenáři chuť prostudovat některé jeho spisy ve větší šíři a třebas i pod drobnohledem.

Ačkoliv svět hlásá, že z homosexuality neexistuje cesta ven, křesťané, kteří dřív patřili k LGBTQ komunitě, tvrdí opak. O svých zkušenostech vyprávějí v novém dokumentárním filmu Here’s My Heart (Tady je mé srdce).

Dokument zachycuje například příběh Brooklyn Wojo, která se ve dvanácti letech začala považovat za lesbu a v osmnácti za transgender. Její život se změnil, když přijala Krista a byla znovuzrozená. Další postavou je dvaadvacetiletá Kaya Brown. Deset let žila v homosexuálních vztazích a řešila svou genderovou identitu, než prožila mocné setkání s Ježíšem v babiččině obývacím pokoji. Vedle ní se v dokumentu objeví i Leacha Lusk, která byla lesbou devatenáct let, z toho dvanáct žila na ulici, dokud ji Bůh v roce 2015 nezbavil její touhy po ženách.

Film zpracovává i osudy mužů hlásících se k LGBTQ komunitě. Davon Johnson si užíval příležitostného homosexuálního sexu, holdoval alkoholu a večery trávil v klubech. Nakonec odevzdal svou sexuální identitu Ježíši, nyní je ženatý a slouží v církvi. Stejně tak Joshua Buchanan, který byl během svého studia na střední škole zmatený ohledně své sexuální identity a na univerzitě začal žít jako gay. Experimentoval s drogami, flámoval na večírcích a užíval si homosexuální vztahy, dokud mu nebylo v roce 2009 diagnostikováno HIV. Tehdy začal chodit do církve, setkal se s Bohem a přijal Ježíše. Jeho sexuální identita se změnila, a dokonce začal studoval na biblické škole obor zaměřený na chválu.

Když jsem chodíval na box, pak jsem si odnesl jedno boxerské pravidlo: Frajer jsi do první rány. Asi ho není třeba vysvětlovat. Pravda je, že boxovat s pytlem je jiné, než s živým člověkem. To druhé více bolí. Zmiňuji to nikoli proto, že bych si myslel, že jsme „frajeři“, ale že dopad toho, čemu a komu věříme, se ukáže, až budeme konfrontováni s ateismem, vírou v horoskopy, s něcismem, s odporem k organizovanému náboženství, odporem ke jménu Ježíš, s generací mileniálů nebo tzv. post-pravdivou dobou. Vzpomínám si na neskutečný pocit, když jsem obhájil svoji závěrečnou práci na VŠ, která se týkala Platonova dialogu Timaios a jeho srovnání s Genesis. Odcházel jsem s dvojkou, pocitem, že se mě nikdo nebude ptát, jakou jsem měl známku a hlavně že to, co jsem nastudoval, je pro život zcela nepoužitelné. Zároveň bych chtěl, aby se mi toto nestávalo jako křesťanovi. 

V této souvislosti si přečtěme jednu z rad zkušeného ďábla: Nejdůležitější je zabránit našemu pacientovi v činech. Pokud nic neudělá, může o své lítosti (a my bychom doplnili a čemkoli, třeba co slyšel v kostele) přemýšlet jak je mu libo. Ať se v tom to hovado válí, ať o tom napíše klidně i knihu. Ať dělá cokoli, hlavně nesmí začít jednat. Jeho zbožnost nám vůbec neublíží, pokud zůstane jen v jeho představách a pokud nepřipustíme, aby se dostala do jeho vůle. Čím častěji bude cítit a nejednat, tím méně pak dokáže vůbec jednat. Rady zkušeného ďábla

Přední američtí evangelikální vůdcové zaslali dopis prezidentu Trumpovi, v němž žádají jednoznačné odsouzení hnutí tzv. alternativní pravice (alt-right). Jeho text začal po srpnových tragických nepokojích ve Virginii vznikat na půdě největší evangelikální (a vůbec protestantské) denominace ve Spojených státech – Jižní baptistické konvence (SBC). Text inicioval známý (a kontroverzní) černošský pastor Dwight McKissic spolu s děkanem Southeastern Baptist Theological Seminary Keithem Whitfieldem a podpořili jej i současný a minulý prezident SBC (Steve Gaines a Fred Luter).

Dokument se začal šířit i za hranicemi samotné SBC, a tak mezi jeho prvními signatáři nalezneme čtyři desítky jmen významných představitelů konzervativního protestantismu v Americe napříč denominacemi. Jsou mez nimi i teleevangelisté T. D. Jakes a Paula Whiteová (označovaná jako Trumpův „osobní pastor“) nebo Samuel Rodriguez, který vystupoval při prezidentově inauguraci, a další. Dopis, který mezi nimi původně koloval neveřejně, je nyní přístupný na Internetu a přibývají pod ním další podpisy. Jako první na jeho existenci upozornilo CNN.

Kazatelka Jenni Entrican se stala novou předsedkyní Evropské federace baptistů (EBF). Jenni, bývalá předsedkyně Baptistického svazu Velké Británie, se stala druhou ženou, která převzala tuto roli od jejího zavedení, a to na výročním koncilu EBF v arménském Jerevanu.

V roce 2015 byla Jenni zvolena místopředsedkyní EBF.

"Za poslední dva roky jsem jako místopředsedkyně jsem mohla cestovat do řady zemí v Evropě a na Středním východě a poznat, jak baptisté žijí svou víru za různých okolností," řekla Jenni.

"Cítím se velice poctěna, že jsem se mohla z Boží milosti ujmout tohoto předsednictví. Doufám, že budu moci povzbuzovat a podporovat naše sestry a bratry v EBF."

"Velmi prosím o vaše modlitby za mě, abych mohla naplnit tuto roli."

„Někteří lidé mají stále pocit, že se jim ubližuje, a přitom mají největší možnost projevu hlasu,“ řekl v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz kardinál Dominik Duka. Dovysvětlil svůj čtvrteční projev ve Staré Boleslavi při příležitosti státního svátku, ve kterém mluvil o umlčované většině. Podle kardinála šlo o výzvu k vyšší volební účasti.

Lidé se podle kardinála mylně domnívají, že jsou bezmocní nebo že jich je málo. Kardinál upozornil na to, že pokud lidé nejdou k volbám, nemusejí politici nic dělat a dělají jen to, co chtějí a co je napadne.

„Naši naději vidím v tom, že nám volby pomohou prosadit umlčovanou většinu,“ řekl kardinál a dovolával se demokracie bez přívlastků. „Jen tak nebude většina manipulována a ovládána rozmary některých menšin,“ poznamenal Duka, aniž by konkretizoval, jaké menšiny má na mysli. Svůj projev rozvedl v rozhovoru pro sever iROZHLAS.cz.

Kardinál Dominik Duka během mše u příležitosti Národní svatováclavské poutě ve Staré Boleslavi prohlásil, že volby pomohou prosadit umlčovanou většinu. Jen tak podle jeho slov nebude většina manipulována a ovládána rozmary některých menšin.

O tom, o jakou „umlčovanou“ většinu jde a které menšiny měl Duka na mysli, můžeme jen spekulovat, neboť svá tajnosnubná tvrzení nerozvedl. Stejně tak nám nezbývá než spekulovat o tom, v čem konkrétně „rozmary některých menšin“ u nás manipulují většinu. A také o tom, jak a v čem je většina „umlčována“.

Pokud měl konzervativní kardinál na mysli kupříkladu menšiny sexuální, většina české společnosti se k nim staví velmi liberálně, jak ukazují průzkumy veřejného mínění. Kardinál tedy asi nemyslel, že by se měl ve volbách prosadit názor této „mlčící“ většiny.

Ve Staré Boleslavi, jako každoročně, proběhl rituál, na kterém se víc, než jindy během roku ukazuje snaha o těsné propojení římskokatolické církve a státu. Bývá označován jako národní pouť. 

Týká se spíše legendární postavy knížete Václava, který je z nejasných náboženských důvodů označován za mučedníka – ani legendy nepotvrzují, že by byl umučen pro víru – a který byl po staletí pokládán za dědice České země. Od vrcholného středověku pak přímo za pravého nositele královské koruny pode něj nazvané, již jaksi propůjčuje svým historickým nástupcům v čele království a později státního útvaru Koruny české. 

Dominik Duka jako pražský arcibiskup a tradičně i český primas se v kázání ke knížeti a údajnému mučedníku odhodlaně hlásí. Víme, co vše se historicky Václavem odůvodňovalo. U jeho tehdejší sochy na dnešní Václavském náměstí se sešlo velké shromáždění v revolučním roce 1948 a sloužila se tam překvapivě pravoslavná liturgie. Tamtéž proběhla v týdnu od 20. listopadu 1989 každodenní mohutná shromáždění, která položila autoritářský režim.

Zároveň se václavské tradice dovolával Protektorát Čechy a Morava. Německý státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank rozhodl o udělování Čestného štítu Protektorátu Čechy a Morava s orlicí svatého Václava. Všemi jeho třemi stupni bylo vyznamenáno v létech 1944 a 1945 celkem 930 osob za „věrnou službu říši“, jak se při prvním vyznamenání vyslovil Frank. I dnes se s oblibou Václava dovolávají kulturní a političtí dědici této tradice.

Stalo se v časech dávných, že došlo ke krváku, z něhož se pak stal určitý zlomový moment českých dějin. Pražský arcibiskup celkem logicky ve svém výročním kázání při oslavě 28. září začíná krví. Ovšem dodejme, i když víme, že to zní tvrdě – zavražděnost není žádná zásluha. Václav měl prostě jiný politický názor, na svou dobu spíše intelektuálský, než jeho pragmatičtější bratr, který se chtěl prosadit a nastolit perspektivnější politiku. Machiavelli by se zaradoval, já ne. Jestliže neopomineme, že byl Václav prosazován jako mučedník, který měl posloužit sakralizaci českého státu, resp. jeho hlavy, můžeme sice pochopit dobovou mentalitu, ale ještě s ní nemusíme souhlasit. A tak dodejme, že „pro to prolití krve“ se nestal Václav dědicem, nýbrž nebožtíkem. 

Pokud D. Duka hned nato tvrdí, že se stal Václav „světcem z vůle lidu“, vypadá to, že ne z boží vůle. Jak se však toto tvrzení slučuje s tím, že bylo hlavně Boleslavovým pragmatickým zájmem, aby tu byl národní světec? Zdá se, že bez ohledu na přesnost  se Duka snaží vnuknout posluchačům myšlenku, že pro dávné Čechy byl Václav „jejich kůň“, takže stačí dodat, že když Václavův bratr bratrovrah po spáchání zločinu ustavil úctu ke své oběti, posílil sepětí státu a církve, po němž D. Duka pofňukává. 

Výročí 500 let reformace 1517 - 2017

Pražský sbor Luterské evangelické církve a. v. zve na komponovaný pořad: Martin Luther: 95 tezí

Úterý 31. 10. 2017 od 18:00 hod.

Dne 11. srpna 2017 byl papeži Františkovi doručen pětadvacetistránkový list podepsaný čtyřiceti katolickými duchovními a laickými akademiky. Protože od Svatého otce nepřišla žádná odpověď, byl text dnes, tj. 24. září na svátek blahoslavené Panny Marie de Mercede a Panny Marie Walsinghamské, zveřejněn. Pod listem, k němuž se mohou připojit další signatáři, je nyní 62 podpisů duchovních i laiků z 20 zemí, kteří zastupují i další, jimž se nedostává nezbytné svobody projevu. [1]

V latině se dokument nazývá Correctio filialis de haeresibus propagatis („Synovské napomenutí z důvodu šíření bludů“). Konstatuje, že papež svou apoštolskou exhortací Amoris laetita a dalšími souvisejícími slovy, skutky a nečinností prakticky prosazoval 7 heretických postojů týkajících se manželství, mravního života a přijímání svátostí a způsobil šíření těchto heretických názorů v Katolické církvi. Signatáři těchto sedm bludů popisují v latině, oficiálním jazyce Církve.

Dnes (21. září 2017) odpoledne Koncil Evropské baptistické federace zvolil nové představitele EBF: Jenni Entricanová (Velká Británie) jako předsedkyně a Meego Remmel (Estonsko) jako místopředseda. Otniel Bunaciu (Rumunsko) byl zvolen předsedou Komise pro teologii a vzdělávání. Ingeborg Janssenová (Nizozemí) a Cesar Sotomayor (Rakousko) byli zvoleni jako další členové Rady.
Jsme vděční za všechny z nich a modlíme se za Boží moudrost a požehnání.

Veřejná facebooková skupina EBF

Bývalá učitelka Jenni Entricanová byla po teologickém studiu na Bristol Baptist College v roce 2004 ordinována ke kazatelské službě. V letech 2015-16 působila jako předsedkyně Britské baptistické jednoty. V roce 2015 byla zvolena místopředsedkyní Evropské baptistické federace.

Ve Spojených státech ubývá protestantů i evangelikálů. Baptisty na pozici nejpočetněji zastoupené denominace vystřídali římští katolíci. Přibývá rovněž buddhistů, muslimů a hinduistů. Početná zůstává i populace židovského vyznání.

V nedávných dnech byla publikována podrobná zpráva washingtonského Výzkumného ústavu veřejné religiozity (Public Religion Research Institute) o změnách náboženské příslušnosti v USA. Náboženství zde vykazovalo dlouhodobě odlišnou pozici ve veřejném životě ve srovnání s Evropou a jejími tendencemi. 

Zpráva konstatuje, že původní nositelé křesťanství v dnešních Spojených státech, bílí Američané, tvoří dnes menšinu obyvatelstva, konkrétně třiačtyřicet procent. Před čtyřiceti lety přitom bílí křesťané tvořili ještě čtyři pětiny amerického obyvatelstva. 

V sobotu 23. září má podle některých křesťanů a na křesťanství navazujících esoteriků nastat „znamení na nebi“, o němž hovoří Bible v knize Zjevení Janovo: „A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy.“ Na podporu očekávání, že datum 23. září je pro křesťany skutečně významné, založili američtí evangelikálové internetovou stránku „Znamení na nebi 2017“, na níž kombinují křesťanskou astrologii, doslovný výklad Bible a očekávání brzkého druhého Kristova příchodu.

Pravděpodobně této astrologické spekulace se chopil slovenský evangelikální křesťan Sergej Miháľ, autor knihy „Vytržení“ (česky 2016) a žádaný církevní řečník na téma druhého Kristova příchodu. Byl například spolu se starším sboru Apoštolské církve v Havířově Pavlem Bubíkem hlavním řečníkem konference „Vytržení“, která se 9. září 2017 konala v Brně. Miháľ tak mezi české evangelikály s úspěchem šíří dispenzacionalismus Johna Nelsona Darbyho (1800–1882). Tento výklad „křesťanských dějin spásy“ je běžně přijímán ve Spojených státech, ale v evropském evangelikálním prostředí je dosud spíše okrajový. Druhý Kristův příchod si dispezacionalisté představují tak, že Kristus nejprve „vytrhne“ křesťany z tohoto světa na nebe, po tomto vytržení bude svět ještě nějakou dobu (nejčastěji sedm let) zmítán zmatky a násilím a po tomto období Kristus nastolí milénium (tisíciletou říši). Miháľ se vyhýbá předpovědi, kdy toto vytržení nastane, ale trvá na tom, že je velmi blízké. Tuto blízkost má prokazovat také znamení na nebi, jež nastane 23. září.[1]

Nevyřešené problémy – ekumenické odpovědi. Od disputace k dialogu. Kritické poznámky ke zmizelé kultuře sporu z období reformace a k moderní kultuře dialogu

Když jsem v roce 1948 studoval v Göttingen, byla ještě u moci generace církevních bojovníků. Hans-Joachim Iwand a Ernst Wolf vyučovali „reformační teologii“. Učili jsme se teologii v konfliktním duchu Barmenského teologického prohlášení, které vydala Vyznavačská církev roku 1934: „Vyznáváme“ a „zavrhujeme“. Pokud vím, mezi nacionálněsocialistickými „Německými křesťany“ a Vyznavačskou církví nedošlo k žádným rozhovorům.

Mnozí příslušníci mé generace chtěli hranice této interně církevní teologie prolomit a pokusit se o teologii tváří ke světu, jak řekl Johann Baptist Metz. Svými návrhy „politické teologie“ jsme se tak dostali do konfliktu s politickými ideologiemi světa. Vzhledem ke konkrétní krizové situaci bylo nutno zahájit konfrontační dialog. V 60. letech se uskutečnily křesťansko-marxistické rozhovory v Salzburgu, Herrenchiemsee a Mariánských lázních, organizované katolickou Mezinárodní Pavlovou společností (Internationale Paulusgesellschaft): „Pokud nebudeme teď spolu mluvit, budeme jednou na sebe střílet.“ Vnější situace světa, rozděleného studenou válkou, vyžadovala dialog. Byl to dialog nebezpečný – všichni českoslovenští účastníci našeho jednání byli po srpnu 1968 pronásledováni. Jiný druh dialogu byl nutný vzhledem k situaci „po Osvětimi“. V rozhovoru mezi židy a křesťany šlo o překonání staletého křesťanského antijudaismu. Tento dialog byl zahájen americkými konferencemi na téma holocaustu, pokračoval na evangelických církevních setkáních a katolických dnech a vedl k prohlášením obou německých církví o trvalém vyvolení Izraele.

Každá cesta má dva břehy

Mnoho diskusí se dnes vede ohledně doktríny vytržení. Vzhledem k agresivnímu nástupu amerického neocharismatického postmilénialismu, zastávaného stoupenci NAR, kterého se uchopili i čeští charismatici, očekávající proměnu společnosti (rozuměj ustanovení Božího království na zemi), je logické, že se vytváří i protitlak. Každý extrém totiž vede k dalšímu extrému a každá krajní, heterodoxní pozice, záhy vede k přepólování do další krajnosti. Není divu, že po sérii knih a článků od lidí jako Alan Vincent, Reinhard Bonnke nebo Bill Johnson, nesoucí ideu „Království nyní“, přichází i radikální mutace premiléniálního futurismu (dispenzaciona­lismu), podle něhož církev během krátké chvíle vyklidí pole celosvětového dění a zmizí do oblak. Jde tedy o naprostý protiklad.

Je příznačné, že oba zradikalizované systémy nemají mnoho společného s postmilénialismem a dispenzacionalismem evangelikálů 19. století. Jedná se o jejich zdivočelou karikaturu. Rád bych předeslal, že nejsem eschatologicky vyhraněným autorem. Všechny eschatologické systémy podle mne obsahují mnoho pravd a zajímavých postřehů. Souhlasím s Dr. Martynem Lloyd-Jonesem, že je krajně problematické z Bible vyčíst jednoznačné stanovisko ohledně konkrétní možnosti bezezbytku zaujmout jeden z těchto systémů. To ovšem neznamená, že bychom měli přijímat extrémy, které například tvrdí, že povstane skupina vítězů ve formě Jóelovy armády, kteří zničí své nepřátele a násilím ustaví Boží království a umožní Kristu návrat. Stejný extrém je však tvrdit, že mezi 23. zářím 2017 a rokem 2024 dojde k vytržení na základě proměnlivého postavení planet a jejich duchovní symboliky. Takové výklady zcela ignorují skutečnost, že sám Ježíš neznal datum svého příchodu (Mk 13,32) a svým učedníkům sdělil, že není jejich věcí ani spekulovat o konkrétních dobách budoucí obnovy Izraele (Sk 1,7).

Přijato Obecným presbyteriem Assemblies of God dne 1 až 3 srpna, 2015

Rostoucí popularitě reformované teologie se dostává vzrůstající pozornosti mezi mladšími služebníky a studenty současného evagelikalismu v USA i v zahraničí. Láska k Písmu a teologii, doprovázená zaujetím pro Krista a jeho dílo, jsou na jedné straně velkým povzbuzením. Na druhé straně existují i určité obavy, že překotným přijetím reformované teologie někteří křesťané s wesleyánsko-arminianským pozadím si nemusí být dostatečně vědomi zásadních rozdílů mezi těmito tradicemi.

Ve skutečnosti existuje trvalá filozofická debata o rovnováze mezi boží svrchovaností a lidskou zodpovědností, která provází tuto diskusi. V jednom extrému se zde Bůh, osud nebo nějaká další síla prohlašuje jediným aktivním činitelem ve vesmíru s lidmi, kteří se chovají jako bezmocné subjekty. Na druhé straně se tvrdí, že lidstvo může činit cokoliv se mu zachce a neodpovídá žádné nezbytné vyšší moci, která zde ve skutečnosti ani nemusí být. Křesťanství správně odmítá oba extrémy jako nebiblické. Současně upřímní křesťané prosazují odlišné koncepty rovnováhy mezi Božím svrchovaným rozhodnutím a odpovědností člověka. Nyní v protestantismu existují dvě hlavní pozice, které se obecně označují jako reformovaná a arminiánská teologie.

Tímto vyjadřuji lítost nad tónem, kterého jsem použil ve své nedávno publikované recenzi knihy Vytržení od Sergeje Miháľa. Vlídnost a chápavost, s jakou mne někteří z mých čtenářů na tento přešlap upozornili, mi nedovoluje nechat jej bez omluvy. Omlouvám se tedy, že jsem nadmírou sarkasmu a nediplomatickou úsečností svých závěrů znepokojil čtenáře, kteří by jinak nalezni v recenzi větší užitek. Tento tón jsem nezvolil v afektu, nýbrž plánovitě, protože jsem knihu Vytržení shledal silně problematickou nejen po biblicko teologické, ale především po věcné stránce. Neodhadl jsem však dopad, jaký tato recenze bude mít. Obvyklou nízkou návštěvnost tohoto blogu vystřídal náhlý příval publika, které si žádalo prezentabilnější styl. Proto se těm, kdo břitkostí mého pera utrpěli, omlouvám. Snad jsem se nechal příliš inspirovat bloggery jako jsou Ben Stanhope nebo Jim West, kteří podobnou nadílku servírují svým oponentům běžně. Zde to ale takto být nemělo a já proto volám „pardon“.

Zároveň musím plně a bez výjimky trvat na věcném obsahu inkriminované recenze. Zdá se, že jistá ne zcela zanedbatelná část čtenářů i po jejím přečtení stále trvá na validitě toho, co se v knize Vytržení prezentuje a mou recenzi pokládá za jakousi formu satanského odporu brzkému Pánovu příchodu. To pokládám za frustrující a nešťastné. Vedle méně či ještě méně důvtipné ad hominem dehonestace mé nezištné práce a kromě zpochybnění mé duchovní a morální kompetence recenzovat nová zjevení jsem nezaznamenal žádnou konstruktivní odpověď. Ó kdybyste byli alespoň vtipní, milí mí odpůrci, jako ta zvířata v diskusích na ČSFD, mohli jsme se pobavit. Takhle jsem měl jen pokušení pokračovat stylem původního textu, neboť jsem seznal, že jsem svým písemným projevem namíchl nejen usebrané intelektuály. Jednu poučnou diskusi naleznete pod samotnou recenzí, druhou na Facebooku pod tímto odkazem nebo zde ve verzi z 9.9.2017.

Z více než šedesáti bodů jednání pražského zastupitelstva 14. září 2017 se nejdéle probírala obnova mariánského sloupu, kterou podporovatelé označovali za akt smíření. Jak však ukázala debata zastupitelů, sloup společnost spíše rozděluje. Obnoven nebude.

Symbol ponížení a hanby, nesvobody a rekatolizace, totality a genocidy českých protestantů, znělo z jednoho tábora. Symbol smíření a dialogu, způsob, jak uniknout hříchu a krásná barokní památka, říkali druzí. 

Hlasování o požadavku obnovit mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí předcházela téměř tříhodinová debata. V červnu odbor výstavby městské části Praha 1 povolil znovuvztyčení sloupu bez stavebního povolení s tím, že jde o osazení výtvarného díla na sokl. 

„Mladý muž, cením si vaše slová, ale musíte si uvedomiť, že väčšina homosexuálov sú nebezpeční predátori.”

Práve som dohovoril o skúsenosti s príťažlivosťou k osobám s rovnakým pohlavím v kostole v srdci Wisconsinu, keď po službách prišiel za mnou postarší muž a toto boli jeho prvé slová, ktoré mu vyšli z úst.

Bol som zaskočený a požiadal som ho o objasnenie. Ukázalo sa, že keď bol v armáde, tak mu jeden homosexuál dával návrhy, a to spôsobilo, že teraz sú preňho všetci homosexuáli agresívni a nebezpeční. Jeho celý pohľad na homosexuálov bol vystavaný na jedinej skúsenosti — a strachu.

Aj ja mám strach, ale mám strach z toho, že homofóbia je už príliš rozšírená, a to nielen v spoločnosti, ale aj v cirkvi. Niektorí by mohli poukázať na slovo homofóbia, ktoré som použil. Niekedy môže byť používané ako politicky nabitý termín na umlčanie akéhokoľvek odporu voči homosexualite. Toto však nie je presná definícia tohto slova.

Slova homofóbia znamená strach z homosexuality, lepšie povedané z homosexuálov. A hoci to nie je to isté ako láskavá, biblická opozícia voči určitému správaniu a viere, tento postoj založený na strachu často vedie k neužitočným stereotypom, predsudkom a dokonca ku krutému týraniu.

Takže poďme veci nazývať pravými menami. Homofóbia existuje a v cirkvi nemá miesto.

Za hurikán Harvey mohou homosexuálové. Tvrdí to zástupci amerických evangelikálů. Podle nich je homosexualita důvěryhodnější příčinou katastrofy, která postihla pobřeží Mexického zálivu, než klimatické změny.

„Toto je poselství, které pán Ježíš Kristus vysílá právě teď do Ameriky,“ pravil pastor  Orthodoxní presbyterní církve Kevin Swanson ve svém rozhlasovém pořadu s tím, že pokud nebudou Američané činit pokání, všichni zahynou.