Každý rok se mě lidé ptají, co si o tomto pochody myslím a každý rok se mi moc o této tématice nechce psát, protože vím, jaké budí otázka homosexuality emoce. Jakkoli se zastánci tohoto pochodu snaží mluvit o tom, že jsou tolerantní, jejich reakce na sociálních sítích jsou hodně drsné a velmi často o nějaké toleranci nemůže být ani řeč. Zároveň tolerantní někdy není ani druhá strana. Asi nám spolu nějak nejde mluvit...

Problém je možná v tom, co si pod slovem tolerance představujeme. A zde vidím první problém. Slovo tolerance zaměňujeme za souhlas.  Jenže toto je nesprávné pochopení. Tolerantní mohu být jen tehdy, když s něčím nesouhlasím. V Bibli, z které se snažím při formulaci svého světonázoru vycházet, vidím, že praktikovaná homosexualita se míjí Božím plánem. Respektuji, že jsou křesťané, kteří došli při četbě Písma k jiným závěrům a to, o co se snažím, je tolerovat je, jakkoli s jejich závěry nesouhlasím. Stejné pak ale očekávám já od nich. Respektuji, že jsou nekřesťané, kteří na tuto věc mají jiný pohled a nijak mě to nevede k tomu, abych je začal nesnášet. Zároveň ale, to, že mám na tuto oblast konzervativní názor, absolutně neznamená, že jsem „homofob“. Prostě jen nesouhlasím, vidím věc jinak a komunikuji to i ve sboru a církvi, kde působím.

Chtěl bych touto cestou zareagovat na článeček ze Zápasu o duši 129 s názvem Není jiné evangelium. Podotýkám, že mezi kalvinisty mám jinak spoustu dobrých známých i přátel, ale v tomto případě se mi už trochu otvírala kudla v kapse.

Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. (Ř 10,9)

Rád bych na prvním místě vyjasnil, že pokud jde o evangelium, jsem taktéž poměrně „netolerantní“, a ještě to drze přiznám. Protože tady jde o život – a to o ten věčný.

Nesmím k němu nic přidávat, vždyť apoštol Pavel říká, že i když se k tomu přidá prosté „no a navíc se ještě musíte nechat obřezat“, ruší se tím základní myšlenka spasení jedině z milosti. A nesmím z něho ani nic ubírat. Třeba dneska se nám tam moc nehodí pokání, protože „Ježíš tě miluje a má plán pro tvůj život“ zní líp bez toho otravného „ale musíš udělat pokání a začít ho poslouchat“ – a pokud ne, je tam ještě otravnější doložka o soudu a věčném trestu.

A vlastně právě proto u čtení tohoto článečku ze ZoDu švýcarská kudla v mojí kapse poněkud poskakovala.

První čtení: 1 Korintským 3,16 - 17: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.“

Druhé čtení: Jan 4,19 - 24: „Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!" Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají."

Čtení ke kázání: Ž 15,1 - 5: Žalm Davidův. "Hospodine, kdo smí pobývat v tvém stanu, kdo smí bydlet na tvé svaté hoře? Ten, kdo žije bezúhonně, ten, kdo jedná spravedlivě, ten, kdo ze srdce zastává pravdu, nemá pomlouvačný jazyk, druhému nedělá nic zlého, na svého druha nekydá hanu, pohrdá tím, kdo je hoden zavržení, váží si těch, kdo se bojí Hospodina, nemění, co odpřisáhl, byť i ke své škodě, nepůjčuje na lichvářský úrok, nedá se podplatit proti nevinnému. Ten, kdo takto jedná, nikdy se nezhroutí.“

Právě vychází historicky první číslo Zpravodaje baptistických sborů, časopisu iniciovaného uskupením Sítě víry.

Číslo si můžete stáhnout zde: Zpravodaj 01/2017. Časopis je určen pro četbu v elektronické podobě a je nastaven tak, aby se pro pohodlné čtení otevřel na celé obrazovce (zobrazení na celou obrazovku je možné na začátku také vypnout).

Podobu časopisu určenou pro tisk si můžete stáhnout zde: Zpravodaj 01/2017 – tisk. Tiskovou verzi stačí vytisknout jako oboustranný tisk na A4 s volbou „Převracet stránky“. Po vytisknutí budete mít časopis ve formě brožurky (formát A5).

Před několika staletími se v Evropě vedly kruté náboženské války. V dobách reformace byli lidé ochotni se zabíjet pro jiné porozumění tomu, co se děje při Večeři Páně. Nedokážu si představit, jak se musel Pán Ježíš cítit. Vždyť ustanovil svou Večeři jako znamení jednoty svých následovníků. Kdybychom šli ještě dále do minulosti, museli bychom konstatovat, že ve jménu Božích pravd docházelo k vyvražďování velkých skupin obyvatelstva. Vyvražďování katarů či albigenských se svým rozsahem rovnalo etnickým čistkám, ne-li přímo genocidě.

Aby člověk odsoudil jinověrce k smrti, musí si být naprosto jist, že má pravdu a že jinověrec se mýlí, případně že zaujímá tak hříšný postoj, že je hoden nejvyššího trestu. Na světě začalo být nesrovnatelně příjemněji a bezpečněji, když si lidé připustili, že jejich poznání může být částečné (ostatně Písmo na to upozorňovalo zcela jednoznačně a srozumitelně) a že řešení náboženských rozdílů pomoci řemdichu či kulometu opravdu nemůže oslavit Boha. Zatímco tedy lidé v minulosti věřili v absolutního Boha a věřili i ve svou absolutní schopnost vědět něco správně, dnes jsme v situaci diametrálně odlišné: Pochybujeme o jakémkoli svém (i cizím) poznání a mnozí pochybují i o tom, že existuje nějaká jedna pravda, chcete-li, Pravda s velkým P, tedy že existuje absolutní Bůh

Evangelium je to nejcennější, co církev má, protože „je to moc Boží ke spasení“. A diskuze o tom, co je jeho obsahem, pravděpodobně nezmizí, budou-li překypovat popleteností, kterou k nim my evangelikálové v těchto dnech silně přispíváme.

Mezi evangelikály, stejně jako mezi dalšími křesťany, dochází k teologic­ké změně. Věřím, že tento trend začal, když se církev podívala na Bibli no­vým, věrným způsobem, v dialogu s mo­derní kulturou, která klade důraz na autonomii, světskost, dočasnost a historickou změnu.

Tohle prohlášení dr. Clarka Pinnocka, respektovaného evangelikál­ní­ho teolo­ga, není kritikou ani varo­vá­ním, ale slibným vývojem autorova náhledu.

Před dvěma lety (pozn. př.: článek vyšel v roce 1992) se na semináři Trinity Evangelical Divinity School blízko Chicaga setkala řada evangelikálních vedoucích, aby definovali význam slova „evan­ge­likální“. Mnozí byli při odjezdu stejně zmateni, jako když tam dorazili. Je čím dál těžší říci, co je evangelikální, a co ne. Americký evangelikalismus se od polo­vi­ny osmnáctého století dělí na dvě tradice: probuzeneckou a re­formovanou (podle reformace 16. století). Ačkoliv Vel­ké probuzení v Americe a Evangeli­kál­ní probuzení v Británii byly zpočátku příkladem harmonie mezi reformací a pro­buzením, postupně se stávaly riva­ly, jelikož probuzenectví formovalo arminiánskou teolo­gii. Arminiánská větev probuzenectví se stala populární a získala všeobecnou převahu, a tak byl evangelikalismus více a více formován antropocentrickou, na člověka zaměřenou teologií, ačkoliv jeho hlavní práce v oblasti systematické teo­lo­gie byly reformované.

První třetina dvacátého století bývá nazývána obdobím konce zdravého rozumu ve fyzice. Výstižnější by bylo mluvit o konci naivních představ. Rozum, myšlení zde naopak „bodovaly“. Teorie relativity ukončila představu jakéhosi absolutního eukleidovského („rovného“) prostoru a času a nahradila jej provázaným neeukleidovským časoprostorem. Kvantová fyzika udělala tečku za determinismem a lokalizovatelností objektů. Změna fyzikálního obrazu světa se nutně promítá do filozofického myšlení. A dopadá i do teologie, protože se dotýká kategorií, s nimiž ona operuje.

Poněkud stranou pozornosti při uvažování o pronikavých změnách v obrazu světa v důsledku vývoje fyzikálního poznání zůstala nesmírně cenná a fascinující druhá věta termodynamická. Připomeňme, že zatímco první věta termodynamická vyjadřuje zákon zachování energie, tedy jakousi neměnnost (celková energie zůstává v uzavřeném systému konstantní), druhá věta říká, že přeměny energie nemohou probíhat v libovolném směru (např. teplo nikdy nepřechází z chladnějšího tělesa na teplejší), tedy postuluje nevratnost procesů (změny rozložení energie mezi jednotlivé formy jsou nevratné). Tyto skutečnosti znal již v první třetině 19. století francouzský fyzik Nicolas Léonard Sadi Carnot, syn významného francouzského matematika a politika a strýc pozdějšího prezidenta Francouzské republiky. 

Podle nejnovějšího výzkumu Gallupova institutu je nyní v USA více protestantů, kteří se neidentifikují s konkrétní denominací, než těch, kteří jsou jasně zařazeni. Anketa byla provedena telefonicky v měsících květnu a prosinci loňského roku a zúčastnily se jí dva tisíce dospělých respondentů ze všech států federace. Z výsledků vyplývá, že počet křesťanů, kteří uvedli, že patří ke konkrétní denominaci, klesl z 50 % v roce 2000 na 30 % v roce 2016.

To je způsobeno dvěma vzájemně se doprovázejícími trendy: Mnoho průzkumů v posledních letech vykazuje nárůst Američanů bez vyznání („nones“), kteří se nehlásí k žádnému náboženství – jejich počet se za posledních 16 let zdvojnásobil na 20 % procent populace. Vzhledem k tomu, že relativní počet římských katolíků, mormonů a přívrženců nekřesťanských náboženství se ve sledovaném období výrazně nezměnil, byl nárůst lidí bez vyznání právě na úkor protestantů, kterých je tak v USA již méně než polovina (47 %). Dále je to fakt, že procento křesťanů, kteří se nehlásí ke konkrétní denominaci, se rovněž za posledních 16 let téměř zdvojnásobilo (na 17 %). 

Říká se, že šťastný je národ, který má nudné dějiny. V Čechách si na život bez vzruchů vsadit nemůžeme – a což teprve naši předkové! I v obdobích zdánlivě monotónních, která vždy nastolila vítězná moc a její pořádkové čety, doutnaly pod povrchem apatie živé myšlenky a bylo jen otázkou času, kdy vyvřou nad terén násilně zválcovaný do jediné pravdy. Opakuje se to znovu a znovu a už to působí jako úděl. Není i naše dnešní snaha hledat pod nánosem lží ukryté odkazy a znovu obhajovat čest předků, marná? Kdo to potřebuje, když oni jsou mrtví? Jsou mrtví. Mnozí nemají ani hrob. Přesto nám stojí za zády jako zeď.

„Svědectví je akce zaměřená k budoucnosti, jediný možný projev lidské důstojnosti v hanebné době,“ věřil před mnoha desítkami let vznešený idealista Romain Rolland. V současných Čechách je možná na svědecká slova už pozdě. I kdyby byla vyřčena tisíckrát, je pravda hnaná do kouta. Zatímco lež, povýšená na jazyk úřadů a mecenášů vlády, má vydlážděnou cestu. Možná už nyní jsme, zdánlivě bez bolesti, překonali ten práh, za který by lidská důstojnost našich statečnějších předků nikdy nevkročila. Směrovky k budoucnosti jsou přitloukány jak značky ke hřbitovu a minulost je před našima očima demontována na součástky. Pro nový stroj času.

Když 21. června minulého roku [v roce 2012] položil na Staroměstském náměstí pražský primátor pamětní věnec na místo, kdy byli v roce 1621 popraveni vůdci stavovského povstání, ocenil jejich nezapomenutelnou statečnost při obraně svobody a víry. Druhého dne tentýž primátor sdělil novinářům, že již brzy bude pár metrů od popraviště znovu vztyčen mariánský sloup. Nazval to věcí vzájemného pochopení, odpuštění a smíru.

My, níže podepsaní občané České republiky, rozhodně nesouhlasíme se znovupostavením Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze.

Tento sloup byl postaven roku 1650 jako symbol vítězství katolicismu nad „kacířským“ královstvím a vyjadřoval politickou nadvládu Habsburků nad českým národem. Sloup se tak stal politickým i ideologickým znamením poroby českého národa.

Sloup nebyl běžným mariánským sloupem, kterých bylo v naší zemi více a nebyly odstraňovány. Ikonografická symbolika sloupu oslavovala úplné zničení protestantských kacířů, kteří zde mají podobu hadů a ďáblů.

Takto nezaměnitelně byl sloup se sochou Panny Marie vnímán dalšími generacemi českého národa. V českých zemích přitom před začátkem třicetileté války bylo kolem 90 % protestantů včetně příslušníků Jednoty bratrské, z níž vzešel i Jan Amos Komenský.

Stavbu Mariánského sloupu považujeme za zcela zbytečnou, urážlivou pro nemalou část českého obyvatelstva a nevhodnou pro místo, na kterém byli po bitvě na Bílé hoře potupně popraveni přední představitelé české šlechty a měst.

Když jsem se dozvěděl, že dne 21. 6. 2017 vydal úřad v Praze povolení ke stavbě Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, neměl jsem nejmenší chuť se v té věci angažovat. Přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že jde o víc než jen bezvýznamnou záležitost. Proto jsem se tím začal zabývat a shánět informace.

Územní rozhodnutí odboru výstavby Městské části Prahy 1 vydalo povolení pro instalaci již vytvořeného mariánského sloupu, a to bez nutnosti zahájit stavební řízení se všemi náležitostmi. Už tato věc mne zarazila – rozuměl bych, že stavební povolení není třeba pro umístění nějaké dvoumetrové umělecké plastiky, která je usazená někde v parku a nemůže být potenciálně nebezpečná. U stavby, která má výšku téměř 16 metrů a zabere 56 m2, je takové rozhodnutí podivuhodné. Přesto tento fakt nechám nyní stranou.

Jaká byla historie toho pomníku? Ke konci třicetileté války stála švédská vojska před Prahou a snažila se toto město dobýt. Snadno získala Pražský hrad a Malou Stranu a chtěla obsadit Staré a Nové Město. Na obranu Prahy povstali měšťané se studenty a Prahu ubránili. V čase bojů se chodili modlit k obrazu Panny Marie a ten po ukončení bojů chtěli ke cti Marie umístit do sloupu, který slíbili vybudovat, pokud jim zajistí vítězství. Roku 1648 byl uzavřen Vestfálský mír, který české země definitivně přiřadil pod vládu Habsburků. Císař Ferdinand III. slíbil pomoc při vybudování mariánského sloupu, a tak byl roku 1650 postaven a za přítomnosti samotného císaře vysvěcen roku 1652. Nesl tento nápis: „Panně rodičce bez poskvrny prvotní počaté za obhájení a osvobození města zbožný a spravedlivý císař sochu postavil.“ U sloupu se pravidelně konala slavnostní shromáždění v předvečer bitvy na Bílé hoře, která oslavovala vítězství Habsburků v českých zemích.

Bratr David Novák, předseda rady CB, napsal následující slova:  "Pokud je pro někoho podstatné v kolika dnech byl stvořen svět, zda musím přijmout křest Duchem, existence očistce, otázka svěcení soboty či neděle, otázky související s vyvolením, forma křtu a nebo dokonce některé formy bohoslužby, pak spolu moc mluvit nelze."  Proč je tedy důležité hovořit o týdnu stvoření?

Všechna náboženství světa, s vyjímkou křesťanství, v sobě nesou poselství, která jsou v podstatě nezávislé na historii světa, která platí obecně a všude obdobně jako přírodní zákony. Jablka padala ze stromu na zem ještě před Newtonem. Narození pana Newtona nemá nejmenší vliv na platnost gravitačního zákona. Obdobně také řekněme narození Budhy neovlivňuje platnost či neplatnost tzv. Čtyř velkých pravd budhismu. Hinduismus plně stojí na mýtech, jejichž historicita neovlivnuje platnost reinkarnace a zákonů karmy. Totéž platí i o islámu a v menší míře také o judaismu. Můžeme říci, že náboženství v sobě nesou filozofie a morální poučky ve své platnosti nezávislé na dějinných událostech Země. To však zcela neplatí o křestanství, které naopak stojí a padá s historicitou popisovaných událostí a to zejména události dvou: Ukřižování a Vzkříšení Krista  a Adamův pád do hříchu.

Když ani pravověrní kazatelé neumí číst:

Ef 2:20: (byli jste vybudováni) na základě apoštolů a proroků, kde je úhelným kamenem sám Kristus Ježíš,  (ř.: byvše vybudováni; Mt 16:18; 1K 3:9 a Ef 3:5; Zj 21:14 b L 20:17)

Pravověrný kazatel Kolařík však píše v baptistické pomůcce (Slova života, pozn. redakce): „Stali jsme se církví (zřejmě kuřimský baptistický sbor, protože jiné církve nemají nárok na to být Boží rodinou), ve které přebývá Duch Boží a jejímž jediným základem a finální autoritou je Boží zapsané slovo ( v. 20).“

Komentář k modlitební chvíli br.  Kovaříka v BJB Cheb I. dne  30. 7. 2017 (záznam můžete sledovat zde)

Domnívám se, že to br. Kovařík dnes přepísknul a kazatel by měl mít přehled o tom, co kdo bude mít na modlitební a jak to bude mít zpracované. Opravdu nejsem zvědavý na pravověrné názory br. Kovaříka ohledně homosexuality. Podle mě to na modlitební úvod nepatří. To není parketa, na které by se měly diskutovat názory nepravověrných, nebo pravověrných baptistů. To si řešte na jiné úrovni. Není to místo, kde by se měly propagovat názory pravověrných baptistů a vyzývat veřejně shromáždění k tomu, aby se modlilo za to, aby se všichni změnili podle Kovaříkova pravověrného názoru na to, jak by měl křesťan vypadat.

Co jiného lze očekávat od bratra, který se považuje za toho, kdo pochopil správně Boží Slovo a žádá proto jeho aplikaci přesně podle toho, jak mu on rozumí? Ponechme stranou otázku, zda se vůbec někdy problematikou homosexuality odborně zabýval a zda nepřebírá jen názory elitní skupiny baptistů, kteří se považují za vrchol křesťanstva  minimálně v ČR: Jablonec, Aš, Kuřim Kroměříž, Lovosice, Cheb 1 a další…

Baptistický sbor v Praze 4 na Topolce je dlouhá léta známý mj i jako útočiště lidí lidí neskladných nebo pronásledovaných. V poslední době došlo k napětí mezi ním a některými dalšími sbory Bratrské jednoty baptistů kvůli jeho otevřenosti ve vztahu k lidem s menšinovou sexuální orientací (označovaným dnes jako LGBT menšina).

Na otázky Jana Škroba odpovídají kazatelé sboru Jan Koukal (JK) a Lydie Kucová (LK)

V nedávné době došlo ke sporu vašeho společenství s vedením Bratrské jednoty baptistů. Co přesně se stalo?

JK: Chtěl bych předeslat, že v pojetí baptismu, ke kterému se hlásím já i náš sbor – společně dejme tomu se západoevropskými baptisty – BJB (Bratrská jednota baptistů) není církví (tou je z pohledu státu), ale unií baptistických sborů; tedy unií jednotlivých církví. Místní církev je sbor, viditelné tělo Kristovo, které jedná v odpovědi na Boží milosrdné pozvání ke společenství. Jako takové má povinnost a svobodu vykládat Boží slovo a v moci Ducha svatého jej uvádět ve svůj život a jednání. Z této kongregační eklesiologie plyne, že BJB nemá vedení, ale spíše koordinátory spolupráce mezi plně „kristonomními“ sbory. Roli koordinátora zastává výkonný výbor.

Spor (nebo z velké míry nedorozumění) tkví v naší neochotě v křesťanském kontextu urážlivě označovat jakékoli dříve jasně diskriminované menšiny. V tomto případě jde o LGBT lidi. Náš sbor chce být otevřený každému a pro každého chce obhajovat možnost být součástí společenství. Trváme na držení tradičních baptistických zásad vyčtených z evangelia: na svobodě svědomí a svobodě vyznání.

Tyto myšlenky jsme hlavně pomocí dopisů komunikovali s ostatními sbory v BJB. Výsledkem byly snahy několika sborů (či jejich staršovstev) uplatnit v kongregacionalismu nelegitimní „mezisborovou kázeň“. Dokonce výroční sjezd delegátů náš sbor vyzývá k vystoupení z BJB pro naše údajně nebiblické postoje. Do příštího jara má náš sbor „činit pokání“, nebo se bude hlasovat o našem vyloučení z BJB.

V osobně laděném textu autorka vysvětluje, proč se rozhodla opustit církev a jít duchovní cestou samostatně. Kritika konkrétních podob církevního života se soustřeďuje do tří okruhů – náboženského, politického a sociálního.

Církev jako náboženský problém

Když jsem před několika lety opouštěla poklidný přístav Českobratrské církve evangelické (ČCE), připadala jsem si jako Kryštof Kolumbus. Čekala mě duchovní cesta, u které nebylo zdaleka jasné, zda dopluju ve zdraví k pouze tušenému břehu na druhé straně, zda takovou cestu přežiju, jak dlouho to může trvat, jestli se nakonec přece jen nevrátím... Pak jsem vyplula. 

Tato pouť mě obohatila o poznání, že „nový svět“ skutečně existuje, ta země je veliká a rozmanitá, takže se nedá popsat pár slovy, každá část je jiná a každý si v ní najde kout, kde se mu dobře žije. Na cestě jsem potkala mnoho dalších mořeplavců, častokrát jsme pluli stejným směrem, i když každý dával přednost své vlastní lodi vzhledem k nepříjemným zkušenostem s rozkazy kapitánů v minulosti a vzhledem k podivnostem v konstrukci jiných lodí. Často jsme se navštěvovali a pojí nás hluboká přátelství, i když se nevídáme pravidelně jednou za týden.

Vatikán / Wittenberg. Světové společenství reformovaných církví připojí svůj podpis ke Společnému prohlášení k nauce o ospravedlnění. Ceremonie, považovaná za důležitý krok směřující k jednotě křesťanů, se odehraje tuto středu (5. července) v německém Wittenbergu. Deklaraci v roce 1999 stvrdili podpisem zástupci katolické a luteránské církve a v roce 2006 se k ní připojili také metodisté. Delegaci Svatého stolce do Wittenbergu povede biskup Brian Farrell, sekretář Papežské rady pro jednotu křesťanů. Požádali jsme ho, aby pro posluchače Vatikánského rozhlasu vysvětlil význam této deklarace:

„Jedním z hlavních problémů v 16. století bylo teologické a duchovní chápání toho, jak se spása přinesená Kristem uskutečňuje v životě člověka. Bylo to předmětem mnoha sporů, které můžeme zjednodušit jako spor o to, zda jsme spaseni skrze milost nebo skrze dobré skutky. V rámci ekumenického procesu jsme my, katolíci, s luterány a později také s metodisty, dospěli k závěru, že tento problém chápeme stejným způsobem: že totiž jsme spaseni skrze milost, ale že to zároveň vyžaduje, abychom prokazovali svůj vztah k Bohu v dobrých skutcích. Nyní další reformované církve, kterých je na světě velmi mnoho, po určitém rozlišovacím procesu rozhodly, že se k tomuto zásadnímu učení připojí. Znamená to tedy, že katolická církev a většina historických protestantských církví se nyní na tomto zásadně důležitém učení shodují, že všichni stejně chápeme podstatu toho, co znamená ospravedlnění. Máme tedy nyní daleko silnější základ, na kterém můžeme budovat naše duchovní i eklesiální vztahy.“

Milí bratři, milé sestry,
rádi bychom vyjádřili naše znepokojení nad událostmi, kterých jsme byli svědky v BJB v uplynulých měsících. Předem vás prosíme, nechápejte náš hlas jako snahu o rozdmýchávání negativních emocí či dalších rozporů. Naším cílem je smysluplná, budující a Kristovu evangeliu věrná diskuze, které nás povede k vzájemné lásce (Fp 2,1-5). Chceme tímto přimět ostatní členy BJB k hlubšímu promyšlení nedávných událostí a rozhodnutí, která jsme jako BJB učinili.

Události minulých měsíců

Předně bychom chtěli ukázat, jak pohlížíme na události posledních několika měsíců. Máme na mysli především dění týkající se sboru Na Topolce (Praha 4) a jejich postojů. Máme pochybnosti o způsobu, jakým jsme se jako BJB k celému problému postavili. Nechceme se nyní vyjadřovat k samotným otázkám homosexuality či dalším palčivým tématům. Poukazujeme pouze na způsob, kterým se problém řešil.

Celá „kauza Topolka“ začala v minulém roce na Radě zástupců sborů, kde br. Koukal z Topolky po sérii čtyř kategorických otázek ze strany br. Klusáka z Lovosic naznačil svůj postoj k praktikované homosexualitě. Je naprosto jasné, že bratrova odpověď pohoršila velkou část bratří a sester v BJB. Domníváme se však, že pohoršující zde byl i samotný způsob dotazování se. Otázky s možností odpovědět pouze ano či ne nám připomínají inkviziční praktiky, které se snaží dotazovaného zahnat do kouta a dokázat jeho špatnost. Rozumíme, že br. Koukal má podle řady z vás špatný postoj v otázce homosexuální praxe. Br. Klusák ale dalece přesáhl hranice slušnosti a jednání v bratrské lásce. Mrzí nás fakt, že zatímco na základě odpovědi br. Koukala se vzedmula velká vlna emocí a rozepří, jednání br. Klusáka v podstatě téměř nikoho nepobouřilo.

V posledním blogu  http://david-novak.blogspot.cz/2017/06/tri-nebezpecne-nesmysly-biblicky.html jsem se dotkl zřejmě některých citlivých témat. Pro některé může být zklamáním, že „vysoký církevní představitel“, (jak mě někteří titulovali) povede Církev bratrskou k tomu, aby se neuzavírala, ale naopak byla otevřená k jiným křesťanským tradicím, aby si byla vědoma svého částečného porozumění Písmu, aby se nebála v rámci svých pastoračních programů počítat i s některými znalostmi z psychologie a aby v kontextu kontextuální misie využívala i prvek zábavy. Nejedná se o nic nového, protože v podobném duchu pracovali i moji předchůdci a různými způsoby pracují i moji kolegové. Ti mě zároveň učí stát pevně na Písmu. Co je zřejmě pro někoho překvapující, je, že výše popsané, se nevylučuje s pevným zakořeněním v Písmu. 

Z diskusí a příspěvků mi čas od času vyskakovalo jedno slovo, jeden směr, který je mi hodně nepříjemný. Oním směrem je fundamentalismus. Zvláště v dnešním rozvolněném světě se jeví fundamentalismus jako lákavá odpověď a jako bezpečný přístav. O co se ale jedná? Začteme se do slov jednoho z největších českých teologů, Jana Hellera. Jeho moudrá slova jsou velmi nadčasová… Zároveň se dívejme pod paradigmatem jeho pohledu na některé odpovědi či výroky různých křesťanských skupin. (Cituji z knihy „Na čem mi záleží“, Vyšehrad 2009) 

Co je podle vás křesťanský fundamentalismus? 

Fundamentalismus je v mé představě úsilí zaměnit vlastní, osobní náboženský prožitek za normu pro druhého. To je velmi zhoubné, proto je takovému úsilí třeba čelit všude a pořád. Takový člověk totiž tím, co poznal a co mu bylo třeba opravdu z milosti Boží darováno, začne přikazovat těm druhým, po jaké cestě mají jít k Pánu Bohu. Tím se nad nimi zmocňuje vlády. Bývá to provázeno falešnou představou, že pravdu má ten, kdo jí hlásá. Ne! Když hlásáme pravdu, vždycky jí hlásáme nedokonale. A nadto pravda není názor, nýbrž bytost. Vždyť Kristus říká, já jsem pravda (J 14, 6). A Kristus přece nikdy nemůže být vlastnictvím člověka. Apoštol Pavel říká, že poznáváme jen zčásti. Proto nikdy nejsme pány Božího slova. J. Heller hovořil o tom, že nikdo není pánem Božího slova a tedy že nikdo nemá konečný výklad. Stejně tak nelze nikoho tlačit k „jedné správné zkušenosti“ s Bohem. Omyl fundamentalistů je v tom, když si myslí, že mají jak správný výklad tak zaškatulkovatelnou zkušenost. 

Většina českých baptistů by pravděpodobně byla schopna vyjmenovat základní zásady, které definují baptistické hnutí a odlišují nás tak od ostatních křesťanských denominací. Otázkou ale zůstává, nakolik je nám zřejmá vzájemná souvislost těchto zásad. Nakolik pod jejich povrchem rozeznáváme myšlenkové proudy, ze kterých se zrodily a byly vyživovány. Značná míra nejasnosti na tomto poli se projevuje v některých rozhovorech, které jsou v současnosti v BJB vedeny. Tato skutečnost nás vede k záměru aktivněji se podílet na společné reflexi baptistické tradice. Na těchto internetových stránkách se pokusíme postupně přinášet poznámky a náhledy na jednotlivé baptistické zásady. Věříme, že to může být užitečný příspěvek ke kvalitnějšímu rozhovoru jednotlivců i celých sborů.

Baptistický kazatel Dr.  Jindřich Procházka ve své knize Obrazy z dějin baptistů (Praha, 1939) píše: „Všechny naše zásady plynou z jednoho zdroje: z víry, že Kristus je Pán.“ Tato věta není jenom zbožnou frází, ale směřuje ke skutečné podstatě baptistických specifik. Jednotlivé zásady baptistického hnutí vyrůstají z tohoto základního předpokladu.

Nápad vztyčit na pražském Staroměstském náměstí repliku někdejšího mariánského sloupu získal klíčový souhlas úředníků. Památník by se na původní místo mohl vrátit příští rok, tedy sto let poté, co ho na podzim roku 1918 strhl dav. I dnes budí kontroverze. Odpůrci chápou sloup jako symbol pobělohorského útlaku.

Rozhodnutí o umístění stavby vydal stavební úřad Prahy 1 před několika dny. Dospěl k závěru, že jde o osazení výtvarného díla na sokl, které nepotřebuje stavební povolení. „Záměr prakticky navrací na Staroměstské náměstí část kompozice tohoto prostoru, jejíž funkce a umístění byly ověřeny dlouhým obdobím její existence,“ stojí mimo jiné v odůvodnění rozhodnutí.

Sloup s hlavicí, sochou Panny Marie, schodištěm a balustrádou, který pár dní po zrodu samostatného Československa strhl rozvášněný dav, stál na náměstí 267 let. Pozůstatky roztříštěné barokní plastiky jsou umístěné v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti.

Nová pískovcová replika je přesnou kopií původní sochy. Autoři na ní pracovali ve volném čase bez nároku na odměnu, jeden z nich, Petr Váňa, dokonce prodal dům.

Jsem členkou Církve bratrské a absolventkou ETS - Obor teologická a pastorační činnost. Formovaná tímto prostředím jsem se ocitla tváří v tvář prostředí konzervativní ruské baptistické církve v Novosibirsku. U sebe doma se považuju spíše za konzervativní, zde mě ovšem někteří vidí jakoliberálku. V Novosibirsku se nachází baptistický seminář, který připravuje budoucí kazatele (čtyřleté denní či dálkové studium s titulem Bc., příprava je mnohem důkladnější ve srovnání s ETS) a má značný vliv na místní duchovní prostředí. 

Duchovní autority zde prosazují přísný biblicismus a to, o čem se u nás diskutuje a kde je svoboda názorů, je zde považováno za projev liberalismu. Chtěla bych se s vámi podělit o některá pozorování, která jsem učinila za dobu svého více než ročního pobytu zde. Upozorňuji, že v jiných městech a denominacích se situace může značně lišit.

Složité téma. A asi ještě dost dlouho bude. Tím spíš je potřeba do tohoto jablka kousnout. Jistě opatrně. Z Bible víme, že to s jablky bývá ošidné…

Předně – otevíráme balík problémů. Homosexuální orientace a jednání, manželství a registrovaná partnerství, adopce a výchova dětí, rodičovské modely, výzkum genetický, endokrinologický, psychologický… Co k tomu říká Starý zákon a co Nový… To je více než na jeden článek.

Druhak – Bible mnohé neřeší, na některé otázky neodpovídá. S tím se musí poprat křesťané v mnoha oborech – lékařství, genetické manipulace, umělá inteligence, robotika, kosmonautika, ale i pedagogika a psychologie…

A do třetice – společnost se vyvíjí. Jistěže pro určitý typ vývoje platí označení „pokazit se“. Ale třeba ve vztahu k otrokářství či k rovným právům mužů a žen jsme pokročili k výrazně lepšímu stavu, než znal apoštol Pavel.

Nepochybně každý upřímně věřící křesťan by byl rád, kdyby jeho služba byla požehnaná a přinášela bohatou úrodu v různých oblastech života víry. Ovšem být věrný Bohu často znamená jít po cestě, která není jednoduchá, rychlá a úspěšná, a to zvláště tehdy, pokud tato kritéria budeme hodnotit očima lidí ze světa. Zde je možné očekávat spíše odmítnutí, nepochopení i výsměch. Když však jako křesťané nežijeme podle tohoto světa, potom by pro nás neměl být pohled lidí ze světa směrodatný, ale spíš naopak. V každé chvíli a v každé situaci je třeba být věrný Bohu a vytrvat na této cestě i přes ponižování a urážky.

Problémem však může být kompromis se světem, a to úmyslný, který zahrnuje systematické přebírání světských filozofií a postupů, nebo nárazový, daný například ztrátou trpělivosti, kdy se člověk rozhodne vzít věci do vlastních rukou a dát jim potřebnou dynamiku „podle vlastních představ“. Příkladem takového kompromisu může být čekání Saula na Samuela, kdy se Saul rozhodl neposlechnout Boží příkaz a jednat podle vlastního úsudku. Konec tohoto příběhu všichni známe – Saul vypadl z Boží milosti, načež následovala jeho zoufalá snaha vlastní silou se udržet za každou cenu u moci, která však skončila úplným opakem – jeho smrtí.

Když někdy slýchávám, že je někdo „biblicky věřící“ musím se ptát, kterému výkladu Bible věří. Prostě není pravda, že věřím jen Bibli. Pokud by tomu tak bylo, místo kázání bychom četli jen Bibli (a nejlépe v původním jazyce, protože i překlad je do jisté míry výkladem). Chci tím napsat, že naše chápání Bible je vždy zabarveno naší kulturou, osobní historií, denominací nebo sborem atd. Dokonce si dovolím tvrdit, že tvrzení, že „my jsme ti jediní bibličtí“, je známkou sektářství. Zároveň je to tvrzení nesmírně pohodlné, protože nám dává pocit, že „my víme“ a ti ostatní jsou mimo. Protože ostatními pohrdám a nebi je prostě neberu, na svoje akce zvu jen a pouze svoje řečníky, čtu svoje knihy, kteří nebo které jen potvrzují moji pravdu. Tím se dostávám to tzv. jeskyně ozvěn, kdy něco říkám a vrací se mi jen to, co chci slyšet. Chápu tento přístup u různých sekt, je mi smutno, když se s tímto přístupem setkávám u křesťanů. 

Z tvrzení o „jediných biblických křesťanech“ plyne první nesmysl a tím je apriorní odpor k ekumeně. Jak v katolických, tak protestantských kruzích se vyskytují skupiny, pro které ti druzí jsou heretici. V protestantismu se pak vyskytují bojůvky, které se nekamarádí vůbec s nikým včetně protestantů. Odvolávají se na svůj správný výklad Bible, ale o Bibli v jejich případě jde až na druhém místě. Mnohem více totiž věří ve svůj výklad Bible, ve svojí doktrínu, podle které překrucují Bibli. Dobře je to vidět na výroku Ch. Spurgeona Kalvinismus je evangelium a nic jiného. (Charles Spurgeon, The New Park Street Pulpit, Vol. 1, 1856).

Každý věřící by měl vědět, že v současnosti existují dva typy evangelikálů, staří a noví. Ti staří, původní, stojí na…
Peter Masters
Celý článek zde: http://www.reformace.cz/zod/novy-evangelikalismus-cislo-106