Milí přátelé Evangelikální aliance,

zdravím vás slovy apoštola Pavla „usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha“. V následujících řádcích se pokusím vysvětlit, proč tento verš. Mnozí z nás s většími či menšími obavami sledujeme zprávy doléhající k nám z mnoha stran. Migranti, utečenci, islám, americké volby, Turecko, Ukrajina, Putin, Brexit, Francie… a mohl bych pokračovat. Uprostřed těchto a dalších nebezpečí jsme stále více svědky hlubokého rozdělování naší společnosti, které se bude zřejmě ještě prohlubovat. Na jedné straně spektra stojí ti, kdo v islámu vidí mírumilovné náboženství s občasnými islamistickými excesy, v EU skoro dobročinnou organizaci, která nám sponzoruje cyklostezky a podporuje rozvoj měst, na straně druhé potom stojí ti, kdo by utečence nejraději topili, muslimy hromadně vyhnali za hranice, a kdo vidí v Putinovi obhájce křesťanských hodnot, protože je proti registrovanému partnerství. 

Obě skupiny spolu již dávno nekomunikují a jedna druhou pohrdá. Sám to někdy cítím na vlastní kůži, když dostávám nesnášenlivé reakce na svoje články a to z obou stran. Když jsem psal, že Alláh a Hospodin nejsou jedno a totéž, pak jsem byl překvapen, kolik nesnášenlivosti se našlo u křesťanů, kteří to vidí jinak. Když jsem psal o tom, že je třeba mezi muslimy rozlišovat, měl jsem z některých reakcí pocit, že jsem se stal vlastizrádcem nebo neomarxistou. Pochopitelně nečekám, že se mnou budou všichni souhlasit, překvapila mě spíše nesnášenlivost prezentovaná z obou stran. Zdá se mi, že diskuze skončila, obě strany si názor již vytvořili a až na výjimky pouze hledají názory, které jejich pohled podpoří.

Tomáš Kolman, někdejší člen odboru mládeže BJB, změnil denominační dres.

"Pocházím z BJB Vikýřovice, kde jsem víc jak deset let pracoval s mládeží a dorostem, ale tento rok je plný změn. Kromě toho, že se mi za měsíc narodí první syn, dnes žiju v Opavě, kde s místním sborem CB pracujeme na založení nové stanice. Mám za sebou rok práce v Odboru mládeže, 5 let v Křesťanské akademii mladých, před jméno si můžu psát dvě písmenka za titul bakaláře teologie a moc rád čtu a hraju volejbal." 

Představení řečníků konference mládeže BJB v Lovosicích

Pozor změna času! 31. 10. 2016 – Svátek reformace.

Saský ministr vnitra Markus Ulbig (CDU) chce, aby bylo 17 iráckých křesťanů, kteří se letos dostali do Česka a pak získali dočasný církevní azyl v Sasku, deportováno do České republiky. Informovala o tom agentura DPA. Evangelická jednota [ochranovská Jednota bratrská], která jim azyl udělila, jedná s úřady a hledá řešení situace po 23. prosinci, kdy šestiměsíční církevní azyl vyprší.

V případě lidí z krizových oblastí by podle Ulbiga mělo být "jedno, zda budou přijati na české, nebo německé straně". Jde o jejich ochranu a ta by jim měla být poskytnuta stejně tak na české, jako na německé straně, domnívá se saský ministr vnitra. V Evropě teď podle něj neexistuje v tomto směru možnost volby.

Do Iráku odletěla na vlastní náklady šestičlenná uprchlická rodina, kterou před pár měsíci do Česka přivezl Nadační fond Generace 21. Uprchlíci se rozhodli pro návrat do vlasti z několika důvodů. Šlo o zdravotní či psychické problémy. Mají také pocit, že se v posledních měsících situace v jejich rodné zemi mění k lepšímu. ČTK to řekl mluvčí nadačního fondu Martin Frýdl.

Nadační fond podle Frýdla nesdílí pocit bezpečí jako rodina a je přesvědčen o tom, že křesťanům nadále hrozí pronásledování a nebezpečí smrti. Rozhodnutí rodiny o odjezdu ale respektoval. „Pokud jsme tím, že na několik měsíců odešli z prostředí, kde mohl být kdokoliv z nich unesen, mučen nebo zabit, alespoň jednoho z nich zachránili, stálo to za to a přejeme jim mnoho štěstí,“ dodal Frýdl.

I v našich novinách jsme se mohli v posledních týdnech dočíst, že tisíce Norů a Dánů opouštějí státní luterskou církev. Vedení luterských církví v těchto dvou zemích totiž umožnilo zrušit členství prostřednictvím internetu. Členy těchto církví se lidé stávali vlastně od narození, pokud jejich rodiče nebyli členy nějaké jiné denominace nebo pokud se nedeklarovali jako nevěřící.

Tento exodus je zpravidla chápán jako krize křesťanské víry a doklad, že křesťanství se přežilo. Nechci popírat, že v mnoha zemích, a rozhodně ve Skandinávii, křesťanstvo skutečně v krizi je. Nicméně situace je poněkud složitější, než se jeví na první pohled. Státní církev je vskutku přežitek, a zmíněný exodus je v prvé řadě krizí státní církve, nikoli nutně křesťanství jako takového. Povězme si o tom více. 

Lidé stojící vně církve – ale i mnozí křesťané – měří význam a sílu církve především podle počtu členů. (U nás se o stavu církví píše a hovoří zejména poté, co statistický úřad zveřejní výsledky sčítání obyvatelstva, včetně údajů, kolik lidí se k té které církvi hlásí.) O něco více vypovídá o stavu církve údaj o počtu účastníků nedělních bohoslužeb. Tam se situace dramatizuje: Klasická („tradiční“) církev vykazuje dejme tomu padesát tisíc členů, nicméně souhrnná účast na nedělních bohoslužbách je třeba pouhých sedm tisíc. U některých menších evangelikálních církví je tomu někdy naopak: Znám společenství, která mají „papírově“ 35 členů, na nedělních bohoslužbách jsem ale napočítal přes stovku účastníků.

Ve své praxi se někdy nevyhneme služby u lože umírajícího. Tato služba je nejtěžší, nejsložitější a nejnáročnější, než jakákoli jiná služba. Při této službě musíme u lože nemocného uhlídat nejen svá slova (což ve snadné), ale i své myšlenky, což je daleko obtížnější, vyžadující tvrdou disciplínu. Svými myšlenkami totiž můžeme umírajícímu i ublížit. Přistupujme k umírajícímu s láskou a cílem, pomoci mu nalézt pokoj. Umírající, i když nijak tělesně nereaguje, vnímá naše myšlenky a to i v případě, že jeho sluch je již vyřazen. Při umírání člověka je podstatná jen jeho duše. Umírající, který neuznává Spasitele za Pána, vždy zažívá stav extrémní tísně a touží po pokoji - ale ten mu může dát jen On!!!Ef. 2:14 "Nebo onť jest pokoj náš, . . ."Ale i věřící v Pána potřebuje naše povzbuzování, modlitby a čtení Písma, protože právě na něj Satan, který hledá, koho by pohltil (1Pt. 5:8), bude útočit! 

Pro tento případ definuji lidskou duši jako myslící princip, existující, vnímající a myslící nezávisle na lidském těle, jehož možnosti po opuštění lidského těla vzrostou SKOKEM - viz Závěr.

Koncem června 2016 proběhla nábožensky orientovanými médii zpráva, že právě skončila jednání „pravoslavného koncilu“. Ta z nich, jež přesnější terminologii věnují více pozornosti, dokonce pociťovala potřebu zpřesnit, že ačkoli se jednalo o „všepravoslavný“ sněm, jenž se sešel po více než tisíci letech, přesto na něm chyběly delegace čtyř církví: antiošské, ruské, gruzínské a bulharské. [1] Některá ortodoxní periodika pak připojovala informaci, že přinejmenším 7 metropolitů z Řecka, Kypru a Srbska odmítlo signovat dokumenty tohoto shromáždění. Pravoslavné weby provozované stoupenci tzv. konzervativní linie začaly zveřejňovat texty jednotlivých hierarchů [2] či mnišských skupin prohlašujících sešlost na Krétě za „loupežnickou synodu“ [3]; ultraortodoxní weby pak dokonce za „lži-patriarší synodu“, na níž došlo k „legalizaci antikristova náboženství – ekumenismu“ [4].

Událost, jejíž protagonisté jsou označováni za „skryté uctívače ďábla“, a za jejíž zdárný průběh se přitom modlí rovněž vrcholní představitelé mnoha křesťanských konfesí (včetně papeže Františka), si proto jistě zaslouží bližší vysvětlení. Za normálních okolností by postačilo odkázat zájemce na některý z webů, nejlépe na oficiální stránky sněmu [5], jenže v případě těch ortodoxních obecně platí, že ke sporným otázkám se staví natolik zaujatě – ne-li přímo polemicky – že poznatky na nich uvedené vyžadují ještě dalšího doplnění ze zdrojů, o nichž se záměrně (příp. z důvodu jejich neznalosti či z nedostatku smyslu pro nezaujatý vědecký přístup) neinformuje. Proto se nemohu spokojit s provedením pouze jednoduchých odkazů na českou ‚studii‘ J. Jána [6], ani na dnes již ‚starobylý‘ článek P. Aleše [7]. 

Naopak, jsem nucen čerpat z mnoha zdrojů, včetně těch cizojazyčných a ‚jinoslavných‘ – zejména pak z (přinejmenším do r. 2008) jediné vědecké a nezaujatě kritické monografie na téma přípravy panortodoxního koncilu autorství polského teologa Tadeusze Kałużného [8]. Vzhledem k povaze tohoto textu si však dovolím uvádět pouze vysvětlující poznámky a jen některé zdrojové odkazy na především webové zdroje; z důvodu rozsahu se omezím na historickou prezentaci bez snahy o teologickou analýzu problematiky, obsahovou a strukturální komparaci jednotlivých verzí dokumentů, či vyhodnocení ekumenické relevance jednotlivých postojů; vzhledem k jen těžce předvídatelnému vývoji se nebudu pokoušet ani o nástin možných scénářů dalších osudů uskutečňování ideje panortodoxního koncilu do budoucna.

Chomjakov [1] v 19. století tvrdil, že římští katolíci obětovali svobodu kvůli jednotě, zatímco protestanti ztratili jednotu za cenu svobody. Pravoslavní prostřednictvím sobornosti (synodální, koncilní povahy) své církve mohou těžit ze svobody i jednoty. Nicméně tato synodalita na všepravoslavné úrovni nebyla příliš dlouho praktikována. Proto není překvapením, že ve své úvodní řeči Jeho Blaženost Daniel, patriarcha Rumunska, nazval Svatý a Velký sněm pravoslavných církví jako „začátek normality“. A nemělo by být překvapením, že to nebyl hladký začátek kvůli mnoha nesplněným očekáváním v přípravných fázích a vyústění pro čtyři ze čtrnácti autokefálních církví, které se „v jedenácté hodině“ rozhodly nezastupovat své věřící na tomto sněmu.

Ukazuje se, že nejkontroverznější témata jednání, vznesená některými církvemi, které se odmítly zúčastnit, byla ekumenická, reflektovaná v návrzích dokumentů Vztahy pravoslavné církve se zbytkem křesťanského světa, a do určité míry ve Svátosti manželství a jejích překážkách. [2] Skutečně, mnoho z přítomných delegátů vnímalo návrh dokumentu Vztahy se zbytkem křesťanského světa jako ne zcela v souladu s pravoslavím, ale nevyužili příležitosti angažovat se v dialogu a hledat pro dokument přijatelné znění. Jednoduchá srovnávací analýza návrhu a přijatých textových verzí tohoto dokumentu ukazuje, že v něm bylo uděláno na 400 úprav, což ho činí nejtransformovanějším dokumentem jednání.

Zatímco mnoho úprav anti-ekumenických zástupců si našlo cestu do finální verze, dokument sám si uchovává důležité pro-ekumenické body. Následující analýza nejprve ukáže pro-ekumenické zásluhy, poté přehled anti-ekumenických aspektů a nakonec načrtne závěry.

Přibližně před dvěma lety jsem se v otázce církevních restitucí více méně rozešel s evangelikálním hnutím. Jednalo se o hlubší rozpory mezi mnou a evangelikalismem, které se v této otázce obnažily, jejichž byl tento spor ovocem. Dovolte mi prosím se pokusit tyto rozdíly definovat, přičemž si nezurpuji patent na přesnost v pochopení evangelikálního učení:

1) Pojetí evangelia: Evangelikalismus správně učí, že evangelium není z nás a není z našich skutků, ale domnívám se, že se to chápe nesprávně, ve smyslu věty "Všechno je mi dovoleno." Jako bychom tím, že jsme křesťané, získali právní nárok na spásu. Ale naše spása, ač není z našich skutků, přesto na našich skutcích závisí. O co jde? Jde o poznání, že člověk pro své vlastní skutky před Božím Soudem neobstojí, nemá co říci na svoji obhajobu, že spravedlivým Božím Soudem je odsouzen a to, co potřebuje, je přijmout Milost, nezaslouženou Milost, která však nespočívá v tlusté čáře za minulostí, co jsme si to jsme si, ale v tom, že na našem místě je odsouzen k smrti někdo jiný - Ježíš Kristus. Nejsme spaseni proto, že by Bůh spravedlivě posoudil náš život, vzal váhy, napravo dal naše klady, naše dobré skutky, vlevo naše zápory, špatné skutky, pak to nějak spravedlivě porovnal a nakonec nás poslal do ráje nebo do pekla. Že bychom měli nějaký právní nárok na vstupenku do ráje, kterou by Bůh musel u Posledního soudu uznat.  

Nikoliv: Boží Právo nás usvědčuje a posílá do smrti. My jsme spaseni proto, že nejsme souzeni vůbec, protože na našem místě byl odsouzen Kristus. A tato Milost je "katolická" - otevřená všem. Člověk ji však přijímá - nebo odmítá. Přijímá ji tím, že přijímá Ježíše Krista za Svého Panovníka, Pána a Spasitele, že se podrobí jemu jako Svému Zákonu.

31. 10. 2016 – Svátek reformace.

Pražský sbor Luterské evangelické církve a. v. zve všechny na komponovaný pořad:

Martin Luther: Malý katechismus

Pondělí 31. 10. L. P. 2016 od 17:00 hod. v Husově sboru CČSH Moskevská 34, Praha 10

Předsednictvo ERC v ČR apeluje na členy Vlády ČR ve věci brzkého vyhovění žádosti o azyl pronásledovaným čínským křesťanům. Tito lidé, kteří dočasně pobývají v České republice, se nacházejí ve velmi nejisté situaci.

Předsednictvo ERC v ČR žádá, aby Vláda ČR v souladu s Úmluvou o právním postavení uprchlíků urychleně poskytla azyl lidem pronásledovaným z náboženských důvodů. Jako ti, kdo zažili komunistický režim v tehdejším Československu, stejně jako nadvládu jedné strany nad činností církví, žádáme, aby se Česká republika nepodílela na, byť nepřímé, podpoře totalitních praktik a potlačování náboženské svobody skupin a jednotlivců.   

V Praze dne 5. září 2016  

Ing. Daniel Fajfr, M.Th, předseda
Mgr. Daniel Ženatý, 1. místopředseda
Mgr. Petr Procházka, 2. místopředseda
Mgr. Sandra Silná, generální sekretářka  

Protestujeme proti tomu, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) se rozhodlo vyhovět stížnosti instituce zastupující neexistující stát „Palestina“, aby ve školním atlase byl v rozporu se skutečností za hlavní město Izraele místo Jeruzaléma označen Tel Aviv.

Tento požadavek nemá žádnou logiku a není podložen ani stanoviskem Ministerstva zahraničních věcí, na který se MŠMT odvolává. V Jeruzalémě sídlí prezident, parlament a vláda se všemi ústředními orgány Státu Izrael a tak tomu zůstane i v jakékoli konečné podobě mírového urovnání konfliktu s Palestinci, což předpokládá i mezinárodní společenství.

Palestinský požadavek je součástí širší dezinformační kampaně, která se snaží zpochybnit tisícileté historické a náboženské vazby židovského lidu na Jeruzalém a zbavit Židy jakéhokoli práva na jejich historickou domovinu. Místo budování vlastního státu palestinští představitelé usilují všemi prostředky o zničení židovského státu. Zneužívají k tomu i zeměpis.

V evangelikálních kruzích existují dvě základní učení o spasení. Latinsky se toto učení nazývá soterologie a dnes bych se chtěl zamyslet nad jednou částí tohoto učení, která se nazývá predestinace, což česky znamená (učení o) předurčení. Omlouvám se za tato dvě cizí slova, ale v diskusi s teology se jim bohužel občas nevyhneme.

Existují dva základní proudy, které (ve zkratce) učí následující:

Kalvinismus: jednou spasen, provždy spasen
Ty, které Bůh přijal ve svém milovaném Synu, následně povolal a posvětil skrze svého Ducha, nemohou ani úplně, ani definitivně přijít o tento stav milosti, ale zcela jistě v něm vytrvají až do konce, a budou navěky spaseni.‘ Wes­tminsterské vyznání víry 17,1

Arminianismus: o spasení je možné přijít
Tento směr protestantské teologie vznikl na přelomu 16. a 17. století na základě myšlenek Jakuba Arminia (Jakoba Hermandszoona), který vystoupil proti kalvinistickým názorům o předurčení. Zdůrazňoval, že spasení je darem, že ho Bůh nabízí každému a že záleží na postoji člověka, zda ho příjme a získá věčný život. Tak člověk obdarovaný svobodnou vůlí rozhoduje o svém osudu i věčnosti.

Holandsko bylo velmi důležitým střediskem duchovní činnosti. Mezi mnohými vynikajícími učiteli, kteří tam žili, neměl žádný tak dalekosáhlý vliv jako Jacobus Arminius (1560-1609). Jeho jméno je rovněž spojeno s mnohými náboženskými sváry; arminianismus se stal protikladem kalvinismu, ačkoliv Arminius sám nebyl člověkem skupin ani výstředních názorů.

Od té doby, kdy se Augustin a Pelegius přeli, první prohlašuje svrchovanost Božího vyvolení a druhý dokazuje svobodnou vůli člověka a jeho zodpovědnost. Tyto životní otázky o vztazích mezi člověkem a Bohem nepřestávaly zaměstnávat mysli a srdce lidí.

Kalvín, a ještě více někteří z jeho stoupenců, ukazovali mocně na to, čemu učí Písmo o svrchovanosti a vyvolení Božím, zmenšovaly však ony vyrovnávající pravdy, které jsou rovněž obsaženy v Písmu. Jejich logika, vycházející jen z části zjevení pravdy místo z celku, vedla k závěrům, podle nichž je člověk podroben absolutním rozhodnutím nad sebou, na němž nemá vůbec moc působit. Zřejmá výstřednost tohoto učení vedla samozřejmě k reakci, která zase směřovala ke krajnosti.

Jacobus (počeštěně Jakub) Arminius (1560–1609), vlastním jménem Jacob Harmensen nebo též Hermansz se narodil 10. října 1560 v nizozemském Oudewateru jako syn nožíře. Otec záhy zemřel a o další příbuzné přišel při španělském obsazení jeho rodného města.

Roku 1576 Arminius nastoupil na nově založenou univerzitu v Leidenu, v univerzitní matrice figuruje jako třetí zapsaný student. Poté mu poskytlo studijní stipendium město Amsterdam pod závazkem, že pak v něm bude sloužit jako kazatel. To mu umožnilo vystudovat v Ženevě u Kalvínova nástupce Theodora Bezy. Tak se stal spolu s dalšími tam studujícími Holanďany zprostředkovatelem kalvinistického vlivu na nizozemskou reformaci.

Pastorem v Amsterodamu byl Arminius ordinován roku 1588 a získal si zde jako kazatel dobrou pověst. Roku 1590 si vzal za ženu Lijsbet Reaelovou.

Potoky Edómu se změní v smůlu a jeho prach v síru, jeho země se stane hořící smolou.  Nevyhasne v noci ani ve dne, kouř z ní bude stoupat věčně. Po všechna pokolení zůstane v troskách, nikdo už nikdy skrze ni neprojde. Obsadí ji sova a sýček, výr a krkavec v ní budou bydlet. Bude nad ní natažena měřicí šňůra pustoty a spuštěna olovnice prázdnoty.  Její šlechtici tam nebudou povoláváni ke královské hodnosti, všichni její velmožové nebudou ničím. V jejích palácích poroste hloží, na jejích pevnostech bodláčí a trní. Budou tam nivy šakalů a tráva pro pštrosy. Bude se tam setkávat divá sběř s hyenami a běsové budou na sebe pokřikovat. Bude si tam hovět upír a najde si odpočinek. Uhnízdí se tam zmije šípová a naklade vejce, když se háďata vylíhnou, bude je chovat ve svém stínu. Také supi se tam shromáždí, sup vedle supa. Hledejte v knize Hospodinově a čtěte: "Jediná z těch příšer tam nebude chybět, ani jedna z nich nebude scházet, neboť ústa Boží to přikázala a jeho duch je shromáždí." On sám tento los jim nechal padnout, jeho ruka jim měřicí šňůrou přidělila tuto zemi. Obsadí ji navěky, budou v ní bydlet po všechna pokolení.

Izajáš 34,9-17

Milí kolegové, svůj příspěvek do našeho přemýšlení nad evangelickou identitou začnu citátem z Karla Rahnera:

 „Najdou se jistě stále a opět naivní či přehorlivé duše, pro něž je vskutku tajemným přáním a ideálem (to, co si barvitě malovali protivníci papežské neomylnosti ve své nepoučenosti v čase Prvního vatikánského koncilu), že totiž neomylný papež může jednoduše a šmahem vyřídit všechny otázky teologie díky svému bezchybnému úsudku... Lidská pravda je již taková, že i v teologii, pokud se ona vyslovuje k nějaké jedné otázce nebo k tomu či onomu rozhodnutí, ihned se správně ozvou rovněž tři nové otázky, které nemohou být jednoduše rozhodnuty. Jen prostí a naivní lidé si toho nevšimnou a myslí si, že by papež mohl, jen kdyby chtěl, proměnit dogmatiku v čistou sbírku definovaných vět. Člověk smí ostatně jen nahlédnout do církevních dějin: v církvi nikdy nebyl směr, který by se prosadil výlučně (...) Zcela zapravdu se dostalo jen jednomu: Pánu oné církve, který jako jediný měl požadavek, aby v církvi zůstalo mnoho antagonistických tendencí.“ (Karl Rahner: Dynamický prvek v církvi, Societas, 2007, str. 96—97)

Rahnerova slova naznačují, že katolicismus pod svým deštníkem skrývá pestrou paletu teologických přístupů a akcentů, duchovních proudů, řádů, kongregací a hnutí, že katolicismus se jen zdálky může jevit jako monolit...

Genetika a vlastně biologie obecně se nedávno otřásly v základech. Nositelem dědičné informace živých organismů není pouze DNA, jak se donedávna věřilo, ale do velké míry i RNA, která zatím ležela stranou zájmu jako nepotřebný balast v rámci genové struktury. Nastalého zmatku jistě využijí jak kreacionisté tak evolucionisté k dalším půtkám.

V minulém století řekl filosof Wittgenstein vtipnou zkratkou (volně cit.): "Věda dokáže zodpovědět všechny smysluplné otázky; žádná z těch smysluplných otázek však bohužel není příliš důležitá pro život člověka." Tato pronikavá věta bohužel zapadla a tak se i v našem století celkem odtažité otázky vědy stávají odrazovým můstkem sporů člověku nepoměrně bližších, zasahujících až jeho samotné nitro, jeho rovinu duchovní.

Jedním z důsledků rozvoje informačních technologií a sociálních sítí je něco, co bychom mohli nazvat demokratizací žurnalistiky. V podstatě každý člověk si může založit vlastní blog či webovou stránku, a různé skupiny zapálených lidí si mohou zřídit internetové noviny či internetový časopis, kde mohou šířit informace i názory. Mohou ovšem šířit i … dezinformace.

Informacemi jsme v současnosti přímo zahlceni. Jak v politických stranách, tak v církvích, ale patrně i v různých jiných společenských organizacích se přitom volá po více informacích. Často se lidé vlamují do otevřených dveří, protože informace, po nichž volají, už na webu dávno jsou.

Čím snazší je šířit své názory na internetu, tím to mají těžší klasická média, zejména noviny a politické časopisy. Mnoho lidí hledá „své“ informace na internetu a přestává noviny číst.

Problém je ovšem v tom, že čtenáři internetových novin a časopisů se zpravidla neobtěžují zkoumáním, do jaké míry jsou informace, které přijímají (a mnohdy obratem ruky) dále šíří, skutečně pravdivé. Výsledkem je, že na internetu můžete najít celou škálu názorů, nicméně máte jen malou šanci ověřit si věrohodnost či relevanci faktů, o něž se tyto názory opírají.

Tomáš Halík se snaží obhajovat islám tvrzením, že „neexistují dobrá a špatná náboženství, existují jen dobří a špatní věřící“.

Byť profesor Halík se snaží mlžit a nehovořit jasně, tak se zdá, že věří, že všechna náboženství mají původ u Boha.

Nikdy jsem nebyl fanoušek Tomáše Halíka, ale vždy mi bylo divné, proč ho tolik obdivují muslimové, dokonce mám dojem, že má Halík více fanoušku u muslimů než u křesťanů.

Když jsem si přečetl Halíkovo poslední kázání „Jen Bůh, žádný člověk, může skutečně porovnat hodnotu náboženství“ jen se mi potvrdilo, že Halík jaksi stále více potvrzuje, že nejspíše věří v božský původ islámu, byť to opět zastírá hromadou filozofických řečí, aby mohl mít dvě tváře, na své stoupence tu otevřenou propagující islám jako božské učení a na své odpůrce nastavuje svou falešnou tvář, kdy díky nejednoznačností svých prohlášení může kličkovat a tvářit se, jako že ještě není plně proislámský.

Spojené státy americké byly za poslední půlstoletí více religiózní než Evropa. Tato religiozita však výrazně klesá a USA se tak blíží západní Evropě. Přesto však jsou stále křesťanskou zemí, kde náboženství sehrává v životech lidí důležitou roli.

Téměř 90 % Američanů říká, že věří v Boha. Počet Američanů, kteří se nehlásí ke konkrétní konfesi, sice stoupá (nyní 23 %), avšak počet ateistů zůstává zanedbatelný (3 %). Nábožensky vlažní Američané tradičně volí Demokratickou stranu a v letošních prezidentských volbách budou podporovat Clintonovou. Ke křesťanským konfesím se hlásí 71 % populace, přičemž nejpočetnějším směrem jsou evangelikálové různých církví (25 %) a nejpočetnější denominací katolíci (20–24 %). Nejméně religiózní jsou obyvatelé států na severovýchodě USA (Nová Anglie), které se více podobají západní Evropě.

Českobratrská církev evangelická podala k Okresnímu soudu v Třebíči žalobu o určení vlastnictví u téměř 70 hektarů pozemků a osm staveb. Většina nyní patří obci Myslibořice. Evangelíci se majetku domáhají už od prosince 2013. Krajský pozemkový úřad jim však nedal za pravdu a nic z požadovaného zatím nevydal.

Nárok, který evangelíci uplatňují, se týká celkem 67 pozemků a několika staveb, které na nich v současné době stojí. Jsou to například kabiny myslibořických fotbalistů, budova místní základní a mateřské školy, dvou bytových domů, nákupního střediska či dokonce čistírny odpadních vod.

V dobách komunismu byli křesťané v Rusku pronásledováni nesrovnatelně krutěji než v Československu. Být křesťanem znamenalo – zejména na venkově – zákaz studia na vysoké škole a pochopitelně i nemožnost zastávat nějaké odpovědnější zaměstnání. Nicméně i pokud byl člověk aktivním křesťanem a nijak se tím netajil, jen výjimečně mu hrozilo vězení nebo smrt.

Aktivní křesťané, kteří z hlediska státu dělali něco nepovoleného, např. šířili pašovanou křesťanskou literaturu, vydávali samizdaty nebo pořádali nepovolená shromáždění – zpravidla nějaké bytové semináře, dostali tzv. „mařenu“ (zákon postihující „maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“) a šli na několik měsíců sedět. (Mluvím o situaci v době normalizace. V padesátých letech byla situace mnohem nebezpečnější a ostřejší.) Mnohdy se to odbylo podmíněným trestem. A jen výjimečně zakusili křesťané fyzické týrání; naopak, ve vězení se s nimi někdy (omlouvám se těm, kdo takové týrání zakusili) zacházelo lépe než s obyčejnými zločinci – ne snad proto, že by bachaři měli křesťany v lásce, ale protože se zprávy o jejich trápení snáze dostaly do západních sdělovacích prostředků, což nebylo v zájmu strany a vlády.

Protože můj minulý článek o kazatelích a kázání vzbudil nebývalou vlnu reakcí a má mnoho přečtení, rozhodl jsem se napsat pokračování a to hlavně z důvodu, aby to nevypadalo, že je vše jen špatně. Vždy se totiž píše snadněji o nedobrých věcech. Pokusím se tedy o těžší popis - o popis toho, co je hezké. Opět budu vycházet ze zkušeností svých i některých kolegů.

Je neděle ráno… jste připraveni na kázání a těšíte se do sboru. Poté, co se rodina společně ráno modlí a pak nasnídá, vyrážíte do sboru. Dospívajícího syna po několikáté upozorníte, zda je skutečně nutné vyrážet na metro o 5 minut později než zbytek rodiny, kterou pak dohání šílenou jízdou na skateboardu. Odpověď zní, že to nutné je… Tak asi ano. Třeba to někdy použijete jako ilustraci ke kázání na téma veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest. Ale to až jednou.

Hned u dveří vás vítá „vítací služba“. Její úsměv a nehraná radost z toho, že vás vidí, vás velmi povzbudí. Vstoupíte do hlavního sálu a setkáváte se se zvukařem, který s vámi provede hlasovou zkoušku. Jste při ní trochu rozpačití, protože svým jedna, dva, tři… nechcete rušit modlitební ztišení chválící skupinky, která právě dozkoušela. Je to stále dokola, nějak se vám nedaří „timing“ před shromážděním, ale ve sboru vládne tolerantní atmosféra a navíc vy si skvěle s kapelou rozumíte a i proto se z ničeho nedělá věda.

Různé pumové útoky, střílení nebo napadání noži či sekáčky na maso jsou v zemích s nezanedbatelnou islámskou menšinou dnes již na denním pořádku, takže už ztrácím přehled, kde došlo k posledním útokům a o jaké zbraně šlo. V době, kdy píšu tento článek, se mluví o dvou pobodaných policistkách v belgickém městě Charleroi, ale nikdo z nás neví, zda v posledních hodinách nedošlo k dalšímu útoku někde jinde, a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby v okamžiku, kdy čtete tento článek, nebyla pozornost upřena opět k jiné zemi a k jinému městu.

Po oznámení, že došlo k dalšímu útoku, zpravidla následuje jedna či dvě věty o tom, že se zatím neví, zda se jedná o terorismus, a zda měl pachatel nějaké kontakty s Islámským státem. V několika případech se policie nejprve klonila k hypotéze, že šlo o akci „osamělého vlka“, ale později se ukázalo, že pachatel nejednal na vlastní pěst, ale že útok byl delší dobu plánován.

Několikrát jsem slyšel větu, že patrně nešlo o terorismus, ale akci člověka, který měl psychické problémy. Je to zvláštní. Když někdo postřílí pět nebo devět lidí, to není terorismus? Chápal bych ještě, kdyby někdo tvrdil, že to není „islámský terorismus“, protože se občas opravdu stane, že někomu „rupne v bedně“ a začne zabíjet. Nevím ale, proč by zabití většího počtu lidí nemohlo být označeno jako terorismus. Teror je latinsky hrůza, a vrah zabíjející náhodné lidi prostě vyvolává hrůzu, ať už své počínání zdůvodňuje jakkoli, případně nezdůvodňuje vůbec. Ostatně pozůstalým po zabitých je asi úplně jedno, zda vrah při svém hrůzném konání křičel „Alláhu akbar“ či zda jednal mlčky. Motivace vraha jistě musí zajímat vyšetřovatele; pozůstalým po oběti asi tolik ne – mrtvým již není pomoci.

Když jsem svého času studoval teologii, pak jsem většinu času strávil tím, že jsem se přímo či nepřímo připravoval na kázání. Starší a zkušenější kolegové mi říkávali, že kázání je důležitou částí kazatelovy služby, že se jedná o jednu z mále možností, kdy můžete oslovit celý sbor. Moje cesty se ale ubíraly jinam než na kazatelnu jednoho sboru. Pracoval jsem mnoho let v nadsborové službě a proto jsem moc nechápal hluboké zápasy kazatelů, kteří neděli co neděli v jednom sboru vyřizovali poselství Písma.

Nechápal jsem, proč jsou z toho tak unavení. Sám jsem též kázával, ale každou neděli někde jinde, tudíž jsem mohl kázání opakovat a tím, že jsem byl nový a neoposlouchaný, lidem se kázání většinou líbila. Navíc jsem v týdnu měl kolem dvanácti přednášek. Když to vynásobíte čtyřmi, pak jsem si na nedostatek mluvení před lidmi nemohl stěžovat. Říkal jsem si, proč jsou pastoři tak vyřízení po jednom nedělním kázání? Neodpovím, jen si dovolím na základě mnoha vyslechnutých pastorských zkušeností, ale i někdy zkušeností svých, napsat krátký, fiktivní příběh (jakákoli podobnost je čistě náhodná) jedné kazatelské neděle.